Poznámky z projevu autonomního výzkumného projektu Provisional University o militantním výzkumu na výroční konferenci Královské geografické společnosti, konané v Londýně v roce 2014.

Pro pochopení významu militantního výzkumu pro současná sociální hnutí stojí za to poukázat na několik témat navázaných na historický a politický kontext, do nějž je militantní výzkum zasazen. Militantní výzkum začal v diskusích probíhajících uvnitř sociálních hnutí získávat na přitažlivosti a významu v době počínajícího úpadku alterglobalizačního hnutí. V mnoha ohledech se tyto diskuse vynořily jako pokus promyslet a postavit se čelem k řadě výzev, jimž hnutí čelí, a k politickému kontextu, v němž se pohybují. Tyto výzvy se vztahují jednak k posunům, k nimž došlo v povaze současného kapitalismu, a na druhou stranu také k limitům, jež byly v té době (a řada z nich stále je) hnutí vlastní.

Mnoho z rysů současného kapitalismu začalo dostávat zcela konkrétní hmotnou podobu a jejich význam pro sociální hnutí vzrostl. Jednalo se o problémy spojené s globalizací, neoliberalismem, financializací, prekarizací práce, novými přistěhovaleckými politikami, politikami vážícími se k mobilitě pracovní síly atd. Tento proces zplodil nové společenské rozpory a také nové sociální subjekty, jakými jsou např. ilegální migranti, zaměstnanci pracující v prekérních pracovních podmínkách, společensky vyloučená mládež. Dříve byly tyto rozpory a subjekty ještě nezřetelné, neúplné, komplikované a obecně bylo těžké odhadnout jejich politický potenciál a význam.

Zároveň začalo být stále jasnější, že praxe, organizační a diskurzivní formy, na které sociální hnutí spoléhala, již nejsou životaschopné nebo si přinejmenším vyžádají zásadní přehodnocení. Dokonce i základní pojmy, jakými jsou demokracie, odborové sdružování nebo třídní konflikt, začaly být zpochybňovány nebo alespoň procházely krizí.

Ve spojitosti s naznačenými problémy naráží sociální hnutí na dvě omezení, která mají dopad na militantní výzkum.

Ač jsme zjistili, že jsme schopni až překvapivě dobře spolupracovat na globální úrovni na makropolitických a makroekonomických kauzách (kampaní proti Světové bance počínaje a klimatickými změnami konče), tato spolupráce zároveň odkryla, že naše praxe stojí na velice slabých základech. Sociální hnutí se žádným smysluplným způsobem nevztahovala k novým rozporům a společenským subjektům, jež zplodila nová fáze neoliberálního kapitalismu. Zejména se nám nepodařilo rozvinout organizační formy, které by se vztahovaly k problémům, jako je prekarizace práce, migrace nebo individuální zadlužení. Nespokojenost s tímto stavem dala podnět k řadě diskusí, z nichž vyplynulo, že sociální hnutí jsou do značné míry izolována a vzdálena od materiálních rozporů, kterými je současný kapitalismus protkán.

Také byla problematizována role znalostí, teorie a diskurzů v působení sociálních hnutí na tyto každodenní materiální společenské rozpory. Všem bylo jasné, že se k otázce ovlivňování sociálních rozporů militantní praxí nemůže přistupovat na bázi „revolučních“ a modernistických přístupů, jakým je např. vysvětlování lidem, jak kapitalismus funguje, co je na něm špatného a co je potřeba udělat. Nemůžeme stavět na představě, že k politizaci společenských rozporů dojde „pozvednutím vědomí“ „mas“ nebo „pracujících“ apod. Stejně tak jednoduše nemůžeme vyvozovat jednoznačnost společenských rozporů ze zděděných ideologických rámců minulosti. V podstatě máme problém pochopit svět a komunikovat v něm.

V anglicky mluvícím světě je tento problém pojímán jako problém propojení „aktivistického ghetta“ s „obyčejnými lidmi“. Naneštěstí zde byla vážná analýza a diskuse o výše naznačených problémech často chápána jako překážka v komunikaci s „obyčejnými lidmi“. Nadto snahy o uchopení tohoto problému často nedošly dál než k vysvětlování našich myšlenek a politiky přístupnějším jazykem. Diskuse byly často rámovány vysoce abstraktními kategoriemi, jakými jsou výrazy „obyčejní lidé“ a „pracující“, spíše než aby se více zaměřily na samotné společenské rozpory. Proto to často v praxi vypadalo jako pokusy rozšířit aktivistickou kulturu do celé společnosti. Rozšiřování aktivistické kultury ale není formou politické militantnosti.

Naproti tomu v Evropě (zvláště ve Španělsku a v Itálii) došlo k řadě plodnějších diskusí a experimentů, jejichž cílem bylo zásadně přehodnotit vztah mezi produkcí znalostí/diskurzu a vznikajícími společenskými rozpory, které jsou pro současný kapitalismus typické.

Diskuse se zaměřovaly na otázku, jaká militantní praxe by měla do daných společenských rozporů vstupovat a jakým způsobem a jaké vztahy by měla s novými sociálními subjekty utvářet. Bylo potřeba najít způsob interpretace významu a potenciálu společenských rozporů, způsob, který bude vycházet přímo z těchto rozporů samotných a bude zároveň otevřený jejich neobvyklé, nejasné povaze – způsoby, které budou schopny tvořit část jejich vznikající politické existence. Militantní výzkum je takovýmto prostředkem. Nestaví na nějakých určitých výzkumných plánech nebo souborech metod. Je situovanou orientací (tj. zmapováním určitého fenoménu vzhledem k jeho konkrétnímu fungování v konkrétním prostředí a vychází přitom z tohoto fenoménu samotného – pozn. překl.) nebo přístupem charakterizovaným otevřeností ke složitosti a nejednoznačnosti rozvíjejících se rozporů.

Než abychom se tu pokoušeli shrnout nebo definovat pojem „militantní výzkum“, řekneme raději jako dokreslující příklad pár slov o projektu.

Byli jsme součástí scény okolo dublinských tzv. „nezávislých prostorů“. V podstatě šlo o to, že se lidé dali dohromady a pronajali si budovu, aby zde mohli dělat věci, které by jinak dělat nemohli. Většina těchto činností se týkala socializace, kultury a vzdělávání. Jednalo se o umělecké prostory, sociální centra, komunitní zahrady, místa pro hraní hudby, pro taneční párty atd. Tyto prostory se v Dublinu začaly objevovat během procesu realitního boomu a neoliberální urbanizace, který pohlédneme-li na něj v jiném kontextu, činí městský prostor stále komercionalizovanějším, špatně přístupným a přeregulovaným.

Nicméně jestliže jsou tyto prostory součástí rozporu mezi městskou společenskou reprodukcí a procesy neoliberální urbanizace, nejsou charakterizovány žádnou jasnou politickou dimenzí, alespoň ne v tradičním smyslu. Do toho spadá i fakt, že o své činnosti nehovoří jako o vzdoru či zaujetí opoziční pozice vůči politikám uplatňovaným na celoměstské úrovni, ale místo toho mají sklon vnímat to, co dělají, jako pragmatický pokus učinit pro sebe a svou pospolitost město obyvatelnějším.

Zároveň městské rady a policie tyto prostory často uzavíraly. Tato situace je pro nás zajímavá a důležitá ve smyslu „práva na město“. Odráží společenský rozpor v městském prostoru, který dnes samozřejmě stojí ve středu procesu kapitalistické akumulace a zvláště pak její specifické formy, tzv. financializace. Zároveň i na pragmatické rovině bylo jasné, že pro zastavení vystěhovávání a tvoření udržitelnějších nezávislých prostor budou muset zúčastnění lidé společně čelit městským radám a prosazovat své právo na městský prostor.

Pochopení rozporů
Prostřednictvím výzkumného procesu se nám podařilo určit některé klíčové rozpory. Snažili jsme se nalézt nějaký druh mapy teritoriálních rozporů. Zásadní otázkou je zde interpretace subjektivního chápání rozporu. Jiným slovy toho, co přesně lidi motivuje a co je vlastně štve. Tento proces rovněž zahrnuje určení pro danou kauzu klíčových aktérů, institucí, forem moci a správy.

Tvoření diskurzu
Během formálních i neformálních rozhovorů s účastníky výzkumu jsme se snažili pochopit, zaznamenat a rozšířit dál, jak tyto nezávislé prostory samy sebe chápou, co je pro ně důležité apod. Doufali jsme, že vytvářením prostorů pro tento dialog usnadníme tvorbu diskurzu o nezávislých prostorech. Tím, že budeme o tomto tématu psát a organizovat přednášky, pak tento diskurz dostaneme do veřejné diskuse.

Tvorba setkání /střetů
Militantní výzkum je ze své podstaty setkáním/střetem. Precarias a la Deriva, jeden z kolektivů, který prošlapával militantnímu výzkumu cestu, hovoří o důležitosti vytváření společného stanoviska – zvláště v situaci vertikální a horizontální společenské fragmentace vyvolané různými mechanismy neoliberálního vládnutí, které se během posledních desetiletí rozbujely. Militantní výzkum jako svůj výchozí bod vnímá spíše práci spočívající v utváření politických subjektů samotných než „vyvozování“ existence politického subjektu z analýz kapitalismu. To zahrnuje spojování lidí, kteří nutně nesdílejí smysl pro společný cíl. Konkrétněji, uspořádali jsme řadu veřejných shromáždění zaměřených na některé praktické hrozby, kterým nezávislé prostory čelí, a pozvali jsme lidi z těchto prostorů, aby o nich přišli hovořit, a stejně tak jsme pozvali i městské radní a jiné ve věci angažované „hráče“.

Tvorba subjektivity
Tvorba setkání/střetů a vytváření diskurzu jsou součástí procesu utváření subjektivity. V tomto smyslu militantní výzkum velmi úzce navazuje na feministické a foucaultovské pohledy na vztah mezi diskurzem, znalostmi, subjektivitou a mocí. Zvláště rozdílné prvky militantního výzkumu, o kterých jsme hovořili, jsou zaměřeny na usnadnění procesu politické subjektivizace, chápaného jako rozvíjení kolektivního subjektu ve vztahu ke specifické formě společenského rozporu.

Závěr
Podstatou militantního výzkumu je koneckonců rozvoj efektivních forem politických intervencí do společenských rozporů. Není samozřejmě jedinou formou politické intervence, ale jedinou, která může být v současném společenském kontextu použitelná. Naznačujeme, že je zvlášť užitečná ve vztahu ke společenským rozporům, které jsou nejasné, nejsou tak snadno pochopitelné v politických pojmech a u nichž chybí kolektivní subjekt, a proto je nutné najít způsoby jak tento kolektivní subjekt společně utvořit.

Zdroj:
https://provisionaluniversity.wordpress.com/2014/09/04/escaping-the-activist-ghetto-and-the-role-of-militant-research/

12.3.2015 -bc-

Theory