Po období relativního klidu, které následovalo po pohromě v továrně Rana Plaza v roce 2013, se textilní dělníci a dělnice opět bouří.

Od pohromy v Rana Plaza v roce 2013, kdy se zhroutila špatně postavená textilní továrna a při níž bylo zabito 1200 lidí a dalších 2700 zmrzačeno[1], prodělal bangladéšský textilní průmysl několik změn. Pod tlakem globální pozornosti, rozpaků nad vražednými pracovními podmínkami, předních oděvních značek, západních vlád, odborů a nevládních organizací byly zahájeny reformy.

To vše proběhlo v rámci atmosféry vzrůstající politické represe ze strany bangladéšské vlády zaměřené na opoziční strany a islámské militanty, jejichž působení bylo zneužito k pohodlnému ospravedlnění autoritářských praktik a vojenského dohledu nad bangladéšskou společností.[2] Reformy a přísný dohled[3] v posledních letech pravděpodobně zapříčinily útlum bojů v textilním průmyslu. Svou roli také sehrál drsnější přístup státu k médiím informujícím o nepokojích.

Průmyslová zóna Ashulia, Dhaka, 12. prosince 2016. Stovky dělníků a dělnic z několika továren vstupují do stávky. Požadují okamžité zvýšení minimální mzdy z 5300 taka (1700 Kč) na 15 000 taka (4800 Kč) s odvoláním na prudký nárůst inflace zvláště v sektoru potravin a bydlení, kvůli níž je téměř nemožné se současnou mzdou přežít. Protestují také proti nebezpečným pracovním podmínkám a opožděným výplatám. Během demonstrací se odpor šíří napříč průmyslovou zónou. Jedná se o divokou stávku neorganizovanou oficiálním odborovým svazem, i když se objevily informace, že odbory Garment Sramik Front (GSF) po setkání 25. listopadu šířily letáky požadující zvýšení minimální mzdy na 15 000 taka, které povzbudily dělníky ke stávce. Jsou tu ale i další možné scénáře:

1) GSF předstírají větší vliv, než ve skutečnosti mají. Jejich letáky mohly vyvolat hněv, ale nic nenasvědčuje tomu, že by byly následující akce organizovány odbory.

2) Tím, kdo předstírá větší vliv GSF, je vláda a šéfové, kteří se zároveň snaží z nepokojů obvinit „vnější agitátory“ a tvrdit, že si dělníci ve skutečnosti nestěžují. Jenže na „vnější agitátory“ se odvolávají už několik let, aniž by pro to měli jakékoliv důkazy nebo zahájili proti těmto záhadným agentům nějaké vyšetřování.

3) Požadavek za zvýšení na 15 000 taka už mezi dělníky rezonoval a odbory ho převzaly do svého letáku. Leták byl sice šířen, ale stávka začala až za dva a půl týdne. Odbory ani neposlaly požadavek za zvýšení mezd sdružení zaměstnavatelů (BGMEA). Pokud by byly iniciátory, určitě by své požadavky managementu sdělily oficiální cestou.

Někteří dělníci říkali, že zpočátku ani požadavky stávky neznali, ale i tak do ní s potěšením vstoupili, jiní byli donuceni svými kolegy.

21. prosince 2016. Zaměstnavatelé během několika dnů reagují na stávku uzavřením celé průmyslové zóny s pětaosmdesáti továrnami a dvě stě tisíci zaměstnanci. Všechny demonstrace jsou zakázány a průmyslovou zónu obsazují ozbrojenci: 1000 z bezpečnostních agentur, 900 policajtů, 15 čet pohraniční stráže a batalion rychlého nasazení (RAB), aby protesty potlačili. Policie vznáší obvinění proti 1500 lidem a dalších 1500 je propuštěno. Razie a zatýkání probíhají hlavně v odborových centrálách a v domech zaměstnanců, následkem čehož se mnoho odborářů a militantních dělníků do práce nevrací a začnou se před úřady skrývat.

27. prosince 2016. Šéfové znovu otevírají továrny a práce pokračuje. 15 000 lidí se do práce vůbec nevrací kvůli obavám z odplaty a trestního stíhání. Hodně lidí se vrací na venkov do rodných vesnic.

Jak může minimální mzda minimalizovat příjem

„Někteří dělníci, kteří v úterý v Ashulii protestovali, sdělili deníku Dhaka Tribune, že jim už dlouhou dobu zaměstnavatelé nevyplácejí různé příspěvky a benefity. Mučení ze strany zaměstnavatelů údajně vedlo v některých případech k úmrtím. Jiní říkali, že nejsou jejich pracovní podmínky bezpečné a pracovní úrazy nebyly odškodněny. Další dělníci vypověděli, že potřebují zvýšit mzdy, aby odpovídaly vzrůstajícím tržním cenám a nájemnému.“ (viz ZDE)

Po pohromě v Rana Plaza došlo ke zvýšení minimálních mezd o 76 % a zavedení mechanismu posouzení výše mezd každých pět let. Někteří horliví komentátoři to příliš rychle vychvalovali jako velké bezpodmínečné vítězství, aniž by se zabývali legislativními detaily a jejich vztahu k rostoucím životním nákladům. Server libcom.org to v té době komentoval:

„Podíváme-li se na jednotlivé složky mzdy, uvidíme, že nárůst 76 % není reálný. Zjistíme také, proč tisíce dělníků ve stávce a v násilných protestech pokračovaly po celou dobu vyjednávání i po uzavření dohody. Pro ně to vítězství nebylo. Zaprvé; dohodnutých 5300 Taka (1700 Kč) měsíčně je mnohem méně než dělníky všeobecně požadovaných 8114 Taka (2600 Kč), což je sama o sobě částka, kterou lze považovat za ‚životní minimum‘. Součástí dohody je roční navýšení mezd o 5 %, ale jak ukazuje graf níže, inflace se v posledních měsících pohybovala mezi 7–12 %. Takže na současnou dohodu může být pohlíženo jako na pokus chytit pracující do pasti dlouhodobého poklesu reálných příjmů.

Co je ještě horší, částka 5300 taka je pro nejnižší pozice rozdělena na základní příjem 3000 taka, příspěvek na bydlení 1280 taka, lékařský příspěvek 320 taka, příspěvek na dopravu 200 taka a příspěvek na stravné 500 Taka (podobně jako u vyšších pozic). Skutečná mzda tedy činí pouhých 3000 taka (ostatní jsou benefity a příspěvky) a z ní jsou také vypočítávány příplatky za přesčasy. Tohle bylo také zdrojem sporů mezi šéfy a odbory během vyjednávání a vláda přilila olej do ohně, když přistoupila na požadavky šéfů, zamítla návrh mzdové komise a namísto dohodnutých 3200 taka schválila základní plat 3000 taka. Ministr práce Rajiuddin Ahmed Raju konstatoval: ‚Mzdová komise zachovala ustanovení o nárůstu mezd, který bude činit 5 % základního příjmu 3000 taka.‘ (The New Nation; 15. listopadu 2013)

Takže základní mzda 3000 taka může každoročně narůst o 5 %, ale příspěvkovou složku mzdy činící 2300 taka budou chtít šéfové zmrazit na současné úrovni a její hodnota bude brzo inflací ujedena. Dá se očekávat, že příští rok tu může vyvstat konflikt ohledně interpretace této dohody.“ (viz ZDE)

Nedostatky dohody se po třech letech projevují dalšími protesty. Vzrůstající ceny potravin a nájemného maří jakékoliv krátkodobé výdobytky, současná dohoda má platit až do roku 2018 a sdružení zaměstnavatelů textilního průmyslu BGMEA a vláda odmítají jakékoliv změny. Slíbili zmrazení cen nájemného, ale nemají žádné zákonné prostředky, jak ho vymáhat. „Prezident BGMEA Siddiqur… prohlásil, že nájemné v Ashulii, kde většina dělníků bydlí, nebude v následujících třech letech zvýšeno, a pokud ano, BGMEA se bude touto otázkou zabývat a přijme nezbytná opatření.“ (viz ZDE)

Textilní průmysl je v Bangladéši největším zaměstnavatelem, představuje 80 % vývozu v celkové výši 28 miliard dolarů a generuje obrovské zisky. Vývoz neustále roste a v roce 2016 činil 9 %. Stanovisko BGMEA ohledně cen nájmů svědčí o moci textilních magnátů, kteří jsou významnou součástí vládnoucí třídy. Kvůli zachování svých zisků tlačí na pronajímatele bytů, aby je dělníkům pronajímali pod cenou. Textilní magnáti navíc v průběhu let shrábli tučné dotace a daňové úlevy od státu. Díky tomu všemu dosáhli enormního bohatství a mohou si užívat život v luxusu.

Je ale pravděpodobné, že BGMEA splní sliby ohledně zmrazení nájemného podobně, jako dodržuje pracovní právo: „Majitelé textilních továren se s minimální mzdou naneštěstí vyrovnali po svém. Po zvýšení minimální mzdy v roce 2013 mnoho továren zvýšilo dělníkům hodinové nebo denní normy a některé nařídily povinné přesčasy. Taková kompenzační opatření porušují základní práva zaměstnanců.“[4]

Textilní dělníci musí nadále snášet intenzivní a brutální vykořisťování, na němž je postaveno bohatství šéfů. Od pohromy v Rana Plaza došlo k zavedení mnoha nových směrnic a předpisů převážně pod taktovkou západních vlád, odborů, nevládních organizací a nadnárodních oděvních korporací. Všechny byly zaměřeny na sociální stabilitu, ekonomický růst země[5] a hlavně zlepšení reputace předních módních značek. Většina továren byla prohlédnuta statiky a požárními techniky. Několik největších podniků bylo pochváleno za ekologický přístup a zavedení méně škodlivých výrobních procesů. Všechna tato modernizace infrastruktury je ku prospěchu dlouhodobé ziskovosti odvětví. Ale z lidského hlediska se jedná jen o kosmetické změny. Nedávné reportáže přibližují skutečné podmínky dělníků:

„Podle poslední zprávy nevládní organizace jsou pracující v konfekčním průmyslu zneužíváni. V roce 2016 se situace zhoršila v porovnání s podmínkami před třemi roky. Asi 91 % dělníků zahrnutých do výzkumu bez ohledu na jejich pohlaví čelí v textilních továrnách zneužívání někdy nebo často v porovnání s 61 % v roce 2013…

Zpráva dále uvádí, že manažeři a supervizoři kvůli naplnění objednávek na své podřízené vyvíjejí nátlak a zastrašují je prostřednictvím vulgárních nadávek a sexuálních narážek.

Zaměstnanci si stěžovali, že byli nuceni pracovat přesčasové hodiny i když byli nemocní, aby naplnili výrobní normy…

Podle zprávy management zaměstnancům odpíral nemocenskou a mateřskou dovolenou, zdržoval výplaty mezd nebo je vůbec nevyplácel.

Strádání v zaměstnání je často doprovázeno špatnými životními podmínkami a vysoké náklady na bydlení spotřebují značnou část měsíční mzdy. Nájemné je pro pracující obrovskou finanční zátěží, jelikož každý z nich platí více než 2500 taka měsíčně z průměrného platu (bez přesčasů) 6183 taka, což je příjem pod hranicí chudoby.

Zpráva říká, že nízké mzdy zaměstnanců jsou hlavní hybnou silou konfekčního průmyslu a konkurenceschopnosti země po postupném ukončování dohody Multi Fibre Agreement. Celkem 7,6 % zaměstnanců navíc pobírá nižší mzdu, než je zákonem stanovené minimum 5300 taka.“ (viz ZDE)

Zainteresované skupiny ze Západu, vlády, odbory, spotřebitelé, maloobchodní řetězce, kteří mají schopnost ovlivnit textilní magnáty nebo zatlačit na ně, se soustředili na konstrukční zlepšení budov a zařízení v naději, že se vyhnou další nepříjemné pohromě. Došlo ke schválení nových pravidel týkajících se minimální mzdy a inspekcí v továrnách. Všechna opatření však byla zaměřena na vzezření, které propaguje nejlepší obraz značkového oblečení a zbavuje se špatné pověsti. Bez adekvátního vynucení těchto opatření se jedná o pouhé kosmetické změny skrývající vykořisťování. Hlavní odběratelé konfekce nemají zájem snižovat zisky a platit za oblečení tolik, aby zaměstnanci měli důstojný příjem. Nestojí jim ani za to, aby poptávku podmínili dodržováním zákonů o bezpečnosti práce, zacházení se zaměstnanci na pracovišti a vyplácení minimální mzdy.

Nové odbory

Jednou ze změn bylo uzákonění práva zaměstnance na zastoupení odborovým svazem na pracovišti. Registraci odborových svazů provázelo množství překážek ze strany státu, propouštění a pronásledování odborářů a aktivistů a pokusy západních nevládních organizací o monopolizaci odborového zastoupení.[6] V Ashulii nyní působí 15–20 odborových svazů, jejich vliv je však omezený. Odbory a zaměstnavatelé si stěžují, že je dělníci o nedávných divokých stávkách neinformovali, že před jejich zahájením nebyly zaslány požadavky, jak zákon vyžaduje. Textilní dělníci v Bangladéši mají několik desetiletí zkušeností se zdola organizovanými divokými stávkami a tvrdohlavá neochota šéfů akceptovat odbory pravděpodobně zapříčiní pokračování této kultury. Reformistický postoj aspirujících odborových byrokratů v mezích zákona tak jako tak nemůže se zdola organizovanou tradicí držet krok a jejich pokusy o institucionalizaci a zkrocení této tradice zatím nejsou příliš úspěšné. Výhody divokých stávek jsou nesporné. Řadoví pracující mají při jejich plánování větší slovo, lze je naplánovat v utajení a velmi rychle.

V roce 2013 se na libcom.org psalo:

„S uzákoněním odborového zastoupení na pracovišti, které bylo součástí reforem, se dnes přes padesát odborových svazů tváří jako samozvaní zástupci zájmů textilních dělníků. Většina z nich jsou pouhé pobočky malých levicových stran s mizernou členskou základnou a nedostatečnými nebo žádnými zkušenostmi s vyjednáváním na pracovišti. Většina předáků v textilce nikdy nepracovala, jedná se o stranické kádry, akademiky nebo právníky z nevládních organizací. Hrají typickou roli profesionálů střední třídy. Vyjednávají v zájmu sociálního smíru a koheze mezi zájmy pracujících, kapitalistů a státu. Sdílejí posedlost ekonomickým rozvojem a růstem produktivity se všemi třídami nacházejícími se nad dělníky, aby využili pracující pro budování státu a ekonomiky. Chtějí pouze zmírnit nevyhnutelný třídní konflikt a vykořisťování, a pokud je to vůbec možné, ‚humanizovat‘ odcizenou práci námezdních otroků. Vyvíjejí moderní a produktivní formu odcizení. Uzákonění jejich vyjednávací a zastupitelské role je součástí této modernizace.… odbory dychtí po tom, přesvědčit šéfy, stát, ‚veřejné mínění‘, že vyjednávat s nimi se vyplatí, že jsou ‚zodpovědnými orgány‘, které mohou zajistit ukázněnou pracovní sílu tím, že budou pravidelně naléhat na řádný návrat do práce, na dodržování dohod atd.“ (viz ZDE)

V této rané fázi zavádění odborového zastoupení na pracovišti zůstávají různé konkurenční odborové svazy malé a většinou bývají propojeny s nějakou malou levicovou stranou. Jejich postoj často usiluje o získání legitimity jak v očích pracujících, tak v očích šéfů jako „zodpovědných“ organizací schopných vyjednávat. Proto někteří předáci ihned volali po návratu do práce a dožadovali se toho, aby bylo vyjednávání požadavků ponecháno jim.

„‚Nečinná továrna škodí jak pracujícím tak majitelům, stejně jako ekonomice země. Proto jsme urgovali BGMEA aby svolalo poradu a vyřešilo patovou situaci,‘ řekl pro Dhaka Tribune Arafat Jakaria Sonjoy, předseda odborového svazu Garments Sramik Karmachari Federation.

‚Myslím, že neexistuje žádná přímá souvislost s organizovanými odborovými svazy a vstoupit do stávky bez předložení požadavků nebylo správné rozhodnutí,‘ řekl dále Arafat a dodal, že odborové svazy, které se údajně podílí na stávce, jednoduše nejsou registrované. (viz ZDE)

Takhle reformistický a legalistický přístup je součástí ideologické úlohy odborových svazů, spočívající ve zprostředkování pracovní síly šéfům a urovnávání konfliktu mezi třídami. (Jejich vyjednávání také pravděpodobně naznačuje, že takové předáky není potřeba zatýkat.) Někteří šéfové továren patrně začínají cítit potenciální užitečnost odborů, umožňujících větší kontrolu nad pracovními spory a zjednodušujících jednání, ale zároveň nejsou zcela přesvědčeni, že mají na dosažení tohoto úkolu dostatečný vliv mezi dělníky.

Mediální cenzura

„Dne 23. prosince byl zatčen Nazmul Huda, televizní a novinový reportér, který se pravidelně věnuje nepokojům v Ashulii. Policie ho obvinila ze zveřejňování nepravdivého zpravodajství a ‚podněcování pracujících k anarchii‘

„Je obviněn z podněcování nepokojů mezi textilními dělníky, z toho, že se účastnil tajných schůzek se sedmi odborovými předáky, které jsme zatkli, a z pokusu o destabilizaci vlády,“ řekl policejní ředitel obvodu Dhaka Shafiur Rahman. Potvrdil, že případ je vyšetřován policejní stanicí Ashulia podle zákona o informačních a komunikačních technologiích a Huda je obviněn z šíření nepravdivých a provokativních zpráv prostřednictvím televize, médií a několika facebookových účtů.“ (viz ZDE)

Je obviněn podle zákona o zvláštní pravomoci, což je obecný nouzový právní předpis se širokými represivními pravomocemi, a z paragrafu 57 zákona o informačních a komunikačních technologiích, který se jeví jako univerzální zákon na potlačování počítačové kriminality včetně nežádoucích komentářů.

V posledních dvou letech jsme zaznamenali rozsáhlé vládní represe namířené proti jakékoliv opozici a proti šíření informací o opozici. Noviny jsou zakazovány, reportéři pronásledováni, zatímco sociální média jsou přísně kontrolována státem skrze registrace a cenzuru. V této formální parlamentní demokracii jsou tradiční normy buržoazní demokracie velmi křehké. Jsou často porušovány, popírány nebo se na ně vůbec nehledí. Několik ateistických a sekularistických blogerů bylo kvůli kritice fundamentalismu zavražděno islámskými ozbrojenci. Po kritice byli někteří islámští útočníci zadrženi, ale další blogeři začali být vyšetřováni kvůli „hanobení náboženských skupin“ a museli své blogy zrušit.[7]

Nic není vyřešeno

Stávky skončily a dělníci a militantní odboráři, kteří neskončili ve vězení, neskrývají se, neutekli nebo nebyli vyhozeni, jsou zpátky v práci. Jenže hněv trvá stejně jako materiální podmínky, které ho vyvolaly. Současné hnutí ukazuje limity a kosmetickou povahu reforem zavedených v roce 2013. Bez účinného vymáhání zůstávají zákonná práva pracujících pouze na papíře a západní oděvní značky je využívají k maskování reality, aby se zbavily viny a svou firemní image distancovaly od vykořisťovatelských sweatshopů. Je obdivuhodné, že za současných represivních opatření dokážou textilní dělníci a dělnice organizovat odpor v takovém masovém měřítku.

Poznámky:

[1] http://libcom.org/news/house-cards-savar-building-collapse-26042013,

http://libcom.org/news/legacy-dead-savar-collapse-part-2-24052013.

[2] Více o vzrůstající policejní represi a brutalitě: http://odhikar.org/annual-human-rights-report-2015-odhikar-report-on-bangladesh/.

[3] Např. registrace všech zaměstnanců.

[4] V článku se také píše, že nedodržování minimální mzdy je v textilním průmyslu v Asii běžné. V Indii pobírá 50,7 % textiláků menší mzdu, než je minimální, v Kambodži 25,6 %, ve Vietnamu 6,6 %. http://print.thefinancialexpress-bd.com/2016/12/29/160562.

[5] Bangladéš je západními mocnostmi vnímána velmi pozitivně i přes vysokou míru korupce a časté porušování demokratických práv.

[6] Více zde: http://libcom.org/news/binds-tie-unions-%E2%80%98solidarity%E2%80%99-civil-society-foreign-policy-bangladesh-02082014-0.

[7] O útocích na ateisty a sekularisty: https://en.wikipedia.org/wiki/Attacks_by_Islamic_extremists_in_Bangladesh.

Zdroj:
http://libcom.org/news/behind-camouflage-new-strike-wave-bangladeshi-garment-sector-31122016

15.1.2017 -tk-

World Protests Work