Automobilka Volkswagenu se pokouší přesvědčit, že pracovní podmínky v její firmě jsou výjimečně dobré, a že se svými zaměstnanci jedná slušně. Avšak polský deník Gazeta Wyborcza tuto lež vyvrací v článku, který popisuje jakým způsobem se zachází se zaměstnanci v jedné z jeho mladoboleslavských poboček automobilce Škoda. Autoři článku Sylvia Smigiel a Marek Kruczek píšou: "Zastrašováni, terorizováni, špatně placení - jako nevolnící." Takové polské dělníky potkali v Mladé Boleslavi na pracovišti Zetka Auto fungujícího pod automobilkou Škoda. Kde pracuje přes 900 polských dělníků při výrobě Fábií a Octávií. Většinou pocházejí z Dolního Slezska, Velkopolska a Podkarpatska. Skupina zaměstnanců z Podkarpatska seznámila novináře, s tím jak ve skutečnosti vypadá práce v Mladé Boleslavi.

Polští dělníci se tísní v budovách starého státního statku. Špinavá podlaha, smrad z rozkládajícího se tuku, papírů, alkoholu. Ve smlouvě, kterou podepsali je bod, že musí jednou týdně odpracovat pro vedení dvě směny čili 16 hodin. V budoucnosti jsou nuceni do práce na dvě směny za sebou již několik dní v týdnu. Když už dělníkům po osmi hodinách namáhavé práce padají ruce únavou, mistr vytáhne píchačky a losuje, kdo má zůstat na další směnu. Pokud dělník odmítne jít na další směnu, hrozí mu propuštění z práce nebo může být potrestán tím, že mu strhnou z výplaty 500 Kč, co je výdělek za tři dny těžké práce.

Toto bezpráví polských dělníků obhajuje ředitel svářecí výroby Zetka Auto Jiří Nosek tím, že dělníci musí tahat píchačky, aby nahradili někoho, kdo nepřijde do práce.

Automobilka dělníkům nedodává boty, rukavice a další ochranné pomůcky potřebné ke sváření. Školení, které mají trvat tři dny se odbývají několika minutami. Potom jsou polští dělníci nahnáni k běžícímu pásu, ale za tyto tři dny práce nedostávají plat. Při náboru je polským dělníkům slíbeno kolem 13 000 korun měsíčně. Ovšem první peníze dostávají dělníci až za dva měsíce, ale pouze za jeden měsíc. Dříve mohou dostat od mistra pouze 500 Kč zálohy.Dohody, které dělníci uzavírají s automobilkou jsou konstruované tak, že zaměstnanci nevědí za co vůbec dostávají peníze. Závodní lékař kvalifikuje nemoc za osobní volno, za které dělníci nedostávají peníze.

Z toho co zahraniční dělníci říkají je jasné, že automobilka využívá neznalosti a neorganizovanosti dělníků. Reformistické odbory již dávno zajímají jen teplá místečka a výhody od vedení, a nikoli práce za práva zaměstnanců. Musíme jen věřit, že řadoví zaměstnanci a odboráři odhodí svojí pasivitu a víru v odborové předáky, a začnou se společně se svými zahraničními kolegy sami organizovat za svá práva .