Recenze na stálici mezi hardcore/punkovými ziny, která má po dvaceti letech stále co říci.
Hlubokou orbu netřeba dlouze představovat. Jde o nejdéle vycházející punkový zin v Česku, který na jaře tohoto roku uzavřel třetí desítku svých vydání – stejně jako u předešlých čísel dvousetstránkovou náloží DIY HC/punku, který má co říct.
Hned první materiál nás vrací o čtvrtstoletí zpět prostřednictvím rozhovoru s Honzou Trantou, který v roce 1988 emigroval do Západního Berlína, kde se aktivně zapojil do subkulturních a politických aktivit a po listopadu se podílel na prohlubování vztahů mladého československého anarchistického hnutí a berlínské autonomní scény, která byla v té době na vrcholu:
„Asi největší zážitky mám právě s tím vyklízením osmnácti obsazených domů v Mainzerstrasse. Šly tam 3000 (!) policajtů na 500 squaterů a autonomů. Předtím squateři ukradli bagry a udělali zákopy z každé strany ulice, přepadli tramvaj, vykolejili ji a použili jako barikádu. Po třídenní válce s nasazením speciálních jednotek, které slaňovaly z vrtulníku na střechy squatů, Mainzenstrasse padla.“
Dalším neméně zajímavým materiálem je scene report z Vídně, připravený přispěvatelem časopisu, který právě tam přesídlil. Popisuje atmosféru tamní scény a podrobně vyjmenovává její autonomní projekty (včetně ABC, anarchistické knihovny, wagenplatzů či squatů jako EKH, Pankahyttn či Pizzeria Anarchia) a aktivity (proti fašismu, gentrifikaci, sexismu a homofobii apod.).
Svými sloupky, které jsou nedílnou součástí
Hluboké orby, přispělo celkem 18 matadorů HC/punk scény. Opět mě ale dost zamrzelo, že ani jeden z nich nepsala žena. Myslím si, že by to tuto rubriku velmi obohatilo – trocha „pozitivní diskriminace“ by neuškodila. Na sloupcích je tentokrát pozoruhodné, že se hudbě věnují pouze okrajově, navíc je patrné, že většina jejich autorů více či méně komentuje jedno téma, a to anticiganismus – nejen ten, co se stává ve společnosti normou, ale taky ten, který někdy pozorují i ve vlastní scéně. Je potěšující, že se v této otázce vyhraňují a odsuzují jakékoliv projevy rasismu či nacionalismu. Vydavatel zinu se v posledním (skoro třístránkovém) sloupku ohlíží zejména za tím, co ho v poslední době potěšilo, takže čtenáři nemusí propadat zcela černým myšlenkám.
Tour reportům vévodí koncertní šňůra kapely See You In Hell po západním pobřeží USA zakončená zamyšlením nad rozdíly v DIY HC/punkové scéně v Americe a v Evropě. Podmínky hostujících kapel v USA jsou tak tristní hlavně proto, že většina tamních HC/punks
„jsou stejně sobečtí, individualističtí a ignoranští jako zbytek jejich společnosti“. Tuto americkou zkušenost částečně potvrzují i tour reporty kapel Gride a Nekromantiker. Evropské minitour bandů Gattaca a Remek je zajímavou exkurzí po autonomních prostorech, kde vystupovaly.
Ze dvou rozhovorů s punkovými cestovateli bych vyzdvihl zejména ten s Lukem Haasem, který byl průkopníkem objevování punkových scén v „exotických“ končinách, tedy i v Československu, kam se vypravil v polovině 80. let. Neméně zajímavé jsou ale i jeho postřehy z pozdějšího působení v konfliktních oblastech v řadách Červeného kříže.
Nechybí samozřejmě rozhovory s kapelami. Mě osobně zaujal hlavně ten s bostonskou anarchopunkovou kapelou No Sir I Wont, která popisuje prohloubení apatie a cynismu v místní scéně po útlumu hnutí Occupy. Zajímavé je také vyprávění jihokorejské skupiny Banran o tamním nacionalismu či crusterů Strange Factory z japonské Fukušimy o tom, jak jejich životy ovlivnila havárie jaderné elektrárny.
Skvělá je rubrika „Kulturní kamikadze hardcore/punkového undergroundu“, věnovaná projektům spojeným s pořádáním koncertů či provozováním DIY prostorů. Potvrzuje, že podobné věci jde dělat kdekoliv, když je k tomu potřebná vůle a zápal pro věc. Tentokrát se v ní můžete seznámit s pořádáním více či méně partyzánských venkovních koncertů v Praze, s prostorem Futra v Orlové, s rožnovským festivalem Setkání svobodných duší, brněnským autonomním prostorem Pelech či koncerty v Žiaru nad Hronom. Poslední a velmi inspirující rozhovor vám pak odhalí, jaké to je, když pankáč vezme do ruky motyku a věnuje se samozásobitelství.
Závěr
Hluboké orby je věnován recenzím na tři knihy a spoustě nahrávek a několika reportům z brněnských koncertů.
Když jsem si zin kupoval v distru ABC na Anarchistickém festivalu knihy, zalistoval jsem jím a hlavou mi proběhlo, že to asi tentokrát bude hlavně jen o muzice, která mě už zas tak moc nebere. Jak jsem se ale mýlil. Vyjma recenzí jsem měl komplet zoráno už za dva dny a byl nanejvýš spokojen.
(200 stran A4, k sehnání na orba[a]seznam.cz)
23.4.2014
-jk-