Další komentář k výsledku britského referenda o vystoupení z EU.

Rozhodnutí Britů vyslovit se pro Brexit vyvolalo u stoupenců setrvání Británie v EU silné emoce. Do tábora odpůrců Brexitu patří mnoho lidí, kteří jsou tolerantní, otevření vůči jiným kulturám či uprchlíkům. Mám k nim názorově blízko, a proto mě překvapuje, jak někteří z nich během debaty, která se po referendu rozpoutala, argumentují.

Je poměrně nasnadě, že se v souvislosti s proběhnuvším referendem začalo usilovněji probírat téma demokracie. Referendum o vystoupení Británie z EU proběhlo v systému zastupitelské demokracie. Na tento systém bylo naroubováno referendum jako prvek přímé demokracie, a to v prostředí, ve kterém mají stále výraznější hlas populisté a masmédia. Dá se ale proto říct, že během referenda promluvil „hlas ulice“, jak tvrdí někteří komentátoři, a že „skutečná“ demokracie by měla vypadat úplně jinak? Musím se přiznat, že hlas ulice si představuju trochu jinak, ale to je možná proto, že jsem anarchista. Dané referendum bylo legálně vyhlášeno, legálně i spořádaně také proběhlo. Ulicemi nepochodoval lid či lůza (záleží na tom, kdo by události popisoval), nestavěly se barikády a nehořely budovy. Britové navíc v referendu nerozhodovali o nějakém kontroverzním tématu, které by hraničilo s porušováním lidských práv, ale o setrvání v EU, tedy o tématu politickém. Rozhodovali hlasováním. To, že tak činili v populistickém ovzduší, pod tlakem a manipulací médií, to je prostý fakt, který se nám pochopitelně líbit nemusí. Jen stěží bychom ale na jeho základě mohli říct, že lidé takto ovlivnění neměli právo o dané věci hlasovat, nebo že je výsledek referenda neplatný jenom proto, že to dopadlo, jak to dopadlo. Proč nezakázat všechna referenda z toho důvodu, že na ně lidé nejsou připraveni? A proč už se i tedy rovnou nesnažit prosadit timokracii, zřízení, ve kterém vládnou jen ctnostní a ušlechtilí?

Timokracie je pojem z Platónovy Ústavy, u které bych se rád zastavil. Jeden z důvodů, proč je v Ústavě demokracie popisována jako negativní zřízení, je ten, že v demokracii působí různí demagogové, kteří pletou lid, a ten poté činí špatná rozhodnutí. Proto je potřeba nedospělý lid řídit, jelikož svoboda je pro něj škodlivá. Je zvláštní, že podobně smýšlejí někteří současní stoupenci demokracie. Samozřejmě té demokracie s přívlastky „ušlechtilá a správná“. Podle mého názoru ale v případě referenda spíše opět selhali političtí představitelé, kteří ani nedokázali nastavit pravidla a princip referenda tak, aby co nejpřesvědčivěji odráželo mínění veřejnosti a předešlo se následným rozbrojům. Veřejnosti byla prostě jen dána možnost vyjádřit svůj názor a ona tak učinila, a to v systému zastupitelské demokracie, tedy demokraticky. Pokud by výsledek referenda dopadl přesně naopak, byl by úplně stejně „demokratický“ jako ten současný. Je to daň, kterou společnost platí za nedostatek odvahy ke změně současného společenského uspořádání.

Lidé, kteří hlasovali pro Brexit, jsou údajně vesměs xenofobové, často ještě navíc xenofobové staří. Pokud bychom ale chtěli motivy hlasujících vysvětlit pouze a jenom tímto způsobem, tak se máme společenské obrody co načekat. Komentáře některých stoupenců EU navíc působí dojmem, že by se Evropská unie měla rovnou pozlatit, jak je skvělá. Evropanství je ztotožňováno s Evropskou unií a snad je jenom otázka času, než s ní začne být ztotožňována i humanita jako taková. To je ale pouhá idealizace, realita o EU je mnohem méně růžová (či zlatá). No a právo starých lidí spolurozhodovat o vlastním životě, a tím pádem i o společenských záležitostech snad nemusím mezi „tolerantně“ smýšlejícími lidmi obhajovat. Nebo budeme zase „přemlouvat bábu“, tentokrát ne aby volila pravici, ale aby se jí líbilo v EU?

Rád věřím tomu, že většina stoupenců setrvání Británie v EU jsou lidé tolerantní, obecně řečeno více otevření sociálním tématům a opatřením. Avšak domnívám se, že akcentováním evropské integrace a sázkou na EU můžeme spíše ztratit než získat. Pokud v jednotlivých státech vzrůstá vliv a volební preference populistických a fašizujících seskupení, je snaha zaměřit se na boj o zachování EU jako opravovat střechu stodoly, když nám děravou střechou prší do našeho domu. Protože pokud nebude většina obyvatel v evropských zemích rezistentní vůči populismu, žádné dohody, ani Evropská unie, nám nepomohou. Vyzkoušelo si to i Československo, když ho jeho mocní spojenci předhodili nacistickému Německu, bez ohledu na uzavřené dohody. Ty jsou totiž jen tak pevné, jak stálí a odhodlaní jsou lidé, kteří za nimi stojí.

Zastáncům Brexitu je rovněž vyčítáno, že nemají žádný plán. Budiž. Ale jaký plán mají připraven politické špičky EU, ať už s Británií nebo bez ní? Budou se i nadále třást před nadnárodním kapitálem a radovat se pokaždé, když trhy zůstanou klidné a spokojené? A někdy, ve výjimečných situacích (které pro nadnárodní korporace budou zvlášť výhodné), se na některý členský stát EU usměje štěstí, nadnárodní kapitál se rozhodne i něco málo investovat a zřídí pěknou fabriku či překladiště v některém z členských států, který zahrál hru „sebeponižujících“ námluv nejlépe. A další finanční krize, která určitě přijde? Banky budou znovu zachráněny, protože by se jejich zhroucení nejvíce dotklo drobných střadatelů, což si přece nikdo nepřeje. Nakonec mi tedy nezbude než být EU opět vděčný, že na mě jakožto na drobného střadatele tak myslí a skrze pomoc bankám zachrání i mé drobné (úspory).

Nesoulad ve společnosti narůstá a můžeme vidět, že referendům se nedaří tuto situaci změnit. Jejich problémem totiž je, že druhá, poražená strana zůstane stranou nespokojenou, která se bude snažit zvrátit výsledky takového referenda, které jí nebudou vyhovovat. Je zapotřebí hledat jiné rozhodovací postupy. Na anarchistických setkáních jsem si mohl vyzkoušet, jak složité a někdy i zdlouhavé je v jednotlivých otázkách dosáhnout konsenzu. Nešlo prostě jen říct, že většina, která může být většinou jen díky jednomu hlasu, rozhodla tak a tak, takže ti ostatní, v podstatě polovina, to musí respektovat. Občas jsme se nemohli domluvit, a to jsme tam byli jen samí anarchisté (zlí jazykové by mohli říct, že jsme se nemohli domluvit právě proto). Ale ne, vážně, nakonec to vždy fungovalo. Takže i když nemusel být na konci řešení daného tématu spokojený úplně každý, nebyl zároveň většinou nikdo ani rozčarovaný a zatrpklý. A to díky tomu, že mohl vidět, že jeho hlas mohl naplno zaznít, a jeho názor tudíž nebyl ignorován a přehlížen, ale vážně diskutován.

Pochopitelně si nemyslím, že je možné hledat kompromis (konsenzus) ve všech otázkách. Nelze hledat dohodu tam, kde by měla být porušena lidská práva a kde by měla přijít v sázku lidská důstojnost. Avšak pokud chceme, aby se něco změnilo, musíme se o hledání konsenzu v otázkách fungování společnosti alespoň pokusit. A to navzdory tomu a možná i právě proto, že je to tak obtížné a nikomu se do toho moc nechce. Pravděpodobně by šlo o zdlouhavé a komplikované řešení, avšak pustit se cestou opakování referend do té doby, než dopadnou „správně“, by také mohlo trvat dost dlouho. Navíc by to mohlo hodně hlasujících znechutit, a to na obou stranách, o „nedemokratičnosti“ takového počínání ani nemluvě.

4.7.2016 -fo-

World Elections