Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Ekologie
- Samospráva
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Ronald Creagh (1929–2023)

Ve věku 94 let zemřel ve francouzském Montpellier známý sociolog a anarchista.

Ronald Creagh, který se narodil v červnu 1929 v egyptské Alexandrii, zemřel letos 8. září ve francouzském Montpellier poté, co upadl a byl odvezen do nemocnice. Šlo o sociologa a anarchistu známého svými studiemi severoamerických utopických komunit. Kromě knihy Laboratoires de l’Utopie (Laboratoře utopie, 1983), která se zabývala libertinskými komunitami ve Spojených státech v 19. a 20. století, napsal například také knihy L’Affaire Sacco et Vanzetti (Případ Sacco a Vanzetti, 1984), La Déférence, l’insolence anarchiste et la démocratie (Uctivost, anarchistická drzost a demokracie, 1998), Terrorisme, entre spectacle et sacré (Terorismus, mezi podívanou a posvátnem, 2001) či Élisée Reclus et les États-Unis (Élisée Reclus a Spojené státy, 2013).

Jeho otec Laud Roberts Creagh (1904–1987) byl britský občan, zatímco matka Gladys, rozená Karkaby (1904–1990), původem Libanonka. Ronald Creagh byl nejprve ženatý s Kirsten Monikou Klemmovou (1943–1980), v roce 1989 se oženil podruhé, a to s Françoise Marcovou, která měla na starosti mezinárodní vztahy na univerzitě v Montpellier-III.

V 16 letech začal pracoval jako úředník na britském konzulátu v Egyptě. Když se v roce 1947 stala situace v Egyptě pro obyvatele ze Západu neudržitelnou, rodina se rozhodla emigrovat do Austrálie. Ronald, jemuž bylo v té době 18 let, se ale rozhodl pro Francii.

Koncem 50. začal studovat na univerzitě a získal na Sorbonně titul ze sociologie. Pokračoval ve studiu na École Pratique des Hautes Etudes, kde nakonec získal doktorát za práci o volnomyšlenkářství ve Spojených státech. Studoval také na univerzitách v Chicagu a Harvardu (USA). V libertinském hnutí se angažoval od roku 1978 – poté, co se mu věnoval ve své disertační práci. V letech 1966–1968 působil jako školitel na Institut des sciences et techniques humaines de Paris a v letech 1969–1970 jako konzultant u George S. Maye v Paříži. Vyučoval také na École française de management v Paříži a vedl kurz v Centre patronal suisse v Lausanne.

Tam navázal první kontakty s CIRA (Mezinárodní centr um pro výzkum anarchismu), které pravidelně sledoval jak v Lausanne, tak v Marseille. V letech 1970–1997 vyučoval americkou civilizaci na univerzitě Montpellier-III, kde založil Centre d’information et de recherche sur les cultures d’Amérique du Nord (CIRCAN). V roce 1989 uspořádal první mezinárodní konferenci o Francouzích v Severní Americe. Vedl semináře na Collège international de philosophie (1992–1996), vyučoval také na různých univerzitách ve Spojených státech (University of Iowa, University of Louisville, University of Texas) a byl pozván na několik dalších. Absolvoval stáže na univerzitách na Réunionu, v Papeete na Tahiti (1987, 1989 a 1990) a v Quebecu (1996). Po odchodu do důchodu byl jmenován emeritním profesorem.

Během své pedagogické kariéry se angažoval v řadě akademických společností, včetně Association française d’études américaines, Société d’études nord-américaines a skupin utopických studií v Itálii a Spojených státech. Přispíval také do různých časopisů a sborníků.

Angažoval se v anarchistickém tisku a byl členem redakčních rad několika libertinských časopisů – Réfractions, Anarchist Studies, Divergences (mezinárodní čtrnáctideník vydávaný online). Od roku 1995 byl Ronald Creagh iniciátorem a správcem mezinárodních webových stránek RA Forum (Recherches sur l’anarchisme), stejně jako stránek Thèses mémoires sur l ’anarchisme, Élisée Reclus či Max Cafard.

V CIRA na Ronalda vzpomínají: „Ronalda jsme znali mnoho let. Byl věrným společníkem CIRA, vždy pozorný, vždy dával dobré rady, vždy velmi přátelský, vždy velmi přesvědčený a vždy dokázal podpořit. Na jeho četné návštěvy v Marseille, kde prezentoval své knihy, máme mnoho hezkých vzpomínek, stejně tak na přátelské chvíle, jako byly pikniky CIRA. Vedli jsme také mnoho dlouhých telefonických rozhovorů, poslední nedlouho před jeho smrtí. Na svých projektech pracoval až do konce, dělal svou ,práci‘ historika a neustále přemýšlel o tom, jak zlepšit svět uplatněním našich myšlenek.“

Pierre Sommermeyer ze štrasburské skupiny Anarchistické federace o Rolandovi napsal: „Byl jedním z mála anarchistů své generace, kteří si mysleli, že internet může být užitečný nástroj. Pamatuji, jak jsem poprvé narazil na jeho webové stránky, které hostovala fakulta v Montpellier. Bylo to na samém počátku tohoto století nebo na konci minulého. Když jsem ho potkal, bylo to na setkání Réfractions, časopisu pro anarchistické bádání. Hned jsme si padli do noty.“

Pohřeb se konal 14. září v Montpellier a doprovázely ho písně Sacco et Vanzetti, Bella Ciao a Le temps des cerises.

V jednom z rozhovorů na otázku předmětu svého zájmu – utopie – odpovídá: „Nejprve bych definoval utopii jako druh reprezentace budoucnosti, zatímco mýtus je klišovitý obraz minulosti. Řekl bych, že obecně vzato jsou všechny naše reprezentace budoucnosti potlačeny moderní společností a svět je nám předkládán jako bez budoucnosti, že bude akorát hůř. Jinými slovy, žijeme ve společnosti, která ničí utopii, ničí budoucnost, a každý, kdo se odváží říci, že by zítřek mohl být lepší než dnešek, je označen za utopistu. Přemýšlení o budoucnosti je potlačováno a já jsem považoval za nezbytné se nad tím zamyslet. Utopie je představa, kterou má každý z nás o ideální společnosti, jež je možná nedosažitelná, ale přesto nás stále pronásleduje. Jsou období v dějinách, kdy se tyto představy začínají utvářet, velké revoluční okamžiky; na druhé straně jsou období, jako je to naše, kdy jsou zcela potlačeny, a v důsledku toho jsou vyjádřeny v utopických dílech – utopických románech, utopických filmech nebo dokonce ve sci-fi (i když často reakční).

Praktickou utopii prožívají lidé, kteří se snaží žít dnes, aniž by čekali na revoluci s velkým R, svět takový, jaký by ho chtěli mít. Právě tyto komunity jsem chtěl ve Spojených státech zkoumat, komunity, které nikoho nezajímají nebo se je lidé snaží očernit. Existují dvě kritiky, které se na tyto komunity snášejí ve snaze zbavit se jich. První kritika zní, že ve světě nic nezměnily. Myslím, že tato kritika opět vychází z naší obvyklé mentality produktivismu, ‚musí to být ziskové‘. Tito lidé nejsou ziskoví, takže nejsou zajímaví. Druhá kritika spočívá v tom, že tyto komunity jsou často pomíjivé. Tato kritika je vlastně jejich kvalitou. Proč bychom měli rozhodovat o tom, že to, co je trvalé, je lepší než to, co je pomíjivé? Život je pomíjivý, a přesto se ho držíme. Kvalitní okamžiky mohou být pomíjivé, ale zůstávají v našem životě zásadní. Utopie musí z definice zůstat pomíjivá; jakmile se uchytí nebo trvá věčně, mění se v mýtus a stává se reakční.“