Na podzim 2000 byl násilím vyklizen squat Ladronka. Jako vzpomínku přinášíme článek ze staršího čísla Existence o sociálním a politickém squatingu na Ladronce.

Boj o život, o důstojný život, stejně jako boj o autonomní životní prostor je ve výsledku vždy bojem politickým. Obecná společenská norma totiž takový boj popírá, mlčí o něm. Vždyť tuto normu prosazují mocní jako standard, o který máme všichni usilovat a přitom si nevšimnout, že jde o standard vládnoucích, obyčejným lidem nedostupný. Respektování této normy pak znamená, že se máme stydět, když ji nesplňujeme, a svůj stud maskovat aspoň vnějškovým konformismem a neutralizovat ho ukazováním na ty, co už nemůžou nic maskovat - na chudší, než jsme my. A samozřejmě taky na ty, co ani nechtějí vzývaný standard naplňovat - na antiautoritáře, alternativce, aktivisty...

Stačí ale prohlédnout taktiku mocných, abychom se přestali téhle frašky účastnit. Pak navíc zjistíme, že ve svém nesouhlasu či vzdoru nejsme zdaleka sami. Drobným příkladem může být třeba historie jednoho místa, které svého času obsadili z nouze sociální squateři a později ze vzdoru političtí squateři. Tímhle symbolickým prostorem boje o chleba, důstojnost a svobodu, boje o místo k bydlení a životu je pražský Břevnov, konkrétně usedlost Ladronka a její okolí. A to už bezmála sto let.

Skalní obydlí

V bezprostředním okolí usedlosti Ladronka a východním směrem od ní se kdysi usadili lidé, které sem zahnala krajní nouze. Vznikla tu jedna z pověstných nouzových kolonií, jakých se po první světové válce v Praze (ale třeba i v Brandýse nad Labem, Mělníku, Mladé Boleslavi, na Kladně, v Liberci, Plzni, Brně či Ostravě) vyrojila řada. Šlo o důsledek průmyslové expanze města, které hledalo pracovní sílu, ale nehledalo nové obyvatele, respektive zůstávalo lhostejné k tomu, kdo byl nucen svou práci prodávat pod cenou, komu zbývaly peníze na trochu jídla, ale už ne na střechu nad hlavou. S příchodem krizí kapitalistického systému, které se ovšem tradičně eufemisticky nazývají hospodářské (nebo nověji ekonomické) krize, navíc obrovsky vzrostla nezaměstnanost, podle oficiálních čísel bylo v Československu v roce 1921 devadesát jedna tisíc nezaměstnaných a o dva roky později už jich bylo skoro pětkrát tolik. Praha na tom byla - tehdy jako dnes - s nezaměstnaností lépe než zbytek republiky, ovšem nouzových kolonií tu bylo například k roku 1926 evidováno dvaadvacet s celkovým počtem 1456 nouzových obydlí (plus 419 tzv. osamělých nouzových obydlí). Za nouzová obydlí se považovaly krámy, dílny a skladiště, dále dřevěné baráky, odstavené vagony, maringotky, lodě a v nejnižší kategorii boudy z prken, slámy či jakéhokoli podřadného stavebního materiálu. Osobitou formou byla podzemní a skalní obydlí.

Nouzová skalní obydlí, vyhloubená ve vertikálních sprašových svazích nebo v měkkých pískovcových skalách, se objevovala hlavně v 19. století po celé Evropě a byla opouštěna až s koncem druhé světové války, kdy na nějakou dobu vymizela nezaměstnanost. Celou polovinu civilizovaného dvacátého století byla jediným útočištěm tisíců lidí. Tehdejší byrokracie byla neúprosná a aspoň si připravovala půdu pro „rychlé“ řešení: evidovala tyto lidi nesplňující normu v nejrůznějších hlášeních, kde stálo například o nouzovém obydlí osmičlenné rodiny, že „se svými nevzhlednými přístavky a špínou působí odporně a jest již nyní velkou závadou zdravotní a estetickou“.

Ladronka - jeskyně

Atmosféru čerstvě opuštěné skalní kolonie u Ladronky popsal archeolog středověku Zdeněk Smetánka v eseji Děti ze skal: „Kolem opuštěných jeskyní se povalovala oprýskaná umyvadla, několik deformovaných barelů od asfaltu, kolena kouřových rour od kamen a kusy pokroucených okapních žlabů - nejspíš pozůstatky nějakého systému na jímání dešťové vody... Nedomyslel jsem, že celý ten chátrající komplex a jeho materiální pozůstatky, všechna ta pestrá artefaktuální směsice, která se nacházela kolem opuštěných jeskyní a rozpadajících se zbytků zřícených kůlniček a chatrčí, je pozoruhodným reziduem sociálně určené subkultury, odrazem lidského chování a vůbec života lidí na okraji...“ Proletářské jeskyně u Ladronky pokryla postupně navážka odpadu. Ale kruh jako by se uzavřel padesát let po odchodu sociálních squaterů, kdy se na Ladronku vrátili squateři političtí.

Nejznámější squat

Ladronka byla určitě nejznámějším českým squatem, kvůli kterému se demonstrovalo třeba ve Varšavě nebo v New Yorku, když se ho magistrát pokoušel z moci úřední zlikvidovat. Squat dokázal fungovat a vzdorovat moci po sedm let díky anarchoautonomní scéně domácí i zahraniční, díky občanským iniciativám i lidem ze sousedství. Chátrající a volně přístupnou usedlost obsadili v roce 1993 anarchisté sdružení kolem časopisu Autonomie, aby z ní vytvořili nezávislé samosprávné sociální a kulturní centrum. Na vlastní náklady rekonstruovali, vyjednávali s úřady o legalizaci a hlavně bydleli a žili - během několika let vytvořili živý prostor, otevřený tvořivé alternativě a nezávislým názorům. Na Ladronce proběhly stovky koncertů, výstav, divadelních představení, přednášek a tematických diskusí. Běžná každodenní práce na Ladronce byla samozřejmě dobrovolná, stejně tak „práce“ kulturní. Nikdo by tu přátelům svoji práci neprodával.

Usedlost Ladronka byla obecním majetkem. Do té doby byl majitel laxní a nechal historický objekt pustnout; navíc začal být žárlivý, protože Ladronka měla dobré jméno nejen mezi alternativci, ale i mezi lidmi žijícími v okolí, no a samozřejmě byl majitel usedlosti hlavně hamižný a začal konat, když se konečně objevila možnost s objektem kšeftovat. Navíc magistrát jako vrcholný reprezentant mocenské byrokracie nemohl ustupovat nonkonformitě. A tak vyhrožoval, zastrašoval, kriminalizoval obyvatele Ladronky, až nakonec zvítězil za pomoci podlé (mediálně manipulativní) i hrubé (policejní) síly. Lidé byli z Ladronky vyhnáni na podzim 2000. A co zůstalo? V korporátním tisku nezapomněli po čase oslavit fakt, že když „policie vyhnala z polorozpadlého, ,vybydleného‘ statku Ladronka v Praze squatery... dočkala se barokní stavba rozsáhlé rekonstrukce“ za privátních 75 milionů korun a „po nákladné rekonstrukci a proměně na vyhledávaný areál volného času získala stavba prestižní cenu“. Ani nebylo třeba uvádět, že ona investice do opravy objektu znamenala příslib byznysu - v Ladronce se teď bude prodává sportovní vyžití a občerstvení zabalené do pocitu příslušnosti k vyšší vrstvě. Slovy Zdeňka Smetánky: celý prostor přetvořili v „promenádu, po níž se teď bezstarostně procházíme, jako by tady někde dole pod námi v celkem nedávné minulosti nic znepokojivého nikdy nebylo“.

Ladronka - evikce

Nouze a vzdor

Téma tohoto čísla Existence je jasné a výmluvné: Obsaď a žij. Na příkladech ze Španělska i odjinud, kde krize systému kulminuje, vidíme logické spojení sociálních důvodů squatování s užitím politických prostředků: zkušenost totiž ukazuje, že úspěch boje za důstojný život vyžaduje solidaritu, rovnou kooperaci a vzájemnou úctu a toleranci - tedy základní anarchistické hodnoty. Můžeme tudíž tak trochu odhadnout, v jaké podobě se asi jednou vrátí squating třeba na Ladronku. Možná nejde o kruh, ale o spirálu.

-----
Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 4/2012.