Menší okruh anarchistů odmítajících přímou demokracii uvnitř volných sdružení obvykle podporuje konsenzuální způsob rozhodování.

Konsenzus je založen na principu, který předpokládá, že pokud má být nějaké rozhodnutí uvedeno do praxe, musí s ním souhlasit všichni členové skupiny. Proto je v jeho prospěch argumentováno, že znemožňuje většině ovládat menšinu a více odpovídá anarchistickým principům.

Ale i konsenzus, jak se všichni shodnou, má jako „nejlepší“ rozhodovací nástroj své mouchy. Jak upozorňuje Murray Bookchin, když popisuje své zkušenosti s konsenzem, může mít autoritářské dopady: „Za účelem… vytvoření úplného konsenzu při rozhodnutí byli menšinoví oponenti často rafinovaně pobízeni nebo psychologicky donucováni k neúčasti na hlasování o sporných bodech, jelikož by jejich nesouhlas v podstatě znamenal veto. Tato praxe v amerických konsenzuálních procesech nazývaná ,stát stranou‘ se až příliš často vyznačovala zastrašováním odpůrců až do takové míry, dokud se úplně nestáhli z rozhodovacího procesu namísto toho, aby bylo prostřednictvím hlasování učiněno úctyhodné a pokračující vyjádření jejich nesouhlasu, i když jako menšiny, ale v souladu s jejich názory. Stáhnutím se z procesu přestali být politickými osobnostmi – aby mohlo být učiněno rozhodnutí… úplného ,konsenzu‘ bylo dosaženo pouze poté, co nesouhlasící členi abdikovali na účast v procesu.“

„V teoretičtější rovině utišil konsenzus nejvitálnější součást dialogu, disent. Pokračující nesouhlas, vášnivý dialog, který pokračuje i poté, co menšina dočasně přistoupí na rozhodnutí většiny… (může být) nahrazen… nudnými monology – a nevyvratitelnou a ubíjející atmosférou konsenzu. Ve většinovém rozhodovacím procesu může poražená menšina dosáhnout obratu v rozhodnutí – mají volné ruce v otevřeném a vytrvalém formulování svých odůvodněných a potenciálně přesvědčivých neshod. Konsenzus sám o sobě neuznává menšiny, ale umlčuje je ve prospěch ,jedné‘ metafyzické ,konsenzuální‘ skupiny.“

Bookchin nepopírá, „že konsenzus může být vhodnou formou rozhodovacího procesu v malé skupině lidí, kteří se navzájem důvěrně znají“. Ale poznamenává, že v praxi mu jeho vlastní zkušenost ukázala, že „když se větší skupiny pokouší učinit rozhodnutí prostřednictvím konsenzu, obvykle je to zavazuje, aby se dospělo k nejnižšímu společnému intelektuálnímu jmenovateli: nejméně kontroverzní nebo dokonce nejvíce průměrné rozhodnutí, kterého početné shromáždění lidí může dosáhnout, je přijato – právě proto, že všichni s ním musí souhlasit, jinak by se museli vzdát hlasování o této otázce.“

Vzhledem k jeho potenciálně autoritářské povaze tedy většina anarchistů nesouhlasí, že je konsenzus politickým aspektem volného sdružení. Zatímco je výhodné pokusit se dosáhnout konsenzu, je ho obvykle nepraktické realizovat – zvláště v obrovských skupinách – i bez ohledu na jeho další negativní dopady. Myšlenka svobodné společnosti nebo svobodného sdružení je často podkopávána tendencemi potlačit individualitu ve jménu komunity a disent ve jménu solidarity. Opravdová komunita ani opravdová solidarita se nerozvíjí, pokud jsou osobní rozvoj a sebevyjádření dušeny veřejným nesouhlasem a tlakem. Jelikož jsou všichni jednotlivci jedineční, mají i jedinečná stanoviska, k jejichž vyjadřování by měli být povzbuzováni, protože společnost se vyvíjí a je obohacována nápady a aktivitami jednotlivců.

Jinými slovy, anarchističtí zastánci přímé demokracie kladou důraz na „kreativní roli disentu“, o které se obávají, že „má tendenci slábnout v šedé uniformitě vyžadované konsenzem“.

Ještě musíme zdůraznit, že anarchisté nepatří mezi zastánce zautomatizovaných rozhodovacích procesů, ve kterých většina prostě odhlasuje a menšina bude ignorována. Zdaleka ne! Anarchisté podporující přímou demokracii v ní vidí dynamický proces plný debat, ve kterém většina a menšina naslouchají jedna druhé, navzájem se respektují do takové míry, jak je to jen možné, a nakonec dojdou k rozhodnutí, se kterým se všichni mohou sžít (pokud je to možné). V procesu účasti uvnitř (přímo-)demokratických sdružení spatřují prostředek k utváření společného zájmu, vidí v něm nástroj k povzbuzení rozmanitosti, osobních a menšinových projevů a redukci sklonu většiny k přehlížení nebo útlaku menšin, stejně jako nástroj k zaručení diskuse, která se při důležitých tématech rozvíjí.

Zdroj: Anarchist FAQ – Is consensus an alternative to direct democracy?

Vyšlo v Existenci č. 3/2014 na téma Pléna, fóra, asambley…

Související text: Anarchisté a přímá demokracie

26.2.2019 -tk-

Teorie