Druhý rozhovor s bosenskou anarchistkou ze Sarajeva.

Druhý rozhovor s bosenskou anarchistkou ze Sarajeva.

Ahoj, Lo, jak pokračuje revoluce v Bosně a Hercegovině?

Mluvíš o revoluci, ale tohle ještě není revoluce... Den po událostech ze 7. února (kdy se odehrály masové protesty v Bosně) byly ulice pusté a policie začala vyšetřovat. V noci nás rozprášili za pomoci jedovatých plynů. Masmédia mluvila o slzném plynu, ale to není pravda: policie používala menší granáty, které stříleli do lidí. Viděla jsem lidi, co byli v šoku, ale vůbec neslzeli jako při použití slzotvorného plynu. V ústech cítili kyselou chuť. Takový svinstvo! Celé centrum Sarajeva bylo otráveno a my jsme se snažili kamkoli utéct. Po dvou hodinách mi kamarád zavolal a řekl mi, že ho doma zatklo protiteroristické komando a že je ve vězení, že mu sebrali počítač, telefon a doklady. Ještě jeden kamarád byl zatčen policií. Celkem zadrželi 33 lidí. Devět z nich doma. Zatýkali kluky, kterým ještě nebylo osmnáct. Sama jsem viděla, jak sebrali šestnáctiletého kluka. Snažila jsem se ho chránit, ale šest policajtů na mě namířilo zbraň a jeden mířil tomu klukovi do zad. V neděli 9. února jsme šli k policejní služebně a žádali propuštění zatčených.

Mají obyvatelé Bosny zbraně?

Ano. Země je od dob války (březen 1992 až prosinec 1995) přeplněná zbraněmi. Ale lidé je teď nebudou používat. To se může stát jen v  případě, že zbraně použije policie.

Je v Bosně a Hercegovině hodně anarchistů? 

Moc jich není. Anarchistické hnutí v Bosně je hodně mladé. Před třemi roky, když jsem se rozhodla aktivně zapojit do tohoto hnutí, v Sarajevu anarchisté nebyli a v celé Bosně bylo jen pár anarchistů, roztroušených daleko od sebe. Začali jsme šířit naše myšlenky na ulicích, na internetu. Reakce byly poměrně vstřícné. Pokud jde o anarchisty dnes, nemáme organizaci, je tu jen společná platforma Slobodari a jednotliví anarchisté, kteří vzájemně spolupracují. Teď se pokoušíme založit organizaci, tak uvidíme, co z toho bude. Ale musím říct, že anarchisté jsou hodně aktivní v protestním hnutí v Bosně. A kromě toho spolupracujeme s Balkánským černým křížem a máme kolektiv Food not Bombs, který funguje i na protestech.

Momentálně probíhají v Bosně a Hercegovině pléna obyvatel, pracujících a studentů, na kterých se probírají různé požadavky a kritika všech politických stran. Taková forma přímé demokracie. Účastníte se plén? Podporujete ideu přímé demokracie jako alternativy k současnému politickému systému?

Ano, na všech plénech představujeme myšlenky anarchismu, například dnes byla tři pléna, kterých jsme se účastnili. Lidé na plénech rozhodují o tom, jaké požadavky klást vládě a bez přímé demokracie bychom nic neudělali. Teď navrhujeme, aby se taková pléna obyvatel organizovala v každé čtvrti Sarajeva, z nichž by vzešli jeden až dva delegáti na velké plénum, aby tam bylo možné zformulovat společné požadavky a představy obyvatel celého města. Plénům říkáme „uskutečnění možností“. Ze začátku jsem si myslela, že z toho nic nebude, že nikdo nepodpoří myšlenku velkých plén nebo tam budou všechno kontrolovat ti sráči z nevládek. Ale naštěstí se ukázalo, že jsem se mýlila.

Jak si představujete budoucí společnost v případě, že se protesty v Bosně budou vyvíjet potřebným způsobem? Jakou byste chtěli vidět anarchistickou společnost? Jako asociaci takových plén na závodech a v městských čtvrtích?

Ano, pro začátek (osobně tedy pochybuju, že to bude hned anarchismus, ale snažíme se k němu směřovat). Pléna jsou skvělá věc nejen proto, že tam každý člověk může vyložit své ideje a potřeby, ale taky proto, že lidé se tímhle způsobem navzájem poznají, mluví spolu a dodávají si energii. Mladí lidé, kteří byli považováni za problémové, tam přicházejí, účastní se diskusí, vyjadřují politické požadavky. V tomto hnutí je cítit anarchistický duch: lidé nevěří stranám, podporují sebeorganizaci, i když neznají anarchistické myšlenky. Proto se mi zdá, že v Bosně je hodně lidí, kteří jsou vlastně anarchisty. To, co já tady z Bosny nemůžu pochopit, je účast opozičních politických stran na ukrajinském Majdanu. U nás je to naprosto nemožné, lidé jsou krajně podezřívaví ke každému, kdo vypadá divně, a okamžitě se ptají: „Nepřišel jsi sem z nějaké politické strany?“ Všem se tu z politických stran, včetně těch opozičních, zvedá žaludek.

Z čeho pramení tak negativní vztah k politickým stranám?

Lidé se zklamali, pokud jde o činnost politických stran. Podstatné je, že hodně lidí tu bylo zabito, protože před dvaceti lety strany rozpoutaly válku, válku kvůli penězům a politickým zájmům. Navíc si dnes lidé uvědomují, že strany nikdy nepracovaly v jejich zájmu a vždycky hájily jen vlastní stranické zájmy včetně toho, když spolupracovaly s jiným stranami. Z podobných příčin panuje i obecná nedůvěra k nevládním organizacím, které sledují také své vlastní zájmy a jsou placeny politiky.

Opravdu se protestů účastní hodně dělníků, rozhořčených výsledky privatizace podniků, tedy propouštěním, nezaměstnaností?

Samozřejmě. Protesty začaly právě díky dělníkům. Dělníci v Tuzle protestovali každou středu v průběhu tří až čtyř měsíců. Později se k nim přidalo hodně lidí a pokoušeli se dostat do budovy vlády, protože se přesvědčili o tom, že vláda sama nehodlá nic dělat.
Teď probíhají pléna v Sarajevu v Domě mládeže, v koncertním sále. Zpočátku jsme chtěli pléna v prostorách studentského rozhlasu, ale ukázalo se, že tolik lidí se tam nevejde, a tak jsme donutili vládu poskytnout nám ten prostor. Přesně tak se to stalo i v Tuzle, kde lidé donutili místní vládu, aby jim poskytla pro pléna jakýkoli veřejný prostor. Ano, dělníci se účastní plén, spousta dělníků. Ale buržoazie ne. Ze začátku řada představitelů zlaté mládeže koketovala s „revolucí“. Ale když viděli, co se ve skutečnosti děje, dcera jednoho velkého podnikatele (Ejupa Ganiće) ze Sarajeva napsala, jak jsou pro ni nepřijatelné naše „násilné akce“ a že nechce být součástí „revoluce“, která jednoho krásného dne může zapálit její majetek (její skromné sídlo stálo dva miliony dolarů).

Je v budoucnu možné úplné převzetí továren pod kontrolu dělnických plén? Přechod továren pod plnou samosprávu?

Ano, je to možné, máme v plánu zviditelnit tento požadavek. Ale musíme teď být obezřetní. Krok za krokem je třeba lidem ukazovat na konkrétních příkladech, že kapitalistický systém nefunguje, ukazovat to bez popohánění a bez hysterie, a v tom případě budou mezi lidmi rezonovat požadavky, co jsou tak nepřijatelné pro politiky. Navíc existuje riziko, že vláda použije násilí. Lidé vidí, že žijeme v policejním státě. Dřív tyhle problémy nebyly, policie nesbírala lidi na ulicích, ale teď všichni vidí, jak policie lidi bije a zatýká, a začínají chápat, čí zájmy policie reprezentuje. Zhruba totéž se dá říct o médiích. Bosenská média se snaží mluvit o protestujících jako o výtržnících, banditech. Například o nás udělají reportáž a říkají, že byl zatčen člověk s 13 kilogramy drog. Ve skutečnosti toho člověka zatkli na druhém konci města, úplně jinde, než byly protesty (i média to byla nucena nakonec přiznat).

Na Ukrajině na Majdanu je dost silné křídlo nacionalistů. Samozřejmě že většina lidí tam není v žádných nacionalistických skupinách, to hlavní, co je spojuje na Majdanu v Kyjevě, je boj za možnost rozhodovat o sobě a boj proti policejnímu státu. Ale nacionalisté jsou tam opravdu silní. Jaký mají protestující v Bosně vztah k nacionalismu?

Víme, že ukrajinské protesty jsou „pravicovější“ než naše. V Bosně lidé poznali, že nacionalismus je maska, kterou používá vláda a politické strany, aby mohly všechny okrádat. V Bosně lidé názorně viděli, jak lídři nacionalistů z různých etnických skupin spolupracovali mezi sebou ve stejnou dobu, kdy byli oficiálně nepřáteli. Je jasné, že nacionalismus je na hovno a nepřináší žádný užitek obyčejným lidem, že nacionalisti se spojí s každým proti všem ostatním, když to potřebují.

Myslíš, že lidé potřebovali projít bosenskou válkou, etnickými čistkami a dvaceti lety vlády nacionalistů, aby pochopili, že nacionalismus není řešení?

No, vypadá to tak. My mladí jsme zvyklí na propagandu nacionalismu – a to z nás udělalo antifašisty. Víš, viděli jsme, že generace našich rodičů bojovala „za zemi, za svobodu“ a nakonec se na ně na všechny ta samá země vykašlala. Země, za jejíž nezávislost prolili krev. Je hodně důležité, že teď v Bosně odmítají téma obsazení Republiky srbské (tj. autonomní části Bosny). Prezident Republiky srbské pořád otevírá tohle téma, říká, že jsme všichni bosenští nacisti a máme v plánu zničit Srby. Je to naprostá lež, protestující mnohokrát prohlásili, že nemají žádné takové záměry ve vztahu k bosenským Srbům. Srbové si musí sami rozhodnout o tom, jak mají žít, ne my. Samozřejmě nejsme proti pomoci Srbům, když bude třeba.

Bosna a Hercegovina se skládá z několika částí: z bosensko-chorvatské (muslimsko-chorvatské) federace a srbského bosenského státu; máme tři prezidenty, žádné politické rozhodnutí v bosensko-chorvatské federaci nelze přijmout bez souhlasu prezidenta Republiky srbské a naopak, on nemůže přijmout rozhodnutí bez souhlasu vlády bosenských Muslimů a Chorvatů. Tenhle zamotaný nefungující systém je výsledkem občanské války a Daytonské dohody. Ale pravda je, že všichni tihle prezidenti pro lidi nic nedělají. Ve skutečnosti existují dvě možnosti – sjednocení všech se všemi nebo oddělení bosenského Srbska. Jestli Srbové chtějí žít ve vlastním státě, je to jejich věc a my budeme pokračovat v naší revoluci. Nejsem idiot, nenutila bych Srby žít v jednotné Bosně, jak se o to pokoušela generace našich rodičů. Aby bylo jasné: myslím, že Bosňané mají plné právo bránit se v případě srbské agrese, ale teď je úplně jiná situace. A taky je důležité pochopit, že vojáci bosenské armády nejsou nezávislí lidé, kteří vzali do ruky zbraň, aby bránili svoje rodiny, vojáci slouží státu.

Existuje v srbské části Bosny protestní hnutí? Má kontakty s protestujícími v Tuzle, Sarajevu a Mostaru, v muslimských a chorvatských oblastech? A jaké mají vztahy muslimští a chorvatští účastníci protestů?

Sarajevo, Mostar a Tuzla leží v bosensko-chorvatské federaci. V Republice srbské nejsou větší protesty. Některé skupiny se pokoušely protesty organizovat, ale srbští náckové je zmařili a křičeli přitom „My jsme Srbové! Nechceme Bosnu!“ a podobně. Mostar je rozdělený na dvě části, muslimskou a chorvatskou. Ale když tam začaly protesty, sjednotili se. Muslimové a Chorvati společně podpalovali kanceláře politických stran – muslimských i chorvatských. Společně organizují pléna a přijímají na nich společná rozhodnutí. Nikdy jsem si nemyslela, že to tak bude, a teď jsem hrdá na to, že jsem součástí toho všeho.

Cítíš se být Bosňankou? Jestli ano, jde to dohromady s tím být internacionalistkou?

Jsem internacionalistka. Vůbec si nemyslím, že lidi se stanou nacionalisty jen proto, že se cítí jako příslušníci určité národní skupiny. Existuje velký rozdíl mezi národností a národem. Národ je cosi pevně spojeného se státem, národnost je místní kultura, skutečná univerzita života. Ve všem, co se týká kultury, vztahů, umění, nemůžeš utéct národnosti, protože ovlivňuje chování lidí a učí je žít. Je to něco, co zasluhuje úctu.

Je pravděpodobné, že by se protesty rozšířily do dalších oblastí bývalé Jugoslávie?

Ano, je to možné. Například v Černé Hoře už protesty začaly.

Zdroj:
http://avtonom.org/news/intervyu-s-bosniyskoy-anarhistkoy

Předchozí rozhovor:
Bosna: Naše protesty jsou organizované zdola

Související odkazy:
Bosna a Hercegovina: Vypálenou vládu nahrazují veřejná pléna
Bosna a Hercegovina: Masové sociální protesty