Trochu z historie anarchismu o tom, jak bolševici bojovali s anarchistickou Černou gardou.

Mnoho ruských anarchistů bylo rozhodně proti institucionalizaci Rudé gardy – bojových jednotek vytvořených dělníky během únorové a říjnové revoluce v roce 1917. Rex A. Wade v knize o Rudé gardě poukazuje na značnou účast anarchistů v řadách této struktury a na jejich vliv na činnost Rudé gardy v počáteční fázi revoluce. Vztahy mezi anarchisty a bolševiky se začaly zhoršovat po říjnové revoluci a anarchističtí delegáti na druhém kongresu rad v prosinci v roce 1917 vyčítali Leninovi a jeho straně „rudý militarismus“ i to, že se straničtí komisaři soustřeďují jen na sílu zbraní.

Nakonec se v Moskvě, Petrohradu a dalších větších městech anarchisté (po dřívějších diskusích) pokusili vytvořit volné bojové jednotky, které nazvali Černá garda. V roce 1917 byly oddíly Černé gardy uvedeny do života minimálně na Ukrajině a začlenily se do ní i skupiny Nestora Machna.1) Stalo se to hlavně díky Nikolaji Železňakovi,2) který utekl z Petrohradu po nevydařeném pokusu bolševiků o jeho uvěznění. Odcestoval na Ukrajinu, kde vytvořil velký oddíl Černé gardy. Další jednotky vzniklé na Ukrajině byly utvořeny Mokrousovem, Garinem (včetně jeho ozbrojeného vlaku), Anatolijem Železňakovem3) (mladším bratrem Nikolaje), Seidelem a Želiabovem, který se aktivně účastnil obrany Oděsy a Nikolajeva. Další oddíl Černé gardy byl zorganizován Michailem Čerňakem, později aktivním v Machnově kontrarozvědce. Ve Vyborgu, nedaleko Petrohradu, anarchističtí dělníci založili oddíly Černé gardy ve výrobních závodech Renault, ale byli rychle vstřebáni početnější Rudou gardou, která tam vznikla ve stejné době.

Noviny Burevěstnik, vydávané petrohradskou anarchistickou federací, varovaly: „Ti pánové jsou na omylu, když si myslí, že opravdová revoluce dosáhla konce… Ne, skutečná revoluce, sociální revoluce, osvobození dělníků od všech států – teprve začíná.“

V dubnu roku 1918 jen v samotné Moskvě fungovalo již 50 jednotek Černé gardy, vytvořených Moskevskou federací anarchistických skupin (MFAG). Peters, místopředseda Komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží tajné policie Čeky,4) tehdy projevil obavy nad tímto vývojem: „Vzpomínám si, že když jsem přijel do Moskvy, byly tu dvě hlavní síly: na jedné straně sovětská Moskva, na druhé straně centrála Černé gardy se sídlem v bývalém Klubu obchodníků na Malé Dmitrovce. Sídlo nebezpečné skupiny, napadající lidi na ulici, kradoucí zbraně a další věci, nelegálně obsazující budovy.“

V tomto období MFAG převzala 26 budov, bývalých rezidencí moskevských boháčů, které jí sloužily jako základny. Část z nich byla strategicky rozmístěna po městě. Byly vybaveny kulometnými hnízdy, v některých fungovaly akademie, přednáškové sály, libertinské knihovny, skladiště zbraní a potravinové sklady.

Maximov5) napsal: „Díky síle a vlivu Federace se na pozemku Klubu obchodníků ležícího na Malé Dmitrovce podařilo vytvořit opravdu zakonspirované, ohromné a perfektně vybavené centrum, s knihovnou a malým divadlem. Obsazený objekt byl přejmenován na Dům anarchie a byl velice důležitý pro realizaci různorodé anarchistické činnosti. V tomto období Federace uzavřela neformální dohodu s největší tiskárnou v Moskvě, což anarchistům umožnilo vydávat vlastní týdeník.

V březnu 1918 se Federace stala silnou organizací na mnoha úrovních. Kromě práce na Domu anarchie provozovala rovněž rozmanitou činnost v nově získaných sídlech. V Domu anarchie se často konaly přednášky, jejichž návštěvníci zaplnili celý sál. Organizovala se velká diskusní setkání, divadelní představení, poetické večery, proletářské kroužky tiskařství a mnoho dalších aktivit, které se konaly rovněž v dalších sídlech Federace.

Podle pravidel zakládání Armády Rudé gardy začala Federace organizovat vlastní ozbrojené jednotky – Černou gardu. Byla obsazena další rezidence, která byla přeměněna na základnu nově vzniklé gardy. Soudruh Kajdanov, aktivní postava anarchistického hnutí a dávný kamarád, byl povolán, aby zorganizoval a usměrnil tuto ozbrojenou formaci, která se zakrátko stala hlavní příčinou nepřátelství ze strany bolševiků. Toto nepřátelství vedlo k pomlouvání Federace, lživým obviněním o údajném financování rozvratné činnosti, a v důsledku až k rozbití anarchistické organizace.“

Činnost MFAG se zintenzivnila poté, co se do Moskvy přesunula sovětská ministerstva. V řa-dách MFAG působili bratři Gordinové, Alexandr Karelin, Vladimír Barmaš, M. Krupenin, Kazimír Kovalevič a Petr Aršinov.6) Sekretářem byl jeden z teoretiků hnutí Lev Čornyj.7) MFAG okamžitě po říjnové vzpouře začala vydávat svůj deník Anarchija, který vyzýval masy k pokračování a prohloubení revoluce.

V dubnu 1918 bylo v Moskvě už přes 50 skupin a oddílů Černé gardy, čítajících přes 2000 bojovníků pocházejících z organizací anarchosyndikalistů, autonomů, ze skupin Hurikán, Láva, Bojovníci, Studentské strany či Lotyšských anarchistických oddílů Lesma (Plamen). Z hlášení Čeky je známo, že do Moskvy přijel také anarchistický oddíl ze Samary. Všechny skupiny a organizační jednotky Černé gardy byly sdružené kolem Rady MFAG v sídle gardy – Domu anarchie. Nacházel se tam mimo jiné i sekretariát Federace, oddělení propagandy a redakce novin Anarchija.

Podle Čeky anarchisté plánovali vlastní povstání na 18. dubna, proto bylo rozhodnuto o preventivním útoku a odzbrojení jednotek Černé gardy. Obvinění z domnělého plánovaného povstání bylo anarchisty dementováno – na 14. dubna bylo naplánováno valné shromáždění MFAG, ale to bylo vše.

V noci z 11. na 12. dubna proběhla zvláštní schůzka Čeky, kde se rozhodlo o zahájení akcí na odzbrojení jednotek anarchistů. Koordinátorem a velitelem akcí Čeky byl jmenován přímo Felix Dzeržinskij.8) Ten později prohlásil: „Měli jsme jasné informace, že lídři anarchistů chtějí využít bandity a kriminálníky sdružené kolem Federace v boji se sovětskou vládou.“ (Izvestija, č. 75, 16. dubna 1918)

Již 8. dubna velitel Kremlu P. Malkov a velitel lotyšských žoldáků E. Berzins provedli průzkum případné bojové síly anarchistů z jednotek MFAG. Plán potlačení „anarchistické kontrarevoluce“ byl schválen. Na operaci se podílely armádní jednotky Čeky (1. motorizovaný oddíl) a 4. pluk lotyšských dělostřelců a část moskevských posádek. Akce byla zahájena o půlnoci 12. dubna obklíčením domů obsazených anarchisty.

Mnozí v jednotkách anarchistů neměli dost zkušeností z boje ani výcvik, přesto bolševici na některých místech narazili na neuvěřitelně silný ozbrojený odpor, jako třeba na Malé Dmitrovce v Domě anarchie. Tam členové Černé gardy obsadili sousední budovy a na střechách rozmístili stanoviště kulometů. Čeka zaútočila na budovu děly, která postupně zničila kulometná hnízda anarchistů na střechách. Vítězství Čeky zajistila ale až podpora oddílu lotyšských dělostřelců. Poslední tvrzí Černé gardy byl statek Zeitlin, který byl dobyt v poledne následujícího dne. Boje mezi Čekou a anarchisty ustaly kolem druhé hodiny odpolední.

Výsledkem této „operace“ byla smrt zhruba 40 anarchistů, část z nich byla zastřelena na místě. Na straně čekistů a lotyšského oddílu zahynulo 12 lidí. Anarchistický veterán Michail Chodunov byl zavražděn Čekou a jeho tělo bylo vyhozeno na ulici.

K připomenutí této události napsal Volin (Vsevolod Michailovič Eichenbaum)9) ve své knize: „… v noci 12. dubna, pod falešnou a absurdní záminkou, byly všechny anarchistické organizace v Moskvě, hlavně ty sdružené v MFAG, napadeny a oloupeny spojenými silami policie a armády. Několik hodin bylo hlavní město ve stavu obležení. K likvidaci anarchistů bylo dokonce použito těžké dělostřelectvo.“

Tato operace posloužila jako varovný signál pro všechny libertinské organizace ve všech větších ruských městech. A jak bývá zvykem, místní orgány zastínily svojí horlivostí ústřední orgány hlavního města.

Lev Trockij,10) který dva týdny připravoval svůj úder po vzoru plukovníků a který intenzivně agitoval proti „anarchistickým banditům“, mohl nakonec vydat své slavné prohlášení: „Sovětská vláda se za pomoci železné metly zbavila anarchismu v Rusku.“ Trockij ostatně působil na vojáky Rudé armády svými antianarchistickými projevy, jimiž v nich podněcoval často až šílenou nenávist k anarchistům.

Po porážce oddílů Černé gardy bylo 500 anarchistů uvězněno (někteří byli později propuštěni). Oddíly anarchistů ze Samary, které se aktivně účastnily obrany anarchistických sídel, byly vypovězeny z města.

Jedna z hlavních postav Čeky Dzeržinskij komentuje tyto události v novinách Izvestija z 15. dubna 1918: „V žádném případě netoužíme ani neplánujeme pronásledovat ideologické anarchisty. V současnosti jsou všichni ideologičtí anarchisté uvěznění v noci 12. dubna propuštěni z vězení na svobodu. Část z nich stane před soudem. Celá maska ,anarchismu‘ byla jen zástěrka pro zločinné a kriminální živly, které pronikaly do kruhů těchto anarchistických skupin. Jen málo skutečných anarchistů bylo zatčeno...“

Události v Moskvě zahájily řadu represí v regionech. Podobné útoky byly provedeny rovněž v Petrohradu, Smolensku, Voloze atd. Dne 9. května vydal Komisariát pro vnitřní záležitosti nařízení pro všechny sovětské oblasti: „Zkušenosti z Moskvy, Petrohradu a dalších měst ukazují, že pod anarchistickým praporem se ukrývají chuligáni, zloději a kontrarevolucionáři, kteří se potají a v konspiraci připravují na svržení sovětské vlády. Všechny anarchistické skupiny a organizace musí byt okamžitě odzbrojeny. Nikdo nesmí mít zbraň, s výjimkou zvláštního povolení od místního sovětu.“ (Izvestija, č. 91, 10. května 1918)

Přesto 17. května anarchisté spolu s maximalisty zahájili povstání v Samaře. Černá garda byla poražena a následně označena za zločineckou bandu. Sovětská vláda začala užívat falešné rozdělování na „ideologické anarchisty“ a na „anarchistické bandity“. Lev Trockij prý řekl: „Byli to lupiči a zloději, kteří zkompromitovali anarchismus. Anarchismus je myšlenka, i když zcestná, ale chuligánství je chuligánství, a jasně jsme anarchistům řekli, že si musí stanovit hranice mezi sebou a zlodějstvím… Sovětský režim dobyl moc ne krádeží a banditismem, ale zavedením disciplíny kolektivní práce a poctivého dělnického života.“

Tím bylo jasně řečeno, že s anarchisty se bude zacházet jako se zločinci. Trockij pokračoval ve svých výhružkách: „Jestli chceš být s námi podle zásady kolektivního respektování práce, musíš se přidat k pracující třídě. Jestli nám ovšem chceš stát v cestě, nediv se, že se s tebou sovětská vláda nebude mazlit.“ Jinak řečeno, buď dělej, co ti říkáme, nebo se připrav na represe.

Trockého popis „anarchistického banditismu“ byl v rozporu se skutečností. Vstup do Černé gardy byl velice přísný a členství muselo být stvrzeno několika organizačními orgány. Centrála vydala pokyny, kde je potřeba hledat potenciální členy „černých oddílů“. Aby někdo mohl vstoupit do Černé gardy, musel být registrován lokální skupinou, získat podporu nejméně tří členů Federace nebo závodní rady dané továrny či dílny.

Akce proti anarchistům nebyly prováděny Rudou gardou ani Rudou armádou, protože se její vojáci odmítli těchto akcí účastnit. Útoky prováděly zvláštní jednotky pod vedením bolševiků. Nutno také říct, že to, co bolševici vyčítali anarchistům, bylo údělem jich samotných. Do narychlo formovaných oddílů Rudé gardy byli verbováni zločinci či němečtí váleční zajatci. Skutečné loupení nastalo v Moskvě na jaře 1918 právě Rudou gardou za pomoci Čeky.

Tehdy před dubnovým útokem ukázalo vedení Čeky britskému diplomatovi Lockhartovi budovy „nelegálně“ obsazené anarchisty s tím, že je třeba proti nim bránit zákonný pořádek. Byl to vzkaz adresovaný západním mocnostem, že bolševici jsou tou dobrou stranou konfliktu a umí potlačit každou hrozbu v zárodku. V rámci politiky pomluv a ponižování anarchistů Jakov Peters (druhý nejmocnější muž Čeky po Dzeržinském) ukazoval potom diplomatovi Lockhartovi tělo jedné z anarchistek zavražděných ranou do týla a mluvil o ní jako o „špinavé děvce“.

Poznámky:

1) Nestor Ivanovič Machno (1889–1934) pocházel z ukrajinského města Guljaj Pole, kde od roku 1917 vedl ozbrojené skupiny rolníků, kteří vyvlastňovali pozemky šlechty a rozdělovali půdu zemědělcům. Vedle boje proti „bílým“ byl nucen bojovat také s bolševiky, kteří podnikali nájezdy na zdejší zemědělské komuny. V emigraci, kterou trávil v Paříži, se stal spoluautorem známé Organizační platformy libertinských komunistů.

2) Nikolaj Grigorjevič Železňakov (1893–1918/1919) byl starším bratrem Anatolije Železňakova. Měl značný vliv mezi námořníky na základně v Kronštadtu. Účastnil se říjnové revoluce 1917 v Petrohradě, záhy však odmítl spolupráci s bolševiky. Odešel bojovat na Ukrajinu, kde také padl.

3) Anatolij Grigorjevič Železňakov je známý zejména tím, že nechal 5. ledna 1918 rozehnat Ústavodárné shromáždění. Bojoval v řadách Rudé armády, kde se však brzy vzepřel její reorganizaci pro vedením L. Trockého. Bolševici na něj nejprve vydali zatykač, posléze se ho snažili uplatit vysokým velitelským postem. Zemřel po výbuchu granátu děnikinské artilerie.

4) Čeka (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR) byla tajnou policií zřízenou bolševiky, která se zaměřovala zejména na potírání ideových odpůrců nové vlády. Založil ji Felix Dzeržinskij na Leninův popud 20. prosince 1917. Za svou nedlouhou existenci si na vrub připsala sta tisíce obětí. Byla přímou předchůdkyní pozdějšího GPU, posléze NKVD a následně KGB.

5) Grigorij Petrovič Maximov (1893–1950) se už jako student účastnil revolučního hnutí, byl aktivním propagandistou a po revoluci 1917 příslušníkem Rudé armády. Zde se odmítl podrobit kontrarevolučním řádům a příkazům, za což byl bolševiky odsouzen k smrti. Život mu zachránila solidarita ocelářských odborů. Vydával anarchosyndikalistické noviny Golos truda. V roce 1921 byl zatčen během povstání v Kronštadtu. O čtyři měsíce později vyhlásil hladovku, již ukončil díky přímluvě evropských odborářů, kteří se účastnili kongresu Internacionály rudých odborů. Po jejich intervenci byl propuštěn z vězení a vyhoštěn z Ruska. Následně působil v Berlíně, Paříži a Chicagu, kde se věnoval vydávání ruskojazyčných anarchistických periodik.

6) Petr Aršinov (1887–1937) byl ukrajinský rodák, který se přidal k revolučnímu hnutí již v 17 letech. V období tuhé represe v roce 1906 přistoupil k násilným přímým akcím, za což byl odsouzen k trestu smrti. Podařilo se mu ale uprchnout do francouzského exilu. V roce 1909 se vrací a pokračuje v práci agitátora, což mu vyneslo 20 let nucených prací. Po revoluci v únoru 1917 se zapojil do práce MFAG a posléze odjel na Ukrajinu, kde se účastnil machnovského hnutí, především v oblasti osvěty. Po porážce hnutí bolševiky se ocitl opět v exilu ve Francii. Začátkem 30. let se vrátil do Sovětského svazu a pokoušel se tajně organizovat zbytky anarchistů a vést propagandu mezi pracujícími. Zde byl zatčen a krátce nato popraven.

7) Lev Čornyj (1878–1921), anarchistický básník, byl za carského režimu díky svým revolučním aktivitám dlouhou dobu ve vězení. Po návratu ze Sibiře v roce 1917 byl mezi moskevskými pracujícími velmi populární jako vynikající řečník. Byl sekretářem MFAG, založené v březnu 1917, a hrál aktivní roli v Černých gardách. V roce 1919 se připojil ke skupině Podzemní anarchisté, která vydala dvě čísla pamfletu odhalujícího bolševickou diktaturu jako nejhorší tyranii v lidských dějinách. V srpnu 1921 vyšla oficiální zpráva, že deset „anarchistických banditů“ bylo zastřeleno bez výslechu či soudu, mezi mrtvými měl být i Lev Čornyj. Bolševici odmítli předat tělo rodině, což vyvolalo dohady o jeho umučení.

8) Felix Edmundovič Dzeržinskij (1877–1926) byl zakladatelem a velitelem tajné policie Čeka a blízkým spolupracovníkem Vladimíra Iljiče Lenina. Organizoval represe proti politickým odpůrcům bolševiků, včetně anarchistů.

9) Volin (1882–1945), vlastním jménem Vsevolod Michajlovič Eichenbaum, byl po revoluci roku 1905 odsouzen k vyhnanství na Sibiři, podařilo se mu však uprchnout do Francie, kde se seznámil s anarchisty různých národností a rozšířil jejich řady. V roce 1913 byl členem Výboru pro mezinárodní protiválečnou akci, což mu po vypuknutí války vyneslo od francouzských úřadů rozhodnutí o internaci. Uprchl do USA a v květnu 1917 se vrátil do Petrohradu. Pomáhal založit anarchistickou konfederaci Nabat na Ukrajině a vydával její stejnojmenný časopis. V létě 1919 se připojil k machnovcům. V lednu 1920 byl zatčen Rudou armádou, načež Trockij vydal příkaz, aby byl popraven. Po intervenci zahraničních odborářů byl propuštěn a vyhoštěn. Následně působil v Německu a ve Francii, kde napsal svou nejznámější knihu Neznámá revoluce.

10) Lev Davidovič Trockij (1879–1940), původním příjmením Bronštejn, byl během ruské občanské války vrchním velitelem Rudé armády a aktivně se podílel na likvidaci nebolševických revolučních sil a utužování bolševické moci. Po Leninově smrti ho Stalin jako mocenského konkurenta nechal vypovědět ze země a v mexickém exilu nakonec i zavraždit.

Zdroje:
Skirda, A.: Les anarchistes Russes, les soviets et la revolution de 1917 (Paříž 2000)
Wade, Rex A.: Red guards and workers’ militias in the Russian Revolution (1984)
Maximov, G.: The True Reasons for the Anarchist Raids (Moskva 1918)
Dubovik, A.: The Defeat of the Moscow anarchists

Překlad vyšel v anarchistické revue Existence č. 1/2014. Z polštiny přeložil Květoslav Vobořil.
Polsky na http://cia.media.pl/jak_bolszewicy_z_czarna_gwardia_walczyli
Anglicky na http://libcom.org/history/black-guards

10.1.2016

Historie