Recenze na nové číslo oblíbeného HC/punkového zinu.

Kolikrát jsem asi tak slyšel a sám kladl v posledních čtyřech letech otázku: „Kdy vyjde další Trhavina?“ A letos v dubnu už jsem mohl sám sobě i jiným odpovědět: „Právě vyšla.“ Dostalo se mi do rukou několik kousků, když jsme stáli s kamarádem u našeho improvizovaného (jak taky jinak) distra anarchistických tiskovin na jednom HC/punkovém koncertě. Po třech minutách jsem ale musel na opakované dotazy s lítostí odpovídat: „Jo, právě vyšla. Ale nám už došla.“

Nenechte se zmást, že jde teprve o čtvrté číslo a je o něj takový zájem. Tento „časopis mentální pyrotechniky“ vychází už od roku 2006 a je evidentní, že ho jeho vydavatel nechává zrát jako Skot svou whisky. Čtvrté číslo navíc vypadá, jako by lehce přezrálo. Jde o nálož, která bere dech. Jestli někomu přijde Hluboká orba se svými 200 stranami jako nepřekonatelná, vypálí mu Trhavina se svými 228 stránkami zrak jako jaderný výbuch na její obálce.

Hrozba jaderné apokalypsy se rozprostírá i na několika místech uvnitř čísla. Jednak rozsáhlým materiálem o vývoji jaderných zbraní, jejich prvním použití, závodu v jejich zdokonalování a množení a potom několikastránkovým ohlédnutím za bojem proti tomuto jadernému šílenství. To přináší přehledný a čtivý popis nejvýznamnějších hnutí a akcí za jaderné odzbrojení, které se začaly objevovat nedlouho po svržení dvou jaderných pum na Japonsko. Nenásilná mírová hnutí od té doby působila s různou intenzitou až do pádu železné opony, a to na obou jejích stranách, a některé iniciativy fungují až dodnes.

Jaderné výbuchy ale nejsou tím hlavním tématem Trhaviny, tím je sběratelství vinylů. K této vášni se obsáhle vyjadřuje hned několik nadšenců, kteří jí více či méně propadli, a to vše je doplněno naučným (ale rozhodně ani trochu nudným) materiálem o předchůdcích, vývoji a podobách vinylové desky.

Jelikož se Trhavina v první řadě věnuje hudbě, najdete tu velké množství rozhovorů s kapelami. Je znát, že HC/punková scéna má nějaké ty roky za sebou. Ta tam je póza mladistvých let. Je příjemné sledovat, jak dotazovaní berou své politické postoje jako integrální, avšak zcela nenásilnou součást vlastní tvorby a že se ve třiceti a čtyřiceti snaží, aby jejich životy korespondovaly s jejich postoji. Skvělým příkladem budiž hned první zpovídaná kapela – legendární Oi Polloi. Člen skupiny Thalidomide sice mluví zeširoka, ale odpověď na otázku, co je ona politika (v tom nejobecnějším slova smyslu), uzavírá výstižně: „Bejt vzhůru.“ K tomu předtím dodává: „Naše apolitická, ovčí většina ve svojí bohorovnosti ani netuší, jak velkou politickou frontu tvoří a jak důležitej signál tím establishmentu a velkým firmám vysílá. Hej, všechno je mi u prdele, zameť se mnou! (…) Ale ti lidé, kteří o nás rozhodujou, přesně na tenhle postoj čekaj.“ Dál zde najdete rozhovory s členy kapel Asshole Parade, Ahleuchastitas, Endless Blockade, SS20 (o zkušenostech s koncertováním v Číně), Sheeva Yoga (se spoustou zajímavých myšlenek a osobních postřehů) či se zvukařem Ondřejem Ježkem.

Článek „DIY nebo smrt!“ představuje vznik a vývoj anarchopunkové scény ve Francii. Nejde ale o kompaktní příběh, spíše o výčet kapel a aktivit, které se kolem nich točily, včetně vydávání nahrávek, zinů, obsazování squatů apod. Aby to však nebylo jen „letem světem“, vyžádalo by si toto téma spíše knižní formát. Samostatné články pak představují osudy kapel Melt-Banana a Ripcord. Milovníci cestopisů jistě uvítají svižný tour report kapel Gride a P.L.F. po Spojených státech. Pro začínající pořadatele koncertů může být inspirací rozhovor s českobudějovickým kolektivem NAAB, který už nějakou tu zkušenost má za sebou.

Důležitou součástí Trhaviny jsou recenze na filmy, knihy a nahrávky. Jejich předností je, že se nesnaží o stručný výčet toho, co vyšlo a je nového, ale každému titulu se věnují podrobně, srovnávají a hodnotí. U filmů nečekejte žádný underground, hodnoceny tu jsou především snímky z oficiální distribuce. I ty mají často co říci. Je ale u nich potřeba přemýšlet a někdy se zajímat i o fakta z jiných zdrojů – jako například u dvou hodnocených snímků o Che Guevarovi.

A co ještě zajímavého naleznete uvnitř čísla? Rozhodně jsou to osobní postřehy z boje vesničanů proti „vlastnímu“ zastupitelstvu a pozemkůchtivým developerům. Potom pokračování povídání o československých podzemních tiskovinách 90. let, které lze doporučit jako doplněk ke knize Anarchistická publicistika 1990–2013. Zamyšlení nad módními trendy a hudebními předsudky v HC/punkové scéně. Nebo životní příběh předního představitele abstraktního expresionismu Jacksona Pollocka.

Slova na závěr si vypůjčím z rozhovoru s Thalidomide: „Je to přesně ten druh renesančního magazínu, kterej tu tolik chyběl, a když si dáš tu práci přečíst ho od začátku do konce, tak zjistíš, že to spolu všechno souvisí.“

228 stran A4, k dostání na kontaktu inozuk[a]seznam.cz.