Alberto Gazzarri (1962–2023)

Nekrolog italského anarchisty

Alberto byl sociální militant z Volterry, historického toskánského města, který politicky vyrostl v marxistickém hnutí Revoluční socialismus založeném Dariem Renzim, kde působil jako předák svazu LAB, a to až do začátku tohoto tisíciletí, kdy se rozhodl pro libertinský obrat. Od té doby (počátkem roku 2000) již neopustil ideály svobody a anarchismu, které spojil s konkrétním aktivismem a neúnavnou vůlí k činům.

Alberto zemřel letos v únoru, bylo mu šedesát let. Jeho kamarádi z Volterry na něj vzpomínají jako na jednoho z tamních nejaktivnějších a nejpřátelštějších anarchistických bojovníků. Lze dokonce říct, že Alberto byl hlavním referenčním bodem pro anarchisty, antiautoritáře a sympatizanty ve Volterře a okolí a v údolí Val di Cecina. Vytrvale se podílel na vedení a udržování tamního libertinského klubu Spazio Libertario Pietro Gori. „Byl především přítelem, na kterého jsme se mohli spolehnout při jakékoli příležitosti; přítelem, na kterého jsme se mohli bez obav obrátit z jakéhokoli důvodu; přítelem, se kterým jsme se mohli bavit a slavit. Vždycky na něj budeme s velkým potěšením vzpomínat.“

Alessandro z Libertinského prostoru Pietra Goriho v reakci na kamarádův odchod píše: „Alberto… bolest a smutek, ale také vzpomínky, které zahlcují mysl… obrazy bojujících náměstí na tolika různých místech, společně prožité okamžiky tvořené napětím v ulicích, ale i nadějemi, úsměvy a skandováním, výkřiky vzdoru… Setkali jsme se ve Volterře… po událostech v Janově v roce 2001 jsme se oba spolu s dalšími rozešli s předchozí politickou angažovaností a rozhodli se dát život novému projektu, tentokrát anarchistickému, libertinskému a socialistickému…“

A tak založili skupinu Kronštadt a začali vydávat časopis, který byl na jednu stranu orientován anarchokomunisticky a na druhou stranu byl otevřený dalším proudům a antiautoritářským postojům. Vydávali ho téměř patnáct let a byl jakousi spojnicí mezi Volterrou a dalšími toskánskými městy s různými skupinami a jednotlivci. V roce 2011 pak vznikl zmíněný Libertinský prostor Pietra Goriho, který hostil desítky prezentací knih o historických, filozofických a aktuálních tématech, politických a kulturních iniciativ všeho druhu i lidí s mezinárodním přesahem – jako byli Anarchisté proti zdi, lidé z Chiapasu, povstalci z Oaxacy, aktivisté Occupy Wall Street, rebelové z Řecka. Po celá léta byl každý týden přítomen v centru Volterry se stánkem plným publikací a letáků.

Alberto byl vždy ve střehu a připraven mobilizovat proti institucím systému; vzpomeňme na jeho aktivitu proti zadržovacím táborům pro imigranty a smrtící politice odmítání a utajování či na jeho antiklerikální angažovanost – byl alergický na jakékoli zavedené náboženství a hrdý na své „Ni Dieu! Ni Maitre!“ na tričku pořízeném v S t -Imier. Podporoval mnoho iniciativ: antimilitaristické, antirasistické, antifašistické, antiautoritářské, radikálně feministické, protirepresivní… nejnověji pak boj proti státnímu mučení ve věznicích.

Byl citlivý vůči životnímu prostředí, bojoval proti jeho devastaci. Miloval přírodu, a zejména moře. „Moře,“ jak říkal, „je můj obzor!“ Měl rád hory, hlavně ty s výhledem na moře. Lesy údolí Alta Val di Cecina mu velmi přirostly k srdci a často jimi projížděl na kole. Při diskusích se projevila jeho slabost pro „primitivistické“ myšlení, které vnímal jako návrat k prostému a přímočarému životu mimo a proti převládající technokracii.

Byl milovníkem punkové hudby v jejích různých podobách, neústupným „punkerem“ na niterné úrovni, ale také milovníkem lidových rebelských písní a blues. Miloval knihy – pečlivě se staral o klubovou knihovnu a archiv. Byl přesvědčen, že základem společenské změny je nutnost obnovit populární kulturu zdola prostřednictvím sociálního znovuobjevování a experimentování. A stejně tak byl přesvědčen o potřebě rozvíjet různé formy samovýroby, které by vedly k tomuto cíli. Charakterizovala ho tedy řada postupů, zájmů a kuriozit spojených s touhou a vůlí vymanit se z doby a logiky diktované stávajícím řádem.

Alessandro vzpomíná: „Scházeli jsme se v hospodě na skleničku a pak jsme bez přestávky volně klábosili. V Albertovi byla ona životní ,lehkost‘, která není povrchní, je to touha žít plnohodnotný život bez pozlátek. Pamatuji si ho zejména s tou jeho neuctivou ironií, s tou tvůrčí touhou po jiném a lepším světě, kde můžeme být svobodní v rovnosti a solidaritě, s tím vitalistickým a anarchickým napětím…“

Na závěr uveďme větu z eseje Étienna de la Boétie, která Alberta opravdu oslovila: „V této chvíli bych chtěl pouze pochopit, jak je možné, že tolik lidí, městeček, měst a národů častokrát snáší vládu jediného tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí než tou, kterou mu sami tito lidé svěřili; jenž jim může škodit pouze do té míry, jakou jsou oni sami ochotni strpět; jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili.“

Zdroje:
https://umanitanova.org/in-ricordo-di-alberto-gazzarri/
https://www.youtube.com/watch?v=YHj4Lto8vFQ
https://pietrogorivolterra.noblogs.org/post/2023/02/24/ricordando-alberto-gazzarri-1962-2023/