Úvod článku, který napsal před dvaceti lety Jakub Polák k 25. výročí obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy.

Jako připomínku událostí spojených s 21. srpnem 1968 přinášíme úvod článku, který napsal před 20 lety Jakub Polák k 25. výročí obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy. Celý text pak naleznete v chystaném čísle anarchistické revue Existence.

„Jasně, a Muzeum taky oklovali holubi!“ Tohle úsloví se v „normalizačních“ dobách používalo, když jste chtěli někomu naznačit, že mu nevěříte, že lže a překrucuje obecně známá fakta.

Dlouhé roky čněla fasáda Národního muzea, rozstřílená 21. srpna 1968 kulometnými dávkami, nad Václavským náměstím jako němá, a přece výmluvná připomínka, že tady v osmašedesátém o cosi šlo. O cosi natolik nebezpečného, že bylo proti tomu třeba povolat půl milionu vojáků. Nelze vyloučit, že oprava byla odkládána záměrně, aby lidé měli před očima připomínku, že výhrůžky „nedozírnými následky“ nemusí být plané.

I když se o tom nesmělo moc mluvit, všeobecně se vědělo, že „bratrská pomoc“ byla pěkně krvavá. Odpor proti okupantům nebyl jenom nenásilný. Podle neúplných statistik zahynulo 21. srpna a v následujících dnech zhruba 90 lidí – jenom před pražským rozhlasem bylo zastřeleno nebo rozdrceno tankovými pásy 15 lidí. Ještě za rok při prvním výročí 21. srpna museli být proti rozsáhlým spontánním demonstracím nasazeny desetitisíce vojáků a stovky tanků a obrněných vozidel. A byli další mrtví.

srpen 1968

Co nejvíc děsilo tehdejší držitele moci, nebyly ani tak jednotlivé demonstrace, jako spontánní pohyb v celém národě, tlak zdola, snaha o zásadní změny v celé společnosti, který neudusily ani tanky okupačních armád. Tento tlak dlouhou dobu sílil jako stoupající voda před hrází. V 60. letech pak vrcholil. Na přelomu roků ’67 a ’68 se našlo na vrcholku pyramidy moci v Československu pár lidí, kteří, částečně z taktických důvodů, částečně z dobrých úmyslů, trochu pootevřeli stavidla. Příval si ale velmi rychle začal rozšiřovat otvor a rozhlodávat celou hráz. Politici, i ti progresivnější jako Dubček a spol., se ocitli víceméně ve vleku událostí. Veřejná diskuse „nastolovala stále nové a nové problémy“, jak s nelibostí často opakovali. Lidé znovu získali naději, že mohou ovlivnit svůj život, intenzivně se zajímali o veškeré dění, začali mezi sebou komunikovat a sdružovat se při prosazování společných zájmů. Celková atmosféra ve společnosti byla podstatně odlišná od té nynější. Lidé se neuzavírali do svých soukromých zájmů, ale naopak pociťovali potřebu solidarity s druhými. I když se dnes o tom moc nemluví, navzdory diskusím na pracovištích všeobecně vzrostla produktivita práce, a především významně poklesla kriminalita. Lidé viděli, že je tu šance na spravedlivější uspořádání společnosti a i sami se chovali poctivěji.

srpen 1968

Dnešní kritikové osmašedesátého mají pravdu v tom, že nešlo o převrat ve smyslu návratu ke kapitalismu. Pro socialismus byl tenkrát i Václav Havel. Kapitalistický svět procházel intenzivní krizí a s nadějí vzhlížel k našemu experimentu. Na Západě vrcholila kritika systému – bouře a revolty otřásaly zavedenými představami a naznačovaly cesty k budoucnosti. Právě vycházela najevo zvěrstva amerických vojáků ve Vietnamu a k odpůrcům nesmyslné války patřil i dnešní americký prezident [Bill Clinton – pozn. csaf.cz]. Kapitalismu mělo plné zuby dost lidí a vypadalo to, že jeho poslední hodinka je nablízku.

srpen 1968

V takové situaci nikoho nenapadlo vážně tvrdit, že soukromé vlastnictví všeho také všechno vyřeší. Nikoho nenapadlo požadovat navrácení majetku šlechticům a církvi. Nikomu se příliš nestýskalo po velkouzenářích a pánech domácích. Nikomu nechybělo handrkování politických stran a kupčení s hlasy poslanců. Skutečná demokracie se rodila na ulicích, ve veřejných diskusích, kterých se mohl účastnit každý. Nikdo si také příliš nepohrával s představami národů a ras více či méně vyvolených – k privilegiím a blahobytu – snad proto, že příklad hrůzných konců, k jakým to vede, byl sotva víc jak dvacet let starý.

srpen 1968

Ve slabém politickém vedení neviděli lidé nevýhodu, ale první signál konečného odumírání státu a jeho nahrazení samosprávou a přímou demokracií. Postupně byli nuceni k odchodu neschopní straničtí koryfejové a nepoctiví státní úředníci. Darebáci se začali třást o své posty a koryta. Nároky na privilegia elit všeho druhu byly zpochybňovány v samých základech. Vznikala tu alternativa centralizovanému byrokratickému systému. Nebezpečná pro mocenské elity nejen na Východě, ale i na Západě. I proto Západ tak ochotně souhlasil s okupací.

srpen 1968

Článek vyšel v časopise A-kontra č. 12–15/1993. Jeho úplné znění naleznete v chystaném čísle (4/2013) anarchistické revue Existence.