Anarchie tady a teď

Recenze na knihu Uriho Gordona o antiautoritářské politice

V posledních měsících sleduji, že se v malém českém anarchistickém rybníčku lehce rozvířila voda kvůli válce na Ukrajině. Jeden z hlasů přitom bez jakékoli snahy analyzovat rozdílnost kontextů a zkušeností volá po návratu do myšlenkového světa anarchistického hnutí před sto a více lety. A tak se ptám, jestli takový přístup má vůbec něco společného s anarchismem, jak ho chápu já, a zároveň jsem v té souvislosti vděčný za publikační aktivity nakladatelství Neklid, které přináší poněkud modernější pohledy na anarchismus. Pohledy, s nimiž třeba nemusím ve všem souhlasit, ale cítím v nich svobodomyslný živel zpochybňování, tázání, naslouchání, rozpínání politické imaginace, stejně jako věcné rozvažování, snahu o poctivou analýzu a vyslovování nových hypotéz, které jsou palivem pro diskusi, jež nás může posouvat dál na cestě k individuální i kolektivní emancipaci a v boji za svobodnější, spravedlivější a udržitelný svět.

Neklid po knihách Cindy Milstein a Jamese C. Scotta přichází s (velmi citlivě přeloženou) prací Uriho Gordona Anarchie tady a teď. Ačkoli je jejím základem disertační práce, kterou autor připravoval na Oxfordské univerzitě, rozhodně není napsána žádnou nesrozumitelnou „akademičtinou“ a už vůbec není odtržená od reálného světa. Ba právě naopak. Kniha se čte velmi příjemně a lehce, přestože místy nutí k pauze a zamyšlení a přemítání nad vlastními zkušenostmi a postřehy. Tuto možnost přenosu diskutovaného do vlastní praxe a naopak shledávám za obzvláště přínosnou. Bude to znít sice divně, ale kniha původně vydaná v roce 2007, vám možná bude připadat v některých ohledech už zastaralá. Autor tento efekt předpokládal: „Po svém vydání začne každá kniha zaostávat za živým hnutím, o němž pojednává.“ A je samozřejmě na živém hnutí, aby jednotlivé kapitoly rozvíjelo dál a psalo nové.

Velmi aktuálně ale reaguje na postřeh z úvodu této recenze. „Anarchistické ideje jsou jednak vážně míněné a propracované, jednak proměnlivé a neustále se vyvíjející. Obsah ústředních anarchistických myšlenek se mění s každou novou generací a lze ho pochopit jedině s přihlédnutím k pozadí hnutí a kultur, ve kterých a kterými je vyjadřován.“ Cituje Graebera, který říká, že rolí anarchistických teoretiků/ček je nabídnout myšlenky „ne jako předpisy, nýbrž jako příspěvky a možnosti“. Utváření anarchistické teorie je „dialogem, ve kterém jsou myšlenky a praktiky skutečných lidí diskutovány přímo s nimi. Jen díky této propojenosti může teorie zůstat autentická a sebekritická a sebevědomě promlouvat.“

Gordon není klasický akademik, více času věnoval aktivismu než studiu, včetně summitové turistiky, která byla průvodním jevem rychle rostoucího alterglobalizačního hnutí. Zkoumá anarchismus tak, jak ho mohl pozorovat v té době – vývoj anarchistických kolektivů, jejich akcí a idejí. Vychází primárně z praxe, aby na základě ní přispěl k anarchistické teorii. To je další velmi osvěžující rozměr jeho práce.

Takové východisko určuje i směr, kterým se ve své práci vydává. Nezabývá se skoro tradičními anarchistickými organizacemi, nýbrž tím, co je v široce pojatém antiautoritářském hnutí živé, dokonce i bez toho, aby to samo sebe označovalo za anarchistické. A takové označení se Gordon snaží rehabilitovat. Anarchismus uchopuje z různých pohledů – jako sociální hnutí, komplikovanou politickou kulturu či soubor idejí – a obrací se na jeho tři atributy: odmítnutí všech forem dominance, étos přímé akce a diverzitu.

V samostatných kapitolách se pak věnuje několika dilematům a kontroverzím, které jsou více či méně v hnutí reflektovány, aniž by se nutně snažil hledat definitivní odpovědi. Jednak jde o vnitřní hierarchii a moc v anarchistických sítích a o otázku odpovědnosti v jejich rámci. Tuto kapitolu doporučuji všem kolektivům k diskusi. Další okruh otázek spojuje pojem politického násilí v rámci anarchistické teorie a praxe. Samostatně se zabývá debatou kolem technologií a jejich vztahu k hierarchii a decentralizaci. No a nakonec přichází na území Palestiny/Izraele, ukazuje podoby anarchistického odporu vůči apartheidu v Izraeli, varuje před paternalismem a přechází k otázce lokální identity a sounáležitosti v anarchistické teorii, na kterou odpovídá statí o bioregionalismu. Při čtení této kapitoly nejde nemyslet na současný westplaining, coby paternalistický a od reality odtržený projev části západního anarchistického hnutí, v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu.

„Anarchistické myšlenky jsou neustále nově rámovány a kódovány v reakci na světové dění, politická spojenectví a trendy v kultuře přímé akce.“

Díky (nejen) Gordonovi cítíme, že anarchismus není anarchronismus, ale neustále živé hnutí s dilematy a problémy, na něž se snaží hledat v teoretické i praktické rovině odpovědi.

Uri Gordon: Anarchie tady a teď. Antiautoritářská politika od praxe k teorii. Neklid 2022, 309 stran, 295 Kč. K dostání na neklid.org.

Recenze na další knihy od Neklidu:
Ženy nepatří na druhou kolej
Když věda neslouží moci
Komunální přepych
Přenašeči vzdoru a rebelie
Dvakrát sláva Jamesi C. Scottovi
Evoluce a revoluce
Kapitalismus smrdí. Už dlouho
Boj za chléb a růže
Kde přistát?
S etickým kompasem a vizí
My jsme důstojnost
Chybějící kapitola Vzpoury proti zkáze
Jak vše bude jednou jinak