Анархистская федерация

Chiapas: Mezi světlem a stínem

Překlad komuniké proneseného subcomandantem Marcosem v La Realidad v Chiapasu v květnu 2014.

Na článek „Loučíme se s tebou, Marcosi, ať žije Subcomandante Galeano!“, který jsme před několika dny zveřejnili ZDE, navazujeme překladem komuniké proneseného subcomandantem Marcosem v La Realidad v Chiapasu v květnu 2014:

Mezi světlem a stínem
V La Realidad (Realita), planeta Země
květen 2014

Compañera, compañeroa, compañero:

Dobrý večer, odpoledne nebo ráno, ať už je to cokoli ve vašem zeměpisném pásmu, čase a způsobu života.

Dobré velmi časné ráno.

Rád bych vás požádal, compañeras, compañeros, compañeroas Šesté, kteří přicházíte odjinud, zejména compañeros z nezávislých médií, o trpělivost, toleranci a porozumění pro to, o čem budu mluvit, protože to budou poslední slova, která řeknu na veřejnosti předtím, než přestanu existovat.

Mluvím k vám a k těm, kteří poslouchají a dívají se skrze vás.

Možná, že zpočátku, nebo jak se budou odvíjet tato slova, bude ve vašem srdci narůstat pocit, že něco není v pořádku, že něco zcela nefunguje, jako kdyby vám chyběl jeden dílek nebo několik dílků, které by vám pomohly dát smysl hádance, která se před vámi rozvinula. Jako kdyby to, co schází, bylo stále nedořešené.

Možná, že později – po dnech, týdnech, měsících, letech či desetiletích – bude to, co bude nyní řečeno, také pochopeno.

compañeras a compañeros ze všech úrovní EZLN, nemějte o mě strach, protože ve skutečnosti je toto vaše cesta: jít a bojovat, vždy vědět, že to, co schází, má teprve přijít.

Důležitější, a nejde tu o to kohokoli urazit, je fakt, že inteligence zapatistických compas je nadprůměrná.

Nadto nás těší a naplňuje nás to hrdostí, že toto kolektivní rozhodnutí bude oznámeno před compañeras, compañeros a compañeroas jak z EZLN, tak ze Šesté.

A jak to bude nádherné, když prostřednictvím svobodných, alternativních a nezávislých médií toto souostroví bolesti, vzteku a důstojného boje – jež nazýváme „Šestá“ – uslyší to, o čem budu mluvit, ať už to bude kdekoli.

Bude-li kohokoli dalšího zajímat, co se zde dnes stalo, bude muset jít za nezávislými médii, aby se to dozvěděl.

Tak to tedy je. Vítejte v zapatistické realitě (La Realidad).

I. Obtížné rozhodnutí

Když jsme v roce 1994 přerušili mlčení a vyšli na veřejnost s krví a ohněm, nebyl to začátek války vedené námi, zapatisty.

Ve válce vedené těmi shora, s její smrtí a ničením, s jejím vyvlastňováním a ponižováním, s jejím vykořisťováním a umlčením, jež doléhalo na poražené, jsme již po staletí.

To, co pro nás v roce 1994 začalo, byl jeden z mnoha momentů války, vedené těmi dole proti těm nahoře, proti jejich světu.

Tato válka odporu je vedena den za dnem na ulicích, v každém koutě pěti světadílů, na jejich venkově a v jejich horách.

Byla to a je to naše válka, tak jako je to válka mnoha dalších zdola, válka za lidstvo a proti neoliberalismu.

Proti smrti žádáme život.

Proti umlčení žádáme slovo a úctu.

Proti zapomnění paměť.

Proti ponížení a opovržení důstojnost.

Proti utlačování vzpouru.

Proti otroctví svobodu.

Proti nátlaku demokracii.

Proti zločinu spravedlnost.

Kdo s alespoň špetkou lidskosti v žilách by mohl nebo chtěl zpochybňovat tyto požadavky?

A mnozí nám naslouchali.

Válka, kterou jsme vedli, nám dala privilegium dolehnout až k pozorným a velkorysým uším v blízkých i vzdálených částech světa.

I když nám chybělo to, co jsme nejvíce postrádali, i když nám schází to, co teprve přichází, dokázali jsme si získat pohled druhých, jejich uši a jejich srdce.

Tak se stalo, že jsme pocítili potřebu odpovědět na kritickou otázku:

„Co dál?“

V bezútěšných kalkulacích v předvečer války nebyla žádná možnost položit si vůbec jakoukoli otázku. A tak nás tato otázka přivedla k dalším:

Měli bychom připravovat ty, kteří přijdou po nás, na cestu smrti?

Měli bychom vycvičit více vojáků, lepších vojáků?

Věnovat úsilí vylepšování našeho opotřebovaného válečného stroje?

Předstírat rozhovory a ochotu přistoupit na mír, zatímco bychom připravovali nové útoky?

Zabít nebo zemřít jako jediný možný úděl?

Nebo bychom měli rekonstruovat cestu života, kterou ti nahoře rozbili a nepřestávají dále ničit?

Je to cesta, která patří nejen původnímu, domorodému lidu, ale i dělníkům, studentům, učitelům, mladým, rolníkům, se všemi rozdíly, které jsou nahoře oslavovány a dole stíhány a trestány.

Měli jsme ozdobit naší krví cestu, kterou si jiní rozvrhli jako cestu k moci, nebo jsme měli obrátit naše srdce a pohledy k tomu, kdo jsme, k těm, kteří jsou tím, čím jsme my – to znamená k původním obyvatelům, strážcům země a paměti?

Tehdy neposlouchal nikdo, ale v prvních nesmělých koktavých zlomcích našich slov jsme zaznamenali, že naším dilematem není to, zda máme smlouvat či bojovat, ale zda máme zemřít nebo žít.

Každý, kdo si všiml, že toto prvotní dilema nebylo individuální, snad mohl lépe pochopit, co se odehrálo v zapatistické realitě během posledních dvaceti let.

A my jsme se rozhodli.

A místo toho, abychom se věnovali výcviku guerill, vojáků a eskader, rozvíjeli jsme vzdělání a poskytování zdravotní péče, pustili jsme se do budování základů autonomie, která dnes ohromuje svět.

Namísto zřizování kasáren, vylepšování zbraní a budování zdí a zákopů jsme postavili školy, nemocnice a zdravotní centra, zlepšili jsme naši životní úroveň.

Místo abychom bojovali o místo v Parthenonu individualizovaných smrtí těch zdola, zvolili jsme si budování života.

A to vše uprostřed války, která nebyla o nic méně smrtonosná proto, že byla neslyšná.

Protože, compas, jedna věc je nahlas vykřičet: „Nejste sami!“ a jiná věc je stát tváří v tvář vyzbrojené koloně federálních vojsk s holýma rukama, což se stalo v oblasti Los Altos v Chiapasu. A potom, když máte štěstí, někdo o tom něco zjistí a s trochu víc štěstím se ta osoba, která to zjistila, rozzlobí, a když máte ještě další kousek štěstí, tak s tím ta rozzlobená osoba něco udělá.

Mezitím jsou tanky zadržovány zapatistickými ženami a nedostatkem munice, urážky a kameny donutí ocelového hada, aby se stáhl.

Mezitím bylo třeba vydržet v severní oblasti Chiapasu vznikání a rozrůstání guardias blancas [ozbrojených hrdlořezů, tradičně najímaných majiteli velkých panství], kteří budou později recyklováni jako paramilitanti, a v oblasti Tzotz Choj neustálou agresi rolnických organizací, které nenesou žádné znaky toho, že by byly „nezávislé“, dokonce se tak ani nejmenují, a v oblasti Selva Tzeltal kombinaci paramilitantů a contras [antizapatistů].

Jedna věc je říkat „My všichni jsme Marcos“ nebo „My nejsme všichni Marcos“, podle situace, a jiná věc je vydržet pronásledování celou tou válečnou mašinerií: invaze do společenství, „pročesávání“ hor, používání cvičených útočných psů, otáčející se vrtule ozbrojených helikoptér, ničících vrcholky vlnovců, letáky „Hledá se: živý nebo mrtvý“, které se zrodily v prvních dnech ledna 1994 a nejvyšší úrovně hysterie dosáhly v roce 1995 a ve zbývajících letech administrativy nově zaměstnávané nadnárodní korporace, kterou tato oblast Selva Fronteriza trpěla od roku 1995 a ke které musíme ještě přidat některé agresivní postupy rolnických organizací, užití paramilitantů, celkovou militarizaci a sužování.

Existuje-li dnes nějaký mýtus o těchto věcech, pak to není černá kukla, ale lež, která byla neustále opakována od prvních dní a přijímána dokonce i velmi vzdělanými lidmi, že válka proti zapatistům trvala jenom 12 dní.

Nebudu tu podávat detailní líčení. Někdo s trochou kritického ducha a serióznosti může historii rekonstruovat a sčítat a odečítat, aby dospěl k poslednímu řádku a potom řekl, jestli tu je a někdy vůbec bylo víc reportérů než policajtů a vojáků; jestli tu bylo víc lichocení než hrozeb a útoků, jestli nabízená cena byla určená k tomu vidět toho s černou kuklou nebo ho chytit, „mrtvého nebo živého“.

Za těchto podmínek, někdy pouze díky našemu vlastnímu úsilí a někdy díky velkorysé a nezištné podpoře dobrých lidí po celém světě, jsme se posunovali kupředu v budování – stále ještě neúplném, jistě, ale nikoli méně určitém – toho, co jsme.

Není to tedy pouze nějaké prohlášení, šťastné nebo nešťastné, to závisí na tom, díváte-li se na věc shora nebo zdola, když říkáme: „Jsme tady, mrtví jako vždy, opět umírající, ale tentokrát proto, abychom žili.“ Je to realita.

A téměř o dvacet let později…

Dne 21. prosince 2012, když se politika a ezoterika náhodou setkaly, jak se už několikrát stalo, při kázání o katastrofách, které jsou určeny, tak jako vždy, těm zdola, zopakovali jsme kouzelnický trik z ledna 1994 a bez jediného výstřelu, beze zbraní, pouze s naším mlčením, jsme znovu ponížili arogantní pýchu měst, která jsou kolébkou a semeništěm rasismu a pohrdání.

Jestliže 1. ledna 1994 to byly tisíce anonymních mužů a žen, kteří zaútočili a porazili posádky, jež města chránily, 21. prosince 2012 to byly desetitisíce, které se beze slov zmocnily oněch budov, v nichž se oslavovalo naše zmizení.

I pouhý neoddiskutovatelný fakt, že EZLN nejenže nebyla oslabena, a už vůbec nezmizela, ale mnohem spíš kvantitativně i kvalitativně vzrostla, by byl pro jakoukoli průměrně inteligentní mysl dostatečný k tomu, aby pochopila, že se za těch dvacet let uvnitř EZLN a našich komunit něco změnilo.

Snad jen pár lidí si myslí, že jsme udělali špatné rozhodnutí, že armáda nemůže a neměla by se snažit o dosažení míru.

Učinili jsme toto rozhodnutí z mnoha důvodů, to je pravda, ale hlavním důvodem bylo a stále je to, že to byl způsob, jak budeme moci my [jakožto armáda] nakonec zmizet.

Možná je to pravda. Možná jsme udělali chybu, když jsme si vybrali možnost kultivovat život namísto toho, abychom vzývali smrt.

Ale učinili jsme to rozhodnutí, aniž bychom poslouchali ty venku. Aniž bychom poslouchali ty, kteří vždy žádají a trvají na tom, abychom bojovali až do své smrti, tak dlouho, až i těm druhým nezbude nic než zemřít.

Učinili jsme to rozhodnutí a přitom jsme hleděli do svého nitra a naslouchali jsme mu jako kolektivní Votán, jímž jsme.

Zvolili jsme si povstání, to znamená život.

To neznamená, že bychom nevěděli, že válka vedená těmi shora, se bude snažit a bude se snažit neustále obnovit svou nadvládu nad námi.

Věděli jsme a víme, že musíme opakovaně bránit to, co jsme a jak existujeme.

Věděli jsme a víme, že je neustále nutné umírat, aby bylo možné žít.

Věděli jsme a víme, že abychom žili, umíráme.

II. Selhání?

Tamti říkají, že jsme nedosáhli ničeho pro nás samotné.

Neustále nás to překvapuje, že stále setrvávají na této pozici s takovou sebejistotou.

Myslí si, že synové a dcery comandantes a comandantas by si měli užívat výlety do ciziny, studovat v soukromých školách a zaujímat vysoké pozice v oblasti podnikání nebo v politice. Že místo toho, aby obdělávali zemi a v potu a s odhodláním od ní získávali svou potravu, měli by se předvádět na sociálních sítích, bavit se v klubech, vystavovat svůj přepych.

Možná, že subcomandantes by měli mít potomky a předat jim své pozice, výhody a svůj vliv, jako to dělají politici napříč celým spektrem.

Možná bychom měli, tak jako to dělají lídři CIOAC-H a jiných rolnických organizací, přijímat privilegia a platby ve formě grantových projektů a finančních zdrojů, největší část z nich si přivlastňovat pro sebe, a těm podřadným přitom nechávat jen pár drobků výměnou za to, že budou poslouchat zločinné rozkazy, které přicházejí shora.

Ano, je to tak, nic takového jsme pro sebe nezískali.

A je těžké uvěřit, že po dvaceti letech „Nic pro sebe“, se to ještě nestalo sloganem, vhodnou frází pro plakáty a popěvky, ale spíš skutečností, opravdovou skutečností.

Jestliže být zodpovědný a čestný znamená selhání, potom nezodpovědnost a nečestnost je cesta k úspěchu, cesta k moci.

Ale touto cestou jít nechceme.

Nezajímá nás.

V rámci těchto okolností dáváme přednost selhání před úspěchem.

III. Proměna

Během těch dvaceti let došlo v rámci EZLN k mnoha komplexním proměnám.

Někteří zaznamenali jen tu nejviditelnější: generační.

Dnes jsou ti, kteří byli v době počátku povstání ještě malí nebo se dokonce ještě ani nenarodili, těmi, kteří vedou boj a udávají směr odporu.

Ale někteří experti nezaznamenali jiné proměny.

Třídní proměnu: z osvícené střední třídy v domorodého rolníka.

Rasovou: od míšeneckého velení k čistě domorodému velení.

A tu nejdůležitější, proměnu myšlení: od revolučního avantgardismu k „vládnutí pomocí podrobení se“, od převzetí moci shora k vytvoření moci zdola, od profesionální politiky ke každodenní politice, od vůdců k lidem; od marginalizace pohlaví k přímé participaci žen, od vysmívání se druhým k oslavování rozdílnosti.

Nebudu to tu dále rozvádět, protože kurz „Svoboda podle zapatistů“ je skvělou příležitostí k tomu, aby se potvrdilo, zda na organizovaném území je oslavovaná postava ceněna výše než společenství.

Já osobně nechápu, jak můžou být myslící lidé, kteří tvrdí, že historie je tvořena lidmi, tak vystrašeni tváří v tvář existující vládě lidí, ve které není vidět žádné „odborníky“.

Proč je tak děsí, že lidé vládnou, že jsou to oni sami, kteří určují své vlastní kroky?

Proč nesouhlasně potřásají hlavami, setkají-li se s „vládnutím pomocí podrobení se“?

Kult individualismu nachází v kultu avantgardismu svůj nejfanatičtější extrém.

A právě to – že si vládnou sami původní obyvatelé a nyní i s domorodým mluvčím a náčelníkem – je děsí, odpuzuje je to a nakonec je to nutí hledat někoho vyžadujícího předvoj, šéfy a vůdce. Protože i na levici existuje rasismus, především mezi tou levicí, která se prohlašuje za revoluční.

Ezetaelene není ten případ. Právě proto nemůže být zapatistou úplně každý.

IV. Měnící se a tvárný hologram. To, co nebude.

Před rozbřeskem roku 1994 jsem strávil v těchto horách deset let. Setkal jsem se a osobně se seznámil s některými z těch, jejichž smrtí jsme my všichni částečně zemřeli. Od té doby až dosud postávám a poznávám další, kteří jste dnes zde s námi.

Mnohokrát jsem se v nejčasnějších ranních hodinách přistihl, jak se snažím utřídit si příběhy, které mi vyprávěli, světy, které načrtli svým mlčením, rukama a pohledy, svou zarputilostí na vyzdvižení něčeho jiného, něčeho dalšího.

Byl to sen, ten tak jiný, tak vzdálený, tak cizí svět?

Někdy mě napadlo, že s námi šli vpředu, před námi všemi, že slova, která nás vedla a vedou, přicházejí z časů, které neznaly kalendář, které byly ztraceny v nepřesných mapách: vždy s důstojnou jižanskou všudypřítomností ve všech významných okamžicích.

Později jsem pochopil, že se mnou nemluvili o tom všem nepřesnými, a tedy nepravděpodobnými slovy.

Ten svět se již otevíral.

A vy? Neviděli jste to? Nevidíte ho?

Nikoho zdola jsme nepodvedli. Neskrývali jsme fakt, že jsme armáda s její pyramidovou strukturou, s centrálním velením, s rozhodováním, směřujícím shora dolů. Nepopírali jsme, co jsme, abychom si získali přízeň anarchistů nebo abychom se přizpůsobili trendům.

Kdokoli však dnes může vidět, zda jsme armádou, která někoho utlačuje nebo si něco vynucuje.

A měl bych říci, že jsem již požádal compañera Subcomandante Insurgente Moisése o svolení, abych mohl říct toto:

Nic z toho, co jsme udělali, ať dobrého nebo zlého, by nebylo možné bez ozbrojené armády, Zapatovy armády národního osvobození (EZLN); bez ní bychom nepovstali proti zlé vládě, vykonávající právo legitimizovaného násilí. Jde o násilí zdola proti násilí shora.

Jsme bojovníci a jako takoví známe svou roli a svůj okamžik.

V časných ranních hodinách prvního dne prvního měsíce roku 1994 armáda obrů, to je třeba říci, domorodých vzbouřenců, sestoupila do měst, aby její kroky otřásly jejich světem.

Jen o několik dní později, ještě nezaschla krev našich vojáků na ulicích oněch měst, jsme zjistili, že ti venku nás nevidí.

Zvyklí shlížet na domorodé obyvatele svrchu, nepozdvihli své zraky, aby se podívali na nás.

Uvykli vidět nás ponížené, jejich srdce nepochopila naši důstojnou vzpouru.

Jejich zraky ulpěly pouze na mestizovi, kterého viděli v černé kukle, tedy vlastně neviděli.

Naše autority, naši soudruzi nám potom říkali:

„Dokážou vidět jen ty, kteří jsou tak malí jako oni sami. Učiňme někoho tak malým, jako jsou oni, aby ho mohli vidět, a skrze něj budou moci vidět i nás.“

A tak začalo vytváření postavy jménem „Marcos“.

Prosím vás, abyste mě sledovali při mém výkladu.

Předpokládejme, že existuje i jiná cesta, jak neutralizovat zločince. Například vytvořit jejich vražednou zbraň, nechat je, ať si myslí, že je funkční, ať se radují z její účinnosti, a na základě této účinnosti zosnují celý plán, takže v okamžiku, kdy jsou připraveni vystřelit, „zbraň“ se opět stane tím, čím vždy byla: iluzí.

Celý systém, ale především jeho média, hraje hru na vytváření celebrit, které později zase zničí, jestliže neodpovídají jeho představě.

Jeho moc spočívala (dnes už ne, protože byl nahrazen sociálními médii) v rozhodování, kdo a co existuje v okamžiku, když se rozhodnou, co pojmenují a o čem budou mlčet.

Vlastně mi ale nevěnujte příliš mnoho pozornosti; jak je za těch dvacet let zřejmé, o masových médiích nic nevím.

Pravdou je, že SupMarcos se proměnil z mluvčího v rozptýlení a zábavu.

Jestliže cesta války, to znamená cesta smrti, nám vzala deset let, cesta života vyžaduje mnohem více času a úsilí, pominu-li, že i mnohem více krve.

Protože i když tomu možná nebudete věřit, snazší je umírat než žít.

Potřebujeme čas, abychom žili a abychom našli ty, kteří by nás dokázali vidět takové, jací jsme.

Potřebujeme čas, abychom našli ty, kteří nás uvidí, nikoli shora nebo zdola, ale tváří v tvář, kteří nás uvidí pohledem compañera.

Takže, jak už jsem řekl, práce na vytvoření této postavy začala.

Jednoho dne byly Marcosovy oči modré, jindy byly zelené, nebo hnědé, nebo šedohnědé, nebo černé – vše záviselo na tom, kdo dělal rozhovor a udělal si obrázek. Byl náhradníkem v profesionálním fotbalovém týmu, zaměstnancem v obchodním domě, šoférem, filozofem, filmařem atd. atd., co všechno můžeme najít v placených médiích tohoto kalendáře a rozmanitých zeměpisných šířek a délek. Byl tu Marcos pro každou příležitost, to znamená pro každý rozhovor. A to nebylo snadné, věřte mi, nebyla tu žádná Wikipedie, a když přijel někdo ze Španělska, museli jsme vypátrat, jestli corte inglés znamená typický anglický sestřih, obchod se smíšeným zbožím nebo obchodní dům.

Kdybych měl tuto postavu, Marcose, definovat, řekl bych bez zaváhání, že to byla pestrobarevná lest.

Mohli bychom říct, však mi rozumíte, že Marcos byl nesvobodné Médium (poznámka: to je něco jiného než být placené médium).

Při vytváření a udržování této postavy jsme udělali několik chyb.

„Mýlit se je lidské“, jak se říká.

Během prvního roku jsme vyčerpali, jak se říká, repertoár všech možných „Marcosů“. A tak jsme byli na začátku roku 1995 v prekérní situaci a práce komunity měla za sebou teprve své první krůčky.

A tak se stalo, že jsme v roce 1995 nevěděli, co dělat. Ale pak se stalo, že Zedillo, s PAN na své straně, „objevil“ Marcose a používal přitom stejné vědecké metody, které se používají při hledání různých pozůstatků, to znamená způsob ezoterického čórování.

Příběh chlapce z Tampica nám poskytl čas se nadechnout, ačkoli následující podvod, který provedl Paca de Lozano, nám přidělal starosti, že placený tisk by také mohl zpochybnit „odmaskování“ Marcose a potom objevit, že to byl jen další podfuk. Naštěstí se nic takového nestalo. A jako tentokrát, média i nadále polykala podobné kousky z mlýnku na klepy.

O něco později se ten chlapec z Tampica ukázal zde, v našem kraji. Spolu se Subcomandantem Insurgentem Marcosem jsme s ním mluvili. Nabídli jsme mu, že uděláme společně tiskovou konferenci, aby se mohl zbavit pronásledování, protože by pak bylo jasné, že on a Marcos jsou dvě různé osoby. Nechtěl. Přišel sem, aby tu žil. Několikrát odešel a jeho tvář lze spatřit na fotografiích z pohřbů jeho rodičů. Můžete s ním udělat rozhovor, jestli chcete. Nyní žije v komunitě…

[Zde nastala pauza, kdy se řečník naklonil, aby se zeptal Subcomandanta Insurgente Moisése, jestli bude v pořádku, když to tu prozradí, na což odpověď zněla pevně: „Ne.“ ]

Aha, tak on nechce, abyste věděli přesně, kde ten muž žije. Nebudeme to tedy říkat, takže jestli někdy bude chtít, může vyprávět svůj příběh, který prožil od 9. února 1995. Pokud jde o nás, chceme mu jen poděkovat za informace, které nám poskytl a které jsme čas od času použili, abychom přiživili „jistotu“, že SupMarcos není tím, čím skutečně je, to znamená lstí nebo hologramem, ale že je spíš univerzitním profesorem z toho nyní již trapného Tamaulipasu.

Mezitím jsme pokračovali v hledání, hledání vás, kteří tu dnes jste, i vás, kteří tu dnes nejste, ale jste s námi.

Vyvinuli jsme mnoho úsilí, abychom se setkali s jiným, s jiným compañero, s jinou compañera. Zkusili jsme různé způsoby, jak se setkat s pohledem a se sluchem, které jsme potřebovali a které jsme si zasloužili.

Mezitím naše komunity pokračovaly ve vývoji kupředu, když prováděly proměny či výměny odpovědných, které byly více nebo méně diskutovány, ale které mohly být potvrzeny přímo, bez zprostředkovatelů.

V našem hledání toho něčeho jiného jsme mnohokrát znovu a znovu selhávali.

Ti, které jsme potkali, nás buď chtěli vést, nebo chtěli, abychom je vedli.

Byli takoví, kteří se s námi velmi sblížili buď z dychtivé touhy nás využít, nebo kvůli zahleděnosti zpátky, ať už to byla antropologická nebo militaristická nostalgie.

A tak jsme byli pro některé komunisty, pro jiné trockisty, pro další anarchisty, pro jiné zase mileniaristy, a tady skončím, takže si můžete doplnit několik dalších „istů“ podle vlastní zkušenosti.

Tak to bylo až do vyhlášení Šesté deklarace Lacandonské džungle, nejsmělejší a nejzapatističtější ze všech iniciativ, které jsme dosud uskutečnili.

S Šestou jsme se nakonec setkali s těmi, kteří na nás mohou pohlédnout tváří v tvář a pozdravit nás a obejmout, tak jak se má zdravit a objímat.

S Šestou jsme vás nakonec našli.

Nakonec někdo, kdo pochopil, že jsme nehledali ani pastýře, aby nás vedli, ani stáda, abychom je dovedli do země zaslíbené. Ani pány, ani otroky. Ani vůdce, ani masy bez vůdců.

Ale stále ještě jsme nevěděli, jestli budete schopni vidět a slyšet, co jsme a čím se stáváme.

Mezi námi, pokroky našich lidí jsou úžasné.

A tak se stalo, že vznikl kurz „Svoboda podle zapatistů“.

Během tří opakování kurzu jsme poznali, že už je tu generace, která se na nás může dívat tváří v tvář, která nám dokáže naslouchat a mluvit s námi, aniž by při tom hledala vůdce nebo průvodce, aniž by směřovala k tomu podřídit se nebo se stát přívržencem.

Postava Marcose už přestala být nezbytná.

Chystala se nová fáze zapatistického boje.

Takže co se stalo, stalo se, a mnozí z vás, compañeros a compañeras Šesté, to znáte z první ruky.

Později možná řeknou, že ta věc s tou postavou [Marcose] byla bezvýznamná. Ale poctivý pohled zpět na ty dny ukáže, jak mnoho lidí k nám obrátilo svůj zrak, s potěšením či s nelibostí, díky maskám pestrobarevné lsti.

Vidíte tedy, že k výměně odpovědných nedochází z důvodu nemoci či úmrtí, ani z důvodu vnitřního sváru, vyhánění nebo čistky.

Nastává logicky v souladu s vnitřními proměnami, které v EZLN probíhaly a probíhají.

Vím, že to nezapadá do přesně zapadajících perspektiv těch různých „nahoře“, ale to nás skutečně netrápí.

A jestli to ničí poněkud chabé a lenivé výklady fámologů a zapatologů v Jovelu [San Cristobal de las Casas, Chiapas], pak je to jedině dobře.

Nejsem ani jsem nebyl nemocný, nejsem ani jsem nebyl mrtev.

Nebo spíš, navzdory tomu, že jsem byl už tolikrát zabit, že jsem už tolikrát zemřel, jsem opět zde.

A jestliže jsme my sami tyto fámy podporovali, bylo to proto, že se nám to hodilo.

Posledním trikem našeho hologramu bylo, že měl předstírat nevyléčitelnou nemoc, včetně předpokládané závěrečné smrti.

Opravdu, poznámka „pokud mu to zdraví dovolí“, kterou pronesl Subcomandante Insurgente Moisés v komuniké, oznamujícím události související s plánovaným CNI [Kongresem původních domorodých národů], byla srovnatelná s poznámkami typu „bude-li si mě žádat lid“ nebo „jestliže uspěju ve volbách“ nebo „bude-li to vůle boží“ a s podobnými klišé, která jsou berličkami politické třídy dnešní doby.

Jestli mi dovolíte, dal bych vám jednu malou radu: měli byste trochu kultivovat svůj smysl pro humor, nejen pro vlastní duševní a fyzické zdraví, ale protože bez smyslu pro humor nebudete moci porozumět zapatismu. A ti, kdo nerozumí, soudí; a ti, kdo soudí, odsuzují.

Ve skutečnosti to byla ta nejjednodušší role oné postavy. Abychom nasytili mlýnek klepů, bylo jen nutné říct několika zvláštním lidem: „Řeknu ti teď tajemství, ale slib mi, že ho nikomu neprozradíš.“

Samozřejmě, že prozradili.

První nedobrovolní spolupracovníci na šíření fámy o nemoci a smrti byli „experti na zapatologii“ v arogantním Jovelu a chaotickém Mexico City, kteří si zakládali na své blízkosti k zapatismu a na hlubokých znalostech o něm. K nim se přidali pochopitelně policisté, kteří si vydělávají jako novináři, a novináři, kteří si vydělávají jako policisté, a také novináři, kteří si vydělávají, málo, jenom jako novináři.

Všem vám děkujeme. Děkujeme vám za vaši ohleduplnost. Udělali jste přesně to, co jsme očekávali, že uděláte. Všechno to má jen jedinou stinnou stránku – pochybuji, že vám ještě někdy někdo znovu svěří nějaké tajemství.

Naše víra i naše praxe nám říká, že proto, abychom se vzbouřili a bojovali, nepotřebujeme ani vůdce, ani caudillos (náčelníky), ani spasitele, ani zachránce. K tomu, abychom bojovali, potřebujeme pouze trochu potupení, správnou dávku důstojnosti a hodně organizace.

Zbytek je buď pro kolektiv užitečný, nebo ne.

To, co tento kult individua vyprovokoval u politických expertů a analytiků „nahoře“, bylo obzvlášť komické. Včera říkali, že budoucnost mexického lidu závisí na alianci dvou lidí. Předevčírem říkali, že Peña Nieto přestal být závislý na Salinasovi de Gortari, aniž by uznali, že v tomto schématu když někdo kritizuje Peña Nieto, přidává se ve skutečnosti také na stranu Salinase de Gortari, a pokud kritizuje Salinase de Gortari, podporuje tím Peña Nieto. Nyní říkají, že se člověk musí zase přidat k nějaké straně v pokračujícím boji „nahoře“, nyní o kontrolu nad telekomunikacemi, takže jste buď se Slimem, nebo jste na straně Azcárraga-Salinase. A dokonce ještě výše, buď jste s Obamou, nebo s Putinem.

Ti, kteří hledí do budoucnosti a touží být „nahoře“, mohou i nadále hledat svého vůdce; mohou pokračovat v uvažování, že teď už budou volební výsledky skutečně respektovány; že teď už bude Slim skutečně podporovat levicové voliče; že teď už se skutečně objeví draci a lahve v Game of Thrones; že teď už bude skutečně Kirkman odpovídat komiksovému originálu v televizním seriálu The Walking Dead; že teď už se skutečně nářadí, vyrobené v Číně, nerozbije hned při prvním použití; že teď už se skutečně fotbal stane sportem a ne jen kšeftem.

Ano, možná že v některých z těchto případů budou mít pravdu. Nesmíme ale zapomenout, že ve všech těchto případech jsou pouhými diváky, to znamená pasivními konzumenty.

Ti, kteří milovali a nenáviděli SupMarcose, nyní vědí, že milovali a nenáviděli hologram. Jejich láska i nenávist byly zbytečné, neplodné, duté, prázdné.

Nebudou tedy existovat žádná muzea ani pamětní desky na místech, kde jsem se narodil a vyrůstal. Nebude tu nikdo, kdo by žil z toho, že byl Subcomandantem Marcosem. Nikdo nezdědí jeho jméno ani jeho práci. Nebudou plně proplacené cesty do zahraničí, aby tam měl přednášky. Nebude převoz do přepychové nemocnice ani léčebný pobyt v ní. Nebudou vdovy ani dědicové. Nebudou pohřby, pocty, sochy, muzea, ceny ani nic jiného, co nabízí systém, aby prodloužil kult jednotlivce a znehodnotil kolektiv.

Tato postava byla uměle vytvořená a nyní ji její tvůrci, zapatisté, zničí.

Jestliže kdokoli z našich compañeros a compañeras této lekci porozumí, pak pochopil jeden ze základů zapatismu.

Takže to, co se za posledních několik let stalo, stalo se.

A viděli jsme nyní, že tento převlek, ta postava, hologram, už není potřebný.

Znovu a znovu jsme to plánovali a znovu a znovu jsme čekali na ten správný okamžik – na ten správný kalendář a zeměpisné pásmo, abychom ukázali, kdo skutečně jsme, těm, kteří skutečně jsou.

A potom přišla Galeanova smrt, aby vyznačila náš kalendář a naše zeměpisné pásmo: „zde, v La Realidad; teď, v bolesti a vzteku“.

V. Bolest a vztek. Znamení a výkřiky.

Když jsme dorazili sem do caracolu La Realidad, aniž by nám kdokoli cokoli řekl, začali jsme mluvit šeptem.

Naše bolest mluvila tiše, náš vztek šeptal.

Bylo to, jako kdybychom se snažili vyhnout tomu, že vylekáme Galeana těmi nezvyklými zvuky.

Jako kdyby na něj naše hlasy a naše kroky volaly.

„Počkej, compa,“ říkalo naše mlčení.

„Nechoď,“ šeptala naše slova.

Ale jsou tu i jiné bolesti a jiné vzteky.

Právě v tomto okamžiku, na jiném místě Mexika a světa, jsou muž, žena, někdo jiný, děvče, chlapec, stařec, stařena, nebo památka krutě biti a beztrestně, obklopeni nenasytným zločinem, jímž je tento systém, jsou umláceni, rozsekáni, zastřeleni, doraženi, s výsměchem odvlečeni, opuštěni, jejich těla jsou poté vyzdvižena a oplakávána, jejich životy pohřbeny.

Jen několik jmen:

Alexis Benhumea, zavražděný ve státě Mexico.
Francisco Javier Cortés, zavražděný ve státě Mexico.
Juan Vázquez Guzmán, zavražděný v Chiapasu.
Juan Carlos Gómez Silvano, zavražděný v Chiapasu.
Compa Kuy, zavražděný v Mexico City.
Carlo Giuliani, zavražděný v Itálii.
Aléxis Grigoropoulos, zavražděný v Řecku.
Wajih Wajdi al-Ramahi, zavražděný v uprchlickém táboře na západním břehu v Ramalláhu. Ve věku čtrnáct let byl zastřelen zezadu z izraelského pozorovacího stanoviště. Nešlo o žádný pochod, pouliční protest ani nic jiného.
Matías Valentín Catrileo Quezada, mapučský indián zavražděný v Chile.
Teodulfo Torres Soriano, compa Šesté, zmizel v Mexico City.
Guadalupe Jerónimo a Urbano Macías, příslušníci komunity v Cheránu, zavražděni v Michoacanu.
Francisco de Asís Manuel, zmizel v Santa María Ostula.
Javier Martínes Robles, zmizel v Santa María Ostula.
Gerardo Vera Orcino, zmizel v Santa María Ostula.
Enrique Domínguez Macías, zmizel v Santa María Ostula.
Martín Santos Luna, zmizel v Santa María Ostula.
Pedro Leyva Domínguez, zavražděný v Santa María Ostula.
Diego Ramírez Domínguez, zavražděný v Santa María Ostula.
Trinidad de la Cruz Crisóstomo, zavražděný v Santa María Ostula.
Crisóforo Sánchez Reyes, zavražděný v Santa María Ostula.
Teódulo Santos Girón, zmizel v Santa María Ostula.
Longino Vicente Morales, zmizel v Guerreru.
Víctor Ayala Tapia, zmizel v Guerreru.
Jacinto López Díaz, zvaný „El Jazi“, zavražděný v Pueble.
Bernardo Vázquez Sánchez, zavražděný v Oaxace.
Jorge Alexis Herrera, zavražděný v Guerreru.
Gabriel Echeverría, zavražděný v Guerreru.
Edmundo Reyes Amaya, zmizel v Oaxace.
Gabriel Alberto Cruz Sánchez, zmizel v Oaxace.
Juan Francisco Sicilia Ortega, zavražděný v Morelos.
Ernesto Méndez Salinas, zavražděný v Morelos.
Alejandro Chao Barona, zavražděný v Morelos.
Sara Robledo, zavražděná v Morelos.
Juventina Villa Mojica, zavražděná v Guerreru.
Reynaldo Santana Villa, zavražděný v Guerreru.
Catarino Torres Pereda, zavražděný v Oaxace.
Bety Cariño, zavražděný v Oaxace.
Jyri Jaakkola, zavražděný v Oaxace.
Sandra Luz Hernández, zavražděná v Sinaloae.
Marisela Escobedo Ortíz, zavražděná v Chihuahua.
Celedonio Monroy Prudencio, zmizel v Jaliscu.
Nepomuceno Moreno Nuñez, zavražděný v Sonoře.

Migranti, muži a ženy, donucení zmizet a pravděpodobně zavražděni v každém koutě mexického území.

Vězni, které chtějí zabít tím, že je nechají „žít“: Mumia Abu Jamal, Leonard Peltier, Mapučové, Mario González, Juan Carlos Flores.

A největším výsměchem tomu všemu je, že s každou lopatou špíny, hozenou hrdlořezem, který je zrovna na tahu, systém říká: „S tebou se nepočítá, nestojíš za nic, nikdo pro tebe nebude plakat, nikdo nebude rozzuřen tvou smrtí, nikdo nebude následovat tvé kroky, nikdo nebude hrdý na tvůj život.“

A s poslední lopatou špíny nabízí tyto věty: „Dokonce i kdyby chytili a potrestali ty, kteří tě zabili, vždycky si najdeme jiné, jiného, aby číhal v záloze a aby zopakoval tanec smrti, který ukončil tvůj život.“

Systém říká: „Ta malá, ochromená spravedlnost, které se ti dostane, vyráběná placenými médii, aby předstírala a aby zajišťovala trochu klidu, který má zastavit chaos, jenž k nim přichází, mě nevystraší, neublíží mi a nepotrestá mě.“

Co řekneme té mrtvole, která je, v kterémkoli koutě světa dole, pohřbena v zapomnění?

Že pouze naše bolest a náš vztek se počítají?

Že pouze náš hněv něco znamená?

Že neslyšíme jejich křik, protože šeptáme svou historii?

Nespravedlnost má tolik jmen a vyvolává tolik křiku.

A naše bolest a náš vztek nám nezabrání je slyšet.

A naše šeptání není pouze naříkáním nad nespravedlivým pádem našeho vlastního mrtvého.

Umožňují nám slyšet jiné bolesti, učinit hněv druhých naším hněvem, a pokračovat v dlouhé, klikaté, bolestivé cestě, na níž z toho všeho učiníme válečný pokřik, který se promění v boj za svobodu.

A nezapomínat, že zatímco někdo jen šeptá, někdo jiný křičí.

A pouze pozorné ucho to může slyšet.

Zatímco nyní mluvíme a posloucháme, někdo křičí bolestí a vzteky.

Takže jako by se člověk musel učit nasměrovat jejich pohledy; to, co člověk slyší, musí najít plodný směr.

Protože zatímco někdo odpočívá, někdo jiný pokračuje ve výstupu nahoru.

Abychom viděli toto úsilí, stačí snížit pohled a pozdvihnout srdce.

Můžete?

Budete toho schopni?

Malá spravedlnost vypadá tolik jako pomsta. Malá spravedlnost je to, co šíří beztrestnost; protože trestá jednoho, zprošťuje viny ostatní.

To, co chceme, za co bojujeme, neskončím tím, že najdeme Galeanovy vrahy a uvidíme, jak byli potrestáni (aby nedošlo k mýlce, to se skutečně stane).

Trpělivé a neústupné hledání usiluje o pravdu, nikoli o útěchu a rezignaci.

Pravá spravedlnost má co do činění s pochovaným compañero Galeanem.

Protože se ptáme sami sebe, co máme dělat ne s jeho smrtí, ale s jeho životem.

Odpusťte mi prosím, že vstoupím na bažinatou půdu otřepaných frází, ale tento compañero si nezasloužil umřít, nikoli takto.

Jeho houževnatost, jeho každodenní drobná oběť, neviditelná pro kohokoli jiného, jen pro nás, byla ve znamení života.

A mohu vás ujistit, že byl mimořádnou bytostí a že navíc – a to je ohromující – v domorodých zapatistických komunitách jsou tisíce compañeros a compañeras, jako byl on, s tímtéž odhodláním, s toutéž oddaností, jasností a s jediným určením: svobodou.

A pustíme-li se do makabrózních kalkulací: pokud si někdo zasluhuje smrt, pak ten, který neexistuje a nikdy neexistoval, a když, tak jen v prchavém zájmu placených médií.

Jak už řekl náš compañero, náčelník a mluvčí EZLN, Subcomandante Insurgente Moisés, když zabili Galeana nebo když zabijí kteréhokoli zapatistu, snaží se ti nahoře zabít EZLN.

Nikoli EZLN jako armádu, ale jako povstaleckou a neochvějnou sílu, která buduje a pozvedá život tam, kde ti nahoře touží mít pustinu, způsobenou dolováním, ropou a turistickým průmyslem, mrtvou zemi a smrt těch, kteří v ní pracují a obývají ji.

Také řekl, že jsme přišli, my Vrchní velení Zapatovy armády národního osvobození, abychom Galeana exhumovali.

Myslíme si, že jeden z nás musí zemřít, aby Galeano mohl žít.

Abychom uspokojili tu drzost, jíž je smrt, namísto Galeana nabídneme jiné jméno, takže Galeano bude žít a smrt si nevezme život, ale pouze jméno – několik prázdných písmen bez nějakého významu, bez jejich vlastní historie nebo života.

Proto jsme se rozhodli, že Marcos dnes přestane existovat.

Půjde ruku v ruce se Stínem Bojovníka a Malým Světlem, takže se po cestě neztratí. Půjde s ním i Don Durito a také Starý Antonio.

Nebude chybět dětem, které se v dřívějších dobách scházely, aby poslouchaly jeho příběhy; dnes vyrostly, dnes je na nich, aby rozhodovaly, dnes bojují tak jako ostatní za svobodu, demokracii a spravedlnost, to je úkolem každého zapatisty.

Je to kočkopes, nikoli labuť, která bude zpívat svou labutí píseň.

A nakonec ti, kteří už pochopili, budou vědět, že ten, kdo tu nikdy nebyl, neodchází; ten, který nikdy nežil, neumírá.

A smrt odejde, oklamána jedním domorodcem, jehož bojové jméno bylo Gaelano, a tento kámen, který byl položen na jeho hrob, bude znovu chodit a učit kohokoli, kdo poslechne nejzákladnější zásadu zapatismu. Ta zní: neprodávej, neustupuj, nevzdávej se.

Ach, smrt! Jako kdyby nebylo zřejmé, že osvobozuje ty nahoře od odpovědnosti za cokoli kromě pohřební motlitby, dobromyslné pocty, sterilní sochy a dohlížejícího muzea.

A pro nás? Jistě, nás smrt zavazuje vůči životu, který obsahuje.

Takže my jsme zde a ve skutečnosti [La Realidad] se smrti vysmíváme.

Compas:

Jak bylo řečeno výše, dne 25. května 2014 ve 14.08, na jihovýchodní válečné frontě EZLN, vyhlašuji, že ten, který byl znám jako Subcomandante Insurgente Marcos, který sám sebe prohlásil za „subcomandanta z nerezivějící oceli“, již nadále neexistuje.

Tak to je.

Zapatova armáda národního osvobození již nebude mluvit mým hlasem.

Vale. Buďte zdrávi, navždy nebo nikdy, ti, kteří pochopili, budou vědět, že to nic neznamená, že to nikdy nic neznamenalo.

Ze zapatistické reality
Subcomandante Insurgente Marcos
Mexico, 24. května 2014


P. S. 1. Konec hry?

P. S. 2. Šach mat?

P. S. 3. Touché?

P. S. 4. Dej tomu nějaký smysl, raza, a pošli tabák.

P. S. 5. Hmm… tak tohle je peklo… Piporro, Pedro a José Alfredo! Co? Protože jsem byl machista? Ne, to si nemyslím, nikdy jsem nebyl…

P. S. 6. Skvělý, teď když ta velká pestrobarevná lest skončila, můžu se tu kolem procházet nahý, ano?

P. S. 7. Hej, tady je skutečně tma. Potřebuju světlo.

[Rozsvěcuje zapalovač, zapaluje si dýmku a opouští pódium. Subcomandante Insurgente Moisés oznamuje, že „přichází jiný compañero, aby řekl několik slov“.]

(hlas přichází zpoza pódia)

Dobré velmi časné ráno, compañeras a compañeros, Mé jméno je Galeano, Subcomandante Insurgente Galeano.

Někdo jiný se tu jmenuje Galeano?

[zástup křičí: „My všichni jsme Galeano!“]

Aha, tak proto mi řekli, že když se znovu narodím, bude to jako kolektiv.

A tak to má být.

Šťastnou cestu. Dávejte na sebe pozor, dávejte na nás pozor.

Z hor jihovýchodního Mexika
Subcomandante Insurgente Galeano
Mexiko, květen 2014


Zdroj:
http://enlacezapatista.ezln.org.mx/2014/05/27/between-light-and-shadow/

Související odkazy:
Chiapas: Loučíme se s tebou, Marcosi, ať žije Subcomandante Galeano!
EZLN ohlašuje
Subcomandante Marcos: Anarchisti, vítejte!
EZLN oznamuje budoucí iniciativy
Naším poselstvím je boj a odpor
Zapatisté: 18 let rebelie a odporu
Zapatisté v Mexiku: Deset let revoluce
Dualna moc v dzungli Lacandon
Nepohodlní mrtví

Nepohodlni mrtvi
Версия для печати 5.6.2014 Mezinárodní sekretariát ČSAF

Что пишут на других сайтах

Ссылки

Černokošiláč! Oswald Mosley a britští fašisté

24. 7. 2025, Praha

Přednáška …(Больше)

Benefice pro Istanbul pride

25. 7. 2025, Praha

Vegan kebab + promítání …(Больше)

Klimakemp spravedlivé transformace

4. - 12. 8. 2025, Moravskoslezský kraj

Protestní tábor iniciativy Limity jsme my …(Больше)

Společně proti fašismu

19. 9. 2025, Frýdek-Místek

Demonstrace – pochod – koncert …(Больше)

RIOT OVER RIVER 10

20. 9. 2025, Praha

Antifašistický festival …(Больше)