Dokončení vyprávění o historii Antify v Rusku

(Navazuje na texty ZDE a ZDE)

Desátá léta

Na počátku desátých let se antifašistické hnutí výrazně změnilo: násilná konfrontace s ultrapravicí do značné míry ztratila na aktuálnosti a přímé akce byly prakticky nemožné kvůli zvýšené policejní kontrole. Antifašisté se převážně přesunuli k jiným aktivitám, jako jsou politické demonstrace, ekologický aktivismus, ochrana zvířat, obrana pracovních práv, podpora LGBT+ organizací atd.

Inessa se od roku 2011 věnuje práci v oblasti lidských práv: „Dušička má pokoj, protože už se nehoním za nácky, a dělám věci, které jsou pořád v souladu se stejnými ideami. Teď se mimo jiné věnuji vědě, píšu práci o systémové diskriminaci. Moje hodnoty se nezměnily, jen se vyvinuly a prohloubily.“

Ale mnozí antifašisté, původně motivovaní pouličními střety s nácky, tuhle proměnu zvládli špatně. Podle Inessy někteří z nich i poté, co se třeba společensky vypracovali, začali pít a rvát se, když čelili krizi identity:

„Když jsme fungovali podle modelu pouliční války, bylo to blbý, ale bylo to jasný. A když to zmizelo, hodně lidí nevědělo, jak a v čem se realizovat. Myslím, že to bylo podobné jako pro naše rodiče rozpad SSSR. Měli plán: bude mi dvaadvacet, vystuduju vysokou školu a pošlou mě někam do Prdelákova, tam potkám ženu nebo manžela, pak budeme mít děti a tak dále. A pak se ten plán rozplynul a oni si říkali: Jak to? Samozřejmě, že ten plán byl blbej, nechtěl jsem do Prdelákova, jenže co mám dělat teď?“

Nicméně problém ultrapravicového násilí v roce 2010 zcela nezmizel. Náckové nadále napadali migranty a antifašisty – na koncertech nebo prostě na ulici –, i když méně často a téměř bez zabíjení (například člen skupiny Brigadýr Michail uvádí, že ho v roce 2018 v Petrohradě napadla parta ultrapravičáků). Někteří antifašisté proto dál fungovali jako ochranka – teď už nejen na koncertech, ale také například na feministických a LGBT+ akcích. Hlavní hrozbou pro antifašisty už ale nebyli jejich tradiční protivníci, náckové, nýbrž stát.

„To je rozdíl mezi nultými a desátými léty,“ říká antifašistka Šura. „V nultých jste věděli, odkud hrozba přichází, posoudili jste míru té hrozby a zvolili míru svého zapojení. V desítkách jste dělali to, co předtím, ale teď po vás šel stát.“

Bezpeněžní zóna, kterou organizují anarchisté, Petrohrad, 2013

Represe

Tlak úřadů na antifašisty vyvrcholil kauzou Síť z roku 2017: 11 antifašistů v Penze a Petrohradě bylo zatčeno na základě obvinění z účasti v teroristickém spolku, který údajně chtěl „destabilizovat situaci v zemi“. Materiály k případu byly z velké části založeny na výpovědích obviněných, kteří byli stejně jako někteří svědci mučeni. Mnozí z těch, jejichž jméno bylo v případu zmíněno, okamžitě opustili Rusko a s nimi i další antifašisté, kteří se obávali o svou bezpečnost.

Zatčení byli později odsouzeni k trestům odnětí svobody v rozmezí od 6 do 18 let. Organizace pro lidská práva Memorial je uznala za politické vězně.

Protestní akce po vynesení rozsudku v penzenské kauze Síť, Moskva, 2020

V říjnu 2018 se v budově FSB v Archangelsku odpálil sedmnáctiletý Michail Žlobickij, který předtím v jednom z telegramových chatů napsal, že bezpečnostní služba „vymýšlí případy a mučí lidi“. Následovala nová série prohlídek a trestních řízení proti anarchistům.

V roce 2018 byl zatčen matematik Azat Miftachov, který byl obviněn ze zapálení kanceláře Jednotného Ruska. V témže roce byl v Moskvě zadržen čtrnáctiletý Kirill Kuzmin, který údajně připravoval výbuch na „Ruském pochodu“. Následoval případ anarchisty Vjačeslava Lukičeva, stíhání čeljabinských aktivistů kvůli transparentu na podporu stíhaných v kauze Síť, zatčení krymského anarchisty Jevgenije Karakaševa za zprávu na chatu a další trestní kauzy, z nichž mnohé provázelo mučení.

V roce 2022 přibyl nový důvod pronásledování – válka. Represe postihla příslušníky levicového hnutí s protiválečným postojem, mezi antifašisty však byli i lidé s opačnými názory.

Válka

„Nemyslím si, že bych mohl zaujmout neutrální nebo protiválečný postoj. Rusko musí zvítězit,“ říká Sergej, zpěvák skupiny Klowns, která v lednu 2023 koncertovala v Doněcku. „Nejde jen o konfrontaci mezi Ruskem a Ukrajinou, ale mezi dvěma systémy – západním systémem, z něhož Ukrajina vzešla, a samotným ruským světem. Sám sebe vnímám jako jeho součást.“

Sergej považuje Ukrajinu za agresora a říká, že Rusko „mělo zahájit ,speciální operaci‘ dřív“, aby nebyla tak zdlouhavá. Sergej se už neoznačuje za antifašistu. Své názory označuje za komunistické, ale adekvátní náhradu za současnou vládu nevidí: „Kritické myšlení jsem neztratil. A samozřejmě neříkám, že by Putin neměl být nahrazen. Máme ústavu, máme institut voleb. Je jasné, že u mnoha lidí nevzbuzují důvěru. Přesto je třeba jednat v právním rámci.“

Sergej není zdaleka jediným bývalým nebo současným členem antifašistického hnutí, který podporuje ruskou agresi na Ukrajině. Jsou i tací, kteří odešli bojovat na straně Ruska, někteří už v roce 2014. Například Anton Fatulajev, známý v antifašistické komunitě, zemřel v srpnu 2014 v Donbasu. Odjel tam poté, co byl propuštěn z kolonie, kde byl vězněn za boj s ultrapravicí.

Takových lidí je ale v antifašistickém hnutí menšina. Mnoho antifašistů a anarchistů se věnuje protiválečnému aktivismu, zatímco jiní odešli bojovat na straně Ukrajiny.

Anarchista D., který se před několika lety přestěhoval z Ruska na Ukrajinu, říká, že ho 24. února ráno probudily výbuchy – a do oběda se šel zaregistrovat k teritoriální obraně: „Nevím, jak by se situace dala vyřešit jinak. Když jsem žil v Rusku, věřil jsem, že vládě je třeba čelit vojensky. Takže když to začalo ,naplno‘, rozhodl jsem se v podstatě pro totéž.“

Příslušníci Antiautoritářské čety na Ukrajině

Na začátku války vytvořila skupina antifašistů a anarchistů (převážně z řad Rusů) v rámci teritoriální obrany Antiautoritářskou četu. Po nějaké době byla četa rozpuštěna – jak říkají její členové, kvůli armádní byrokracii – a někteří lidé přešli k jiným jednotkám. D. říká, že po jeho boku bojují lidé různých názorů. Zná i nacionalisty, které považuje za slušné lidi, a říká, že na Ukrajině je tento pojem vnímán jinak:

„Ukrajinský nacionalismus má ve svém jádru antiimperialistické a osvobozenecké tendence. Kritizuji pravici v mnoha otázkách, ale nemůžu popřít, že například Azov si v Mariupolu vedl dobře a vykonal hrdinský čin. Nepodporuji ideologii nacionalistů, ale není tam žádný diskurz, že ,je třeba vyvraždit migranty‘. Setkat se s člověkem, který se otevřeně hlásí k ultrapravicovým názorům, je hodně těžké, jsou vyloženě marginální.“

Anarchisté často zdůrazňují, že nebojují za „zkorumpovaný a oligarchický“ ukrajinský stát, ale za společnost a lidi, jejichž kulturu a identitu se Rusko snaží cíleně zničit. Válku označují za imperialistickou s odkazem na agresivní cíle Ruska. Někteří antifašisté, kteří se raději nestaví na žádnou stranu, však „imperialistickou válku“ chápou jinak a domnívají se, že za ukrajinským státem stojí západní imperialismus:

„Je to válka mezi ruským a ukrajinským kapitálem, který je podporován dalšími kapitály,“ je přesvědčen zpěvák Oleg Smirnov z antifašistické kapely Brigadýr. „Ukrajina hájí své právo vybrat si, jestli bude sloužit ruskému, nebo evropskému kapitálu. Ano, Rusko je v téhle situaci samozřejmě agresorem. Ale to neznamená, že ukrajinští dělníci musí jít a bojovat proti němu. Neměli by se účastnit imperialistických a kapitalistických tahanic. Jediným východiskem je, aby všichni hromadně dezertovali, ať si generálové bojují mezi sebou sami.“

Antifašista Oleg Smirnov během vystoupení kapely Brigadýr, Petrohrad, 2019

Jiný člen téhle kapely, Michail, s ním nesouhlasí a nechápe, jak lze očekávat socialistickou revoluci, když na domy dopadají rakety a z milionů lidí se stali uprchlíci. Z hlediska humanistických a pacifistických ideálů je volání po vyslání Leopardů na Ukrajinu špatné, říká antifašista, ale bez dodávek zbraní ze západních zemí to teď nepůjde.

Mnoho účastníků antifašistického hnutí opustilo pouliční boj, ale realizovali se v oblastech, které byly v souladu s jejich zásadami. Pro některé další byly hlavní motivací pro účast v hnutí atributy, hudba, styl a pouliční násilí. „To mohli místo boje proti nacistům rovnou bojovat za svou čtvrť,“ říká Inessa.

Bez jednotícího prvku – přímé opozice vůči neonacistům – přestali být ruští antifašisté jednotným hnutím a válka tento rozkol jen zdůraznila. „V hnutí byli vždycky apolitičtí antifašisté, stalinisté, zarytí machisté a další bastardi. A teď došlo ke krizi a lidi se rozdělili na různé tábory,“ říká D.

Šura, která se věnuje pomoci uprchlíkům a podporuje Ukrajince – „ty, co brání svůj domov“ – se také domnívá, že antifašisti, kteří nyní zastávají profašistické názory, vyčnívali z hnutí už dřív: „Jsou to lidi, co už byli prohnilí. Dívám se na videa [z koncertů proválečných antifašistických kapel] a říkám si: Tahle verbež – od těch jsem to čekala. Takže se nic nezměnilo.“

Michail tenhle rozkol přičítá mimo jiné prostředí, v němž všichni vyrůstali: domnívá se, že od lidí, kteří vždy žili násilím, nelze očekávat přiměřenost, že mnozí z nich mají podle něj kvůli tomuhle prostředí psychické problémy.

* * *

Téměř nikdo z lidí, s nimiž autorka tohoto textu vedla rozhovor, už v Rusku nežije. Téměř všichni se shodují v tom, že Rusko v blízké budoucnosti nečeká nic dobrého.

„Válka samozřejmě skončí, ale nic se nezlepší najednou. A nejhorší je, že aby se to zlepšilo, musí se to nejdřív hodně zhoršit. Aby se všechno rozpadlo a pak se z těch kostek dalo něco postavit,“ říká Inessa, která je teď členkou Feministického protiválečného odporu, účastní se veřejných akcí a je dobrovolnicí v organizacích, které pomáhají obětem ruského útoku na Ukrajinu.

Budoucnost antifašistického hnutí – přinejmenším v podobě, v jaké vzniklo před dvaceti lety – zůstává nejasná. Násilí se může do ruských ulic vrátit, myslí si Michail, ale nemusí jít nutně o stejnou konfrontaci: „Nedá se říct, že by problém s nácky zmizel. Lidé krajně pravicových názorů se zbraněmi nikam nezmizeli, hrozba stále existuje. Jen se teď konfrontace odehrává jiným způsobem: Rusko vs. Ukrajina, nikoli fa vs. antifa.“ Tím spíš, dodává, že ruská propaganda význam slova „fašismus“ překroutila: „V ruské rétorice je teď Zelenskij údajně na straně fa a Putin na straně antifa.“

Přesto lidé se zkušenostmi z organizovaného antifašistického hnutí dělají teď hodně dobrého, od pomoci zadrženým protiválečným demonstrantům a uprchlíkům až po dobrovolnictví. „Žiju přítomným okamžikem,“ říká Michail. „Už nevěřím, že se věci v blízké budoucnosti zlepší. Ale dokud je situace tak špatná, stojí za to snažit se, aby byla alespoň v tuhle chvíli míň špatná.“

(Na úvodní fotce článku je akce na památku zabitých antifašistů v Moskvě v roce 2015.)

Zdroj:
https://avtonom.org/news/ot-drak-s-nacistami-do-raskola-iz-za-voyny-istoriya-antifa-v-rossii

12.6.2023 Jana Sachipová, Rádio Svoboda

Antifašismus Ze světa