Křesťanství jako základ naší civilizace?

Je náhoda, že s pocitem ohrožení narůstá vedle xenofobie a nacionalismu také moc církve?

V poslední době můžeme v českém prostředí často slyšet, že jeden z pilířů naší civilizace je křesťanství. Je zdůrazňován pozitivní vliv, který na naši společnost křesťanství údajně vždy mělo. Myslím, že toto tvrzení je způsobeno rostoucí démonizací islámu a současně idealizací křesťanství a že si pro svoji nekritičnost a potenciální nebezpečnost zaslouží hlubší zamyšlení. Není totiž vhodná doba k opomíjení faktu, že autoritářské a totalitní prvky v sobě obsahují obě tato náboženství.

Ideologická nadvláda křesťanství ve středověku a ještě dlouho v novověku byla v podstatě absolutní. Byla vytvořena „totalitní“ společnost, ve které bylo velmi obtížné, aby cokoliv vzniklo z jiného základu, než byla ústřední křesťanská myšlenka. To si musíme uvědomit tehdy, pokud mluvíme o tom, kolik dobrých a krásných věcí z křesťanství vzešlo. Ať už umělci, filozofové či vědci chtěli nebo ne, museli se pohybovat na křesťanské názorové půdě, aby se vyhnuli problémům s církví. Ne vždy se jim to povedlo. Kritika křesťanství byla společensky zcela nemožná, ateismus byl v podstatě nemyslitelný. Ještě John Locke v Dopise o toleranci, vydaném v r. 1689, sice vyzývá k náboženské toleranci, avšak jedním dechem dodává, že „ti, kteří popírají existenci Boha, nemají být tolerováni vůbec“.

Katolická církev, která v Evropě sdružuje nejvíce křesťanů a v naší zemi má mezi křesťanskými církvemi dominantní postavení, byla totiž vždy baštou nejtvrdšího konzervatismu. Je až s podivem, že jakýkoliv pokrok, jakákoliv změna k lepšímu, která se ve společnosti měla odehrát, byla vybojována navzdory této instituci. Církev byla vždy daleko vzadu za společenským vývojem, vždy obhajovala neobhajitelné. A to i tehdy, kdy se z pohledu myslícího člověka dostávala do absurdní pozice. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že se v církvi objevují jedinci, kteří se statečně stavěli proti diktátu většinového církevního proudu. Církev se s nimi dokázala vypořádat – buď je zničila „pohlcením“, nebo ohněm hranice. První případ ilustruje František z Assisi a jeho následovníci, kteří měli s církví velké problémy. Hrozilo jim, že budou prohlášeni za kacíře, než si církev uvědomila, že pro ni bude výhodnější je „integrovat“. Druhý příklad ilustruje Giordano Bruno, který byl za své názory upálen. Aby církev udržela svou moc, zasahovala bezohledně do lidských životů a cíleně ničila ty, kteří se jí odvážili třeba i nepatrně vzdorovat.

I v současnosti je církev nositelkou ultrakonzervativních postojů. Uvedu jen stručně několik příkladů, které se bezprostředně dotýkají lidských životů. Jde např. o vztah katolíků k homosexuálům – kardinál Duka, který se drží rigidního katechismu, by k nim přistupoval s „úctou, soucitem a jemnocitem“. Jako anarchista musím říct, že bych byl radši, kdyby do mě kopal, než aby se mnou jednal tímto způsobem, urážeje moji základní lidskou důstojnost. Tím se ale nebezpečný vztah katolické církve k lidské sexualitě nevyčerpává. Její vnímání těla jako hříšné nádoby, problematizování předmanželského sexu, antikoncepce a interrupcí již míří na všechny, nejen na homosexuály. Stále praktikovaný exorcismus vypovídá také o mnohém. Církev vychází z předpokladu, že jí šířené názory jsou božské provenience, a pokud o nich dnes diskutuje, tak pouze proto, že nemůže rozkazovat. Nesnášenlivý a navíc až „nekřesťansky“ prchlivý Duka nás nenechává na pochybách, jak by opětovná nadvláda církve nad společností vypadala. Stejně jako nadvláda, kterou si už Evropa jednou zažila. Byla by dogmatická, neponechávající žádný prostor pro odlišné názory a pro alternativní vnímání světa i člověka.

V souboji pokroku na jedné straně a církve na straně druhé šlo totiž právě o rozbití totality, kterou jménem boha vytvořili jeho kněží. Bylo zapotřebí člověka od boha emancipovat, aby mohl přemýšlet o sobě a o lidstvu svobodně, bez šablony božského diktátu. Na církvi se musela vybojovat možnost si vybrat. Právo volby. To je výdobytek sekulární společnosti, která vytlačila náboženství z veřejného prostoru a učinila z něho soukromou záležitost. Je to jeden ze základních předpokladů naší svobody, na který nesmíme rezignovat. Církev ale stále vystrkuje růžky a zkouší, co jí dovolíme. Proto je smutné a nebezpečné, že se chce část společnosti vydat starou, krutě neosvědčenou cestou silného, národního státu, který je podporován národně a „civilizačně“ uvědomělou církví.

Církev byla ostatně od okamžiku, kdy se společensky etablovala, ochotnou podporovatelkou pozemských pánů. No vždyť byla jejich součástí. To si teď můžeme připomínat třeba na Velký pátek. Ten se stal státním svátkem v zemi, ve které se ke křesťanským církvím podle posledního sčítání lidu hlásí asi 20 % procent obyvatelstva, tedy o 11 % míň, než tomu bylo před deseti lety. Sestupný trend je tedy jasný, to však katolické církvi (konkrétně ta u nás přišla za deset let o zhruba 1,65 milionu věřících!) nebrání v tom, aby upevňovala své mocenské postavení, oslabené (nejen) po církevních restitucích. Je náhoda, že s pocitem ohrožení narůstá vedle xenofobie a nacionalismu také moc církve?

Tradice, stálost, pevné kořeny naší civilizace – toho se dnes dovolávají mnozí lidé. Není ale naopak symbolem naší civilizace neustálý pohyb, neustálá snaha o emancipaci lidstva, kterou v dějinách můžeme vidět? Vědomí toho, že staré nemusí být vždy to nejvhodnější a že je vždy co zlepšovat? Pokud tomu tak není a něco si nalhávám, je tedy nutné vytvořit základy nové, které emancipační budou. A to navzdory snahám některých lidí zakonzervovat stávající, ba co hůř, i snahám vrátit se k horšímu.