V červnu uběhlo 90 let od chvíle, kdy zemřel jeden z průkopníků anarchistického hnutí v českých zemích.

Jan Opletal (27. 12. 1857 – 21. 6. 1933) se narodil v Židenicích u Brna a od mládí pracoval jako tovární dělník, tkadlec. V roce 1885 spolu s Pankrácem Krkoškou založili v Brně socialistický list Rovnost, který byl výrazem smiřování radikální a umírněné frakce v sociálnědemokratickém hnutí. Krkoška působil v redakci jako představitel umírněných, Opletal tu byl za radikály. Své organizační schopnosti a řečnické umění však vložil do služby rodícímu se anarchistickému hnutí. V 80. letech se spřátelil s Vilémem Körberem a snažil se navázat spolupráci mezi jeho časopisem Věk svobody a brněnskou Rovností. Když ovšem v redakci Rovnost po příchodu Josefa Hybeše převládla umírněná frakce, Opletal byl nucen ji opustit. Krátký čas mezi lety 1887–1890 strávil v Americe. Po návratu se podílel na organizaci první oslavy 1. máje v roce 1890. Počátkem 90. let se při cestách po severních Čechách pokoušel přispět ke sjednocení radikálního proudu mezi horníky a vznikajícího hnutí mládežnických spolků Omladina s odštěpenou frakcí sociální demokracie, takzvaných „neodvislých socialistů“ neboli anarchistů. Od roku 1893 vydával ve Vídni s Josefem Nastoupilem a Karlem Moravcem tiskový orgán české skupiny neodvislých socialistů Volné listy, které úzce spolupracovaly s orgánem rakouských soudruhů Die Zukunft. Po rozpadu redakce začal vydávat samostatně Matici dělnickou s podtitulem Časopis pro vědy socialistické, nejprve ve Vídni, později se Opletal i s redakcí přesunul do Plzně. Za účast ve stávce 1900 byl potrestán vězením a následně vypovězením z Čech (tuto část rozsudku ovšem vídeňský odvolací soud následně zrušil). Uchýlil se do Brna a časopis, v jehož vydávání zde pokračoval, přejmenoval na Matici svobody. Ještě ve Vídni vydal nákladem časopisu brožuru O vývinu lidstva a cílech anarchistických komunistů, kterou sám sepsal volně podle německého zdroje. V Brně pak vydal vlastním nákladem překlad Kropotkinova díla Blahobyt pro všechny a o pár let později sborník antiklerikálních citátů Breviář svobodomyslných. Po světové válce se usadil v severočeské hornické obci Lom a roku 1919 obnovil vydávání Matice svobody jako ateistického listu. Redakce byla úzce propojena s vedením Federace komunistických osvětových jednot a Opletal se přiklonil ke komunistické straně. Postupně však mezi ním a straníky narůstalo napětí, které vyvrcholilo v souvislosti s odštěpením takzvaného bubníkovského křídla KSČ v roce 1925. Opletal se nehodlal podřídit nátlaku KSČ, aby tuto odštěpenou frakci odsoudil, a naopak vyjádřil Bubníkově skupině v jejich tisku podporu. Po této roztržce s vedením Federace komunistických osvětových jednot jim navíc odmítl předat redakci listu a raději jeho vydávání zastavil. Komunisté ho následně vyštvali z Lomu a rozpoutali proti němu v tisku pomlouvačnou kampaň. Odebral se znovu na Moravu a živořil v Budihošti a později v chudobinci ve Svatibořicích. Na sklonku života jej výrazně podpořil František Cajthaml-Liberté, který od něj velkoryse odkoupil jeho sbírku knih, brožur a časopisů za mnohem vyšší cenu, než jakou Opletal žádal. Zemřel v Bzenci 21. června 1933.

Jan Opletal nebyl výrazně originálním myslitelem. Do svých časopisů psal pravidelně obvykle nepodepsané redakční zprávy nebo obecnější úvahy, většinou založené na překladu zahraničních materiálů. Byl ale pilný redaktor a nakladatel a také obratný organizátor. Otiskujeme proto jeho dopis, uveřejněný v anarchistickém týdeníku Dělnické listy, který vydával v devadesátých letech 19. století v Clevelandu (USA) František Hlaváček. Odráží jeho snahu pročistit poměry v rozhádaném anarchistickém hnutí a také je v něm patrná dobová lehce paranoidní atmosféra, kdy se policii díky horlivé činorodosti při verbování agentů a špiclů podařilo nakazit podezíravostí a nedůvěrou celé nejen anarchistické, ale obecně socialistické či dělnické hnutí. Na závěr musíme připomenout, že v článku zmíněný Josef Peukert, význačný rakouský anarchista českého původu, byl podle mnoha svědectví v osobním styku poněkud nezáživný patron, ale veškerá podezření z jeho spolupráce s policií byla vyvrácena (jak ostatně korektně píše Opletal: „nějakých důkazů zrady… proti němu není“).

* * *

Vídeň, v květnu 1895

Našim soudruhům a české veřejnosti v Americe.

Jelikož jsem vyzván některými soudruhy americkými, bych objasnil poměr soudruhů vídeňských k Peukertovi, dále bych objasnil, proč štvou londýnští a francouzští „extra“ anarchisti proti Volným listům vídeňským, odpovídám následovně:

As před třemi měsíci psal [Václav] Řetický z New Yorku do Londýna dopis, v němž líčen soudruh František Hlaváček, nynější redaktor Dělnických listů, jako člověk nejmizernějšího charakteru, on prý píše protirevolučně, protianarchisticky, nechá prý sobě za týdenní „lenošení“ (???) platit 20 dolarů, pravím dvacet dolarů týdní mzdy atd. Soudruh Antonín Novák tam líčen jako ožrala ze řemesla, který raději všecko prochlastá, než prý by dal cent ve prospěch těžce pronásledovaných soudruhů rakouských.

Rozumí se samo sebou, že londýnští blíženci Řetického a Peukerta (od Volných listů amerických všem soudruhům známého) chopili se se vší energií „akce“ proti Volným listům vídeňským. Jelikož dobře pozorovali, že hnutí neodvislých socialistů, obzvláště v Čechách nabývá půdy, přičiněním ne sice četného, zato však sjednoceného hloučku soudruhů, tu přišli na tu „spásonosnou“ myšlenku tento hlouček rozeštvati, ne-li na více, alespoň na dvě strany, by nás takto policie a soc. dem. spíše ubíti mohli. Jako příčinu našli si okolnost, že jsem otisknul několik článků neb ňákou báseň Dělnických listů soudruhem Hlaváčkem redigovaných, což považováno od nich za „zločin“, který pomstili nezaplacením zaslaných jim brožur a časopisů. Oni ve své zpupnosti šli tak daleko, že psali přímo, proč prý se nedržíme směru Volných listů amerických? Za mizerných několik šestáků na podporu listu nám darovaných chtěli míti vrchní patronát, my měli psát jen to, co líbí se Řetickému nebo některému „extra“ anarchistu v Londýně neb v Paříži, nehledíc k tomu, je-li to za nynějších poměrů, kde každý náš soudruh pronásledován a štván nejen od policejních pacholků vládních, nýbrž i od vládní „partaje“ sociálnědemokratické, možným neb ne. Oni nám vytýkali, že přinášíme články, které prý by mohl přinésti každý buržoácký časopis. Nepopíráme, že s mnohým číslem byli jsme sami nespokojeni, anto neodpovídalo našim citům, anto nemohli jsme tam naspati, by dělnictvo zvedlo se jako jeden muž, zlomilo svá otrocká pouta a odměnilo se svým vyděračům, jak toho v plné míře zasluhují. Psali jsme však více, než bylo za „rakouských“ poměrů možno, čehož důkazem přírůstek 900 odběratelů za jediný rok, a to vzdor zuřivé protiagitaci se strany sociálních (?) demokratů a vzdor zuřivému pronásledování ze strany vládních pacholků rakouských. Mimo to musím ještě podotknouti, že za poslední 4 čísla máme 3 žaloby as s 20 paragrafy, mezi nimiž jest pověstný 65. – těžký žalář od 5 do 10 let – 4kráte obsažen, mimo to pohroženo tiskaři odejmutím koncese, bude-li nadále náš list tisknouti, a řečeno mu otevřeně, že ani jediné číslo nám neprojde, ať prý si píšem, co chceme, a také skutečně během 2 měsíců zabaveno nám 5000 čísel, některé i s poštovními známkami na poštu již dopravenými.

Každý soudruh dovede se velmi snadno vmysliti, v jaké as situaci peněžité za takovéto persekuce nacházeti se můžem. My byli nuceni chopiti se upomínek. Dvakráte psali jsme do Paříže, nikoliv snad o jakousi podporu z milosti, nýbrž o zaplacení dlužné částky za odebrané výtisky Volných listů a za brožury, avšak pařížští „soudruzi, ač dluhují přes 30 zl. r. č., neměli v těle ani tolik cti, by byli odpověděli, neřku-li nám snad zaplatili dluh. To samé se týče Londýna.

Podotknouti ještě musím, že ani dosud jejich msta není u konce, anto dopisují na rozličná místa s vyzváním, by náš časopis nebyl odebírán aniž placen. Ejhle, toť činnost „anarchistů“??? Peukertova!!!

Mnohý soudruh diví se, proklouzne-li někdy slovo „špicl“. Kdo však sleduje jednání některých individuí, které si také jméno anarchista přisvojují, a vidí, že těchto jedinou snahou jest revoluční hnutí proletáře rozeštvati a zkaziti za každou cenu, aniž sami jen dost málo pro hnutí učinili, ten musí přijíti k tomu přesvědčení, že tito musí míti k tomu své vlastní důvody, které jsou ovšem širší veřejnosti tajny. Ten, kdo o někom vědomě, ať z jakýchkoliv důvodů, rozhlašuje lživé pomluvy, aby takovýmto způsobem zasel nedůvěru a nenávist v mysle soudruhů, ten nezasluhuje čistého jména anarchista, nýbrž jen obyčejného jména sprostý dareba, ne-li něco více.

Co se toho letáku proti soudruhům Hlaváčkovi a Mostovi týče, vyslovili se staří soudruzi, že něco podobného mohlo se vyvinouti v hlavě pouze placeného nebo dobrovolného, zato však úplně blbého štváče. Podotýkám, že poslali ten jejich hnůj sem do Evropy na každého, na něhož adresy dopíditi se mohli, všude však byl přivítán s hlubokou – soustrastí, jakou pohlížíme na člověka, který měl to neštěstí, že přišel o rozum, aneb na obyčejného pacholka kapitálu.

Co se Peukerta týče, nechci připomínati na zvláštní okolnosti odjezdu toho před prohlášením výjimečného stavu ve Vídni dne 30. ledna roku 1884, podotýkám pouze, že tentýž u soudruhů, kteří s ním v boji stáli, žádné důvěry nepožívá, že však nějakých důkazů zrady – až na různé okolnosti – proti němu není.

Tolik viděl jsem se nucena napsati na vysvětlenou nejen našim soudruhům, nýbrž i celé veřejnosti, by tato věděla, kde má hledati osoby, kterým záleží na zničení revolučního hnutí proletáře, by je také dle jejich skutků souditi, popřípadě neškodnými učiniti mohla.

Se sociálně revolučním pozdravem

Jan Opletal

redaktor vídeňských Volných listů.

Zdroje:

* NA Praha, fond č. 609, František Cajthaml-Liberté, a. j. 151 – Jan Opletal
* V. V. Roštínský, Za Janem Opletalem, Volná myšlenka 24, 1933, č. 44, 3. 11., s. 262.
* P. Koukal, Jan Opletal, Severočeský regionální deník 3, 1993, č. 135, 12. 6., s. 17.
* L-, Úmrtí redaktora, Moravský večerník 12, 1933, č. 146, 27. 6., s. 4.

13.9.2023 Č. Pelikán

Czech/slovak Personalities