Dva roky starý příspěvek k bezpečnostní kultuře antiautoritářského hnutí.

Začít lze bonmotem: Edward Snowden ukázal, že skutečnost je ještě horší než to, před čím jsme vás roky varovali. Anarchistický černý kříž a jiné anarchistické technické kolektivy celá léta opakují mantru o tom, že využívání korporátních služeb na síti se prakticky rovná předávání dat represivním složkám a že důsledné šifrování všeho obsahu není frajeřinou, ale holou nezbytností. Jak si ale ukážeme níže, ani šifrování není záchrana, protože už nejde „jen“ o obsah komunikace.

Pokud se šlo „před Snowdenem“ uklidňovat, že techničtí geeci trochu přehánějí a že represivní složky se zajímají spíš o islamisty a drogové dealery než anarchisty, teď už máme jistotu – potvrdilo se v podstatě všechno, před čím jsme byli varováni. A také víme, že cílem jsou úplně všichni lidé bez rozdílu. Data si tak z nechtěné zálohy na discích tajných služeb lze vytáhnout na každého.

Přesto jsou tato fakta velkou částí hnutí ignorována, což u technologických kolektivů vede k frustraci a pocitům zmaru. Ještě předtím, než Snowden vystoupil se svým odhalením, objevil se na internetu (i v českém překladu) text „Musíme si promluvit o Facebooku“ od německého technologického kolektivu nadir.org. Mimo jiné se v něm píše:

„V krátkosti nadneseme problém. Když aktivisté využívají Facebook, tak nejenže je jejich vlastní komunikace, názory, „lajky“ atd. otevřená a připravená ke zpracování, ale také – a to je podle nás mnohem důležitější – odhaluje struktury a jednotlivce, kteří sami mají s Facebookem do činění jen málo nebo nic. Pro laika je těžké pochopit schopnosti Facebooku v oblasti vyhledávání síťových vztahů, podobností atd. Vykecávání na Facebooku reprodukuje pro oficiální místa a korporace politické struktury. Mohou být prohledávány a tříděny nejenom proto, aby poskytly přesný obrázek o sociálních vztazích, klíčových lidech atd., ale i k vytváření předpovědí, nebo k dedukci pravidelností. Vedle mobilních telefonů je Facebook nejmohutnější, nejlevnější a nejlepší dostupnou sledovací technologií.“

Jan Hanuš k tomu na svém blogu dodal: „Je přinejmenším zarážející, že snad všechny anarchistické organizace v ČR, a to i radikální skupiny dbající na bezpečnost jako AFA, provozují své Facebook profily a bez jakýchkoli varování o rizicích a problémech Facebooku na něj odkazují přímo ze své úvodní stránky. Svým sympatizantům tak nabízejí ten nejsnadnější nástroj k tomu, jak se označkovat, aniž by policie musela zvednout zadek ze židle…“

Docela dobře to ilustruje situaci, kdy sice můžeme řešit plošné sledování internetové sítě, nicméně budování bezpečné on-line kultury ztroskotává hned na první návnadě systému… Ponechme ale nyní Facebook stranou a pojďme se podívat na jednu konkrétní věc, na kterou v souvislosti s ním nadir.org upozorňuje a která ve sledovacích aférách hraje klíčovou roli: metadata.

Metadata jsou informace o tom, s kým která osoba komunikuje, jak často, jak dlouho, kdy a odkud. Jde o informace, u kterých máme jistotu, že jimi disponují i naše represivní složky, protože poskytovatelé připojení k internetu jsou ze zákona povinni je půl roku uchovávat a na žádost předávat. Uchovávat metadata navíc není nějak technologicky a kapacitně náročné (na rozdíl od celého obsahu komunikace), takže pokud (s pravděpodobností hraničící s jistotou) i evropské tajné služby mají své sledovací programy, metadata jsou uchovávána stoprocentně.

Na první pohled jde o v zásadě nevinné informace, které nemohou způsobit mnoho škody. S pomocí metadat – tedy naprosto bez znalosti faktického obsahu komunikace – mohou však být vytvářeny tzv. sociální mapy, tedy mapy vztahů uvnitř hnutí. Ty pak pomohou určit, kteří lidé jsou v hnutí a kampaních klíčovými hráči, tzv. propojovateli („connectors“). Kolektiv riseup.net v jednom ze svých newsletterů dává praktický příklad takto:

„Řekněme, že se objeví opravdu skvělá, efektivní kampaň proti uhelnému průmyslu – tak efektivní, že ji mocní chtějí zastavit. Sociální mapa sestavená za pomoci metadat jim ukáže úzkou skupinu lidí, která propojuje zelené anarchisty s odborovými aktivisty a lidmi z hnutí proti globálnímu oteplování. I v rozsáhlých kampaních je to často jen pár lidí, kteří stojí v jejím jádru a propojují různé skupiny, a bez nich zkrachuje komunikace, koalice, koordinace a solidarita. Ne že by mohla zkrachovat, ona zkrachuje. Korporace a vláda dokonce ví, kolik těchto klíčových lidí je potřeba eliminovat, aby došlo k narušení kampaně. Existují na to algoritmy a akademické studie. Často neví jen to, kteří lidé to jsou. A zde přichází sociální mapa – ta jim snadno ukáže, kdo jsou klíčoví lidé, na které se mají zaměřit. Koho pronásledovat a zastrašovat, aby přestal s organizováním. Koho sledovat a legálně stíhat nebo ilegálně odposlouchávat. Koho unést, mučit a zabít.“

Paranoidní přehánění? Mučení, únosy a vraždy se zatím týkají spíše zemí třetího světa, kde ale vůči aktivistům progresivních sociálních hnutí nejsou žádnou výjimkou. Nicméně, represivní složky jsou k podobným praktikám ochotny sáhnout i v Evropě v době míru – stačí připomenout nevysvětlenou vraždu Marie Jose Olivastri, italské aktivistky podílející se na protestech v Janově. Je otázkou, jaké techniky budou přípustné v době masivních sociálních otřesů a bouří…

Co tedy s tím na praktické úrovni? Naprostou nezbytností je e-mailová schránka u poskytovatele, který podporuje připojení přes SSL protokol. To je nicméně jen jedna forma komunikace a navíc jen velmi částečná ochrana… Co telefony, chaty a sociální sítě? Na to se v současné době těžko hledají odpovědi, i když některé technologické kolektivy na nich již začaly pracovat.

V souvislosti s aférou okolo NSA se v tisku objevily zprávy o tom, že tajné služby se vrací k tužce a papíru. Možná je tak po jejich vzoru částečnou odpovědí vstát od monitorů a displejů všeho druhu (včetně těch u chytrých telefonů) a začít se organizovat tváří v tvář.

Na závěr ocitujeme již zmíněný kolektiv riseup.net, který upozorňuje na kolektivní rozměr této otázky: „Jednou věcí jsme si jisti. Bezpečnost a soukromí nemohou být vyřešeny na osobní úrovni. Pokud chceme bezpečí, je to záležitostí kolektivní odpovědi a kolektivního závazku k vybudování alternativní komunikační infrastruktury.“ Postavíme se této výzvě?

Tento článek vyšel v rámci rubriky ABC v anarchistické revue Existence č. 2/2014.

19.1.2016

Represe Teorie