Překlad rozhovoru s anarchistou z Jaffy o eskalaci situace v Palestině a izraelských represích

Pokaždé když se ve světě děje něco podstatného, ať již jde o různé katastrofy, konflikty, formy útlaku a diskriminace, stejně jako o akty odporu a snahy o lepší podmínky pro životy lidí, zvířat a přírody, nemusíme mít kapacity o tom informovat či na to nějakým způsoben reagovat. Pokud tak ale už činíme, snažíme se naslouchat hlasům ze samotného místa, a to pokud možno těm anarchistickým, které odráží svobodomyslnou perspektivu, jakkoli se nemusíme s vyřčeným stoprocentně shodovat. Nejinak konáme i v případě aktuálních událostí v Palestině/Izraeli. Nyní například překladem rozhovoru s Jonathanem Pollakem, který vyšel na webu CrimethInc.:

* * *

Dne 7. října Hamás, vládnoucí strana v pásmu Gazy, prolomil segregační zeď, která ji obklopuje, a provedl sérii útoků. Izraelská vláda odpověděla plnou vojenskou operací. Jakkoli obě strany útočily na civilisty i vojáky, lze tyto události chápat pouze v kontextu desetiletí trvajících represí a etnických čistek.

V té době jsme zrovna dokončovali rozhovor s Jonathanem Pollakem, anarchistou z Jaffy – palestinského města, které bylo donedávna většinově arabské. Jonathan, dlouholetý člen Anarchists Against the Wall (Anarchisté proti zdi) a dalších platforem za protikoloniální solidaritu, je v současné době odsouzen k trestu odnětí svobody za protestní činnost z počátku tohoto roku. V následujícím rozhovoru popisuje, jak vidí současnou eskalaci situace. Popisuje také, jak izraelský soudní systém strukturálně utlačuje Palestince, vysvětluje, jak podpořit palestinské vězně, a hodnotí účinnost solidárního úsilí v průběhu let.

Pro více informací o situaci v Izraeli a Palestině můžete začít na stránkách CrimethInc. historií současného izraelského anarchismu, reportáží o povstání v Haifě v roce 2021 a zpravodajstvím o politickém konfliktu v izraelské společnosti na začátku tohoto roku.

Tím, že nabízíme prostor člověku, který vyrostl v izraelské společnosti, nechceme vycentrovat perspektivu a orientaci izraelských občanů, ale spíše ukázat, že situaci nelze redukovat na binární etnický konflikt, podobně jako jsme to udělali při zveřejňování perspektiv ruských anarchistů k invazi na Ukrajinu.

Eskalace nepřátelství

V sobotu 7. října, kdy jsme připravovali zveřejnění tohoto rozhovoru, provedl Hamás koordinovanou vlnu útoků. Izraelská vláda odpověděla vojenskou silou. Jak vidíš tyto události z místa, kde se nacházíš?

Z hlediska palestinského odporu proti izraelskému kolonialismu, který stále pokračuje, jde o událost historických rozměrů. Je příliš brzy na to říci, co přesně se bude dít dál, takže bych se raději vyjadřoval spíše k obecnému kontextu situace, než abych podával analýzu vyvíjející se kauzy, dokud nejsou jasné detaily. Cokoli, co bych mohl říct nyní, může být za několik hodin zastaralé.

Je však naprosto jisté, že nás čekají strašné dny.

Velmi stručná verze tohoto konkrétního příběhu je, že se silám Hamásu podařilo prolomit obklíčení, které Izrael brutálně uvalil na pásmo Gazy, a proniknout do izraelských osad na druhé straně zdi, nebo je v některých případech zcela ovládnout. Počet mrtvých na izraelské straně se pohybuje v řádu stovek a mnoho snímků, které se objevují v médiích, je hrůzných a šokujících, zejména na sociálních sítích. Ale to předbíhám.

Některé výrazy, které v této souvislosti používám, mohou být matoucí pro lidi, kteří do určité míry sledují Palestinu a jsou zvyklí, že termín izraelské osady je vyhrazen pro ty v oblastech, které Izrael obsadil v roce 1967. Domnívám se však, že je nutné chápat Izrael jako celek coby osadnicko-koloniální projekt a sionismus jako koloniální hnutí za nadvládu Židů. Bylo by nedbalé ignorovat dlouhou historii izraelských etnických čistek, které vyústily v etnické odstranění Palestinců Izraelem v roce 1948, známé jako Nakba. Dnešní pásmo Gazy, které je jen zlomkem palestinské oblasti Gazy před rokem 1948, je domovem uprchlíků z 94 vesnic a měst v historické oblasti, které byly zcela vylidněny. Dnes tvoří 80 % obyvatel pásma uprchlíci, kteří jsou obléháni v největším vězení pod širým nebem na světě. Některá z měst, obsazených a nebo napadených na začátku současných bojů Palestinci, jsou těmi vylidněnými, o něž byli někteří z těchto uprchlíků připraveni.

V mezinárodních korporátních médiích je tento příběh většinou líčen buď jako dvoustranná válka mezi Izraelem a Gazou, nebo jako jednostranná, nesmyslná palestinská agrese postrádající jakýkoli kontext. Chybějící kontext ovšem spočívá v tom, že palestinský lid, zejména Palestinci v pásmu Gazy, si prošli staletími koloniálního podmanění.

Jak už jsem řekl, záběry jsou hrůzostrašné a děsivé. Je nemožné, aby se vás nedotkly. Samy o sobě však neobstojí. Kromě výše zmíněných historických souvislostí byla Gaza v posledních dvou desetiletích znovu a znovu obrácena v prach izraelskými nálety a vojenskými operacemi. A nyní opět začalo bombardování – a v hlavním proudu izraelské společnosti a jejích médií se otevřeně hovoří o provedení genocidy v Gaze. Pokud se tomu nepodaří zabránit, může k ní skutečně dojít.

Žádáme-li Palestince, aby se neobraceli k násilí, nesmíme zapomínat na realitu, které čelí. Když Palestinci v Gaze v letech 2017–18 pochodovali k izraelské bariéře, která je vězní, byli zastřeleni po stovkách. Záběry, které nyní kolují, jsou hrůzné a šokující. Nemám v úmyslu eufemizovat, ospravedlňovat nebo schvalovat – ale v průběhu boje se cesta k osvobození téměř vždy zvrtne do šílených zákrutů.

Africký národní kongres [jedna z hlavních zastřešujících organizací, která bojovala proti apartheidu v Jihoafrické republice] je často nevědomky oslavován jako referenční bod těmi, kteří se snaží tvrdit, že násilí v boji nehraje žádnou roli. ANC se však po založení svého vojenského křídla, MK [uMkhonto we Sizwe, „Kopí národa“], násilí nikdy nezřekl. Nelson Mandela [člen ANC a spoluzakladatel MK] to odmítl i po desetiletích věznění. V roce 1985 řekl tehdejší předseda ANC Oliver Tambo deníku Los Angeles Times: „V minulosti jsme říkali, že ANC nebude úmyslně brát nevinné životy, ale nyní, při pohledu na to, co se děje v Jihoafrické republice, je těžké říci, že nebudou civilisté umírat.“

Kontext boje je zde mezi jadernou vojenskou velmocí a vyvlastněným lidem. Kolonialismus nepolevuje. Kolonialismus neustoupí sám od sebe, ani když ho o to pěkně poprosíte. Dekolonialismus je ušlechtilá věc, ale cesta k jeho dosažení je často ošklivá a poznamenaná násilím. Při absenci jakékoli reálné alternativy k dosažení osvobození jsou lidé nuceni provádět neospravedlnitelné činy. Je to základní realita nerovnosti moci. Požadovat po utlačovaných, aby vždy jednali nejčistším způsobem, znamená požadovat, aby navždy zůstali v otroctví.

Soudní případ

Abychom se vrátili trochu zpět – Jonathane, jsi uprostřed soudního procesu, v rukou izraelské vlády, obviněn z házení kamenů během protestu na Západním břehu Jordánu. Můžeš vysvětlit kontext, v němž jsi byl zatčen?

Byl jsem zatčen v Bejtě, městě poblíž Nábulusu na Západním břehu Jordánu.

Beita má dlouhou tradici odporu proti izraelskému kolonialismu. Během první intifády (1987–93) byla centrem odporu. Počátkem roku 1988 bylo izraelskou armádou shromážděno asi 20 mužů z Beity a sousední Huwary poté, co je nechvalně proslulá izraelská tajná policie Šin Bet označila za účastníky incidentů s házením kamenů. Vojáci je spoutali a kameny a obušky jim lámali kosti. Vojáci plnili přímý rozkaz tehdejšího ministra obrany Jicchaka Rabina, který veřejně vyzýval k politice „lámání rukou a nohou“.

Později téhož roku se Beita stala dějištěm jednoho z rozhodujících incidentů intifády, když skupina izraelských osadníků vedená osadnickým extremistou Romamem Aldubem vtrhla do města pod záminkou, že zde pořádá pesachový výlet. Poté, co Aldube v olivových hájích obklopujících město zastřelil jednoho z obyvatel vesnice, pokračovala skupina do samotné Beity, kde se setkala s místními obyvateli, kteří se vyšli bránit. Tamní obyvatelé nakonec osadníky odzbrojili, ale až poté, co střelba osadníků zabila další dva Palestince a také třináctiletou osadnickou dívku, kterou během konfrontace omylem zastřelil sám Aldube.

Po tomto incidentu se v izraelské společnosti rozšířily výzvy k „vymazání Beity z mapy“. V odvetě a navzdory tomu, že podrobnosti incidentu byly armádě jasné již z operačních hlášení, zničila izraelská armáda patnáct domů ve vesnici a zatkla všechny mužské obyvatele, přičemž šest z nich později deportovala do Jordánska.

V posledních letech je Beita místem neustálých sporů s izraelskou armádou a osadníky, kteří se snaží založit osady na ukradené půdě patřící městu. Protest, na kterém jsem byl 27. ledna zatčen, byl součástí místního povstání, které začalo v květnu 2021 po založení izraelské kolonie v oblasti Džabel (Hora) Sabih na okraji města. Během těchto demonstrací bylo izraelskou palbou zabito jedenáct lidí, někteří z nich střelbou odstřelovačů. Tisíce lidí byly vážně zraněny a stovky byly zatčeny. Povstání se podařilo vynutit evakuaci osadníků, ale pouze dočasně a s příslibem vlády, že se budou moci někdy vrátit. Po odsunu osadníků bylo místo využíváno jako vojenská základna; nedávno se osadníci vrátili a obsadili domy, které zde byly postaveny s vládní podporou.

Byl jsem zatčen, když izraelská pohraniční policie (polovojenská jednotka izraelské policie) provedla po demonstraci ve vesnici razii. Na policejní stanici jsem slyšel, jak dva z policistů, kteří mě zatkli, koordinují své výpovědi; poté mě obvinili z útoku na policisty s přitěžujícími okolnostmi (házení kamenů), bránění policistům a výtržnictví. Tři týdny jsem byl držen ve vězení, poté jsem byl kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu propuštěn do domácího vězení.

Požadoval jsi, abys byl souzen před vojenským, a nikoli civilním soudem, tak jako Palestinci. Můžeš vysvětlit význam tohoto požadavku?

Nejsem samozřejmě příznivcem státu, jakéhokoli státu. Ale v takzvaných demokraciích představa legitimity státního násilí – které je základem právních a donucovacích systémů – vychází z falešného étosu spravedlnosti a z mylné představy, že tyto systémy zastupují kolektivní zájmy těch, kteří podléhají jejich autoritě.

Jedinečným mechanismem izraelského apartheidu, který neexistoval ani v jihoafrickém systému apartheidu, je to, že na Západním břehu Jordánu existují dva paralelní právní systémy: jeden pro Palestince a druhý pro židovské osadníky. Pokud jsem obviněn z totožných trestných činů – i když se odehrály na naprosto stejném místě, ve stejnou dobu a za naprosto stejných okolností –, budu stíhán a souzen v izraelském trestněprávním systému, zatímco moji palestinští kamarádi budou čelit systému izraelského vojenského práva, který odráží realitu plné vojenské diktatury. K zadržení Palestinců vláda vyšle své ozbrojené síly, které je často zadrží uprostřed noci, násilně a se zbraní v ruce. Trvá až 96 hodin, než se dostanou k soudci (u mě 24 hodin), a i když se tak konečně stane, bude tímto soudcem voják v uniformě, stejně jako prokurátor. Budou souzeni podle drakonického izraelského vojenského práva, pravděpodobně jim bude odepřeno propuštění na kauci a rozsudek bude vynesen po odsouzení v systému, v němž není ani jeden člověk ze 400 osvobozen.

Tento dvojí právní systém je často označován za jeden z nejlepších příkladů izraelské podoby apartheidu. Je to tak do očí bijící projev apartheidu, že jej nemohou ignorovat ani někteří změkčilí sionisté, kteří jej však neuznávají jako něco zásadního pro sionismus jakožto osadnicko-koloniální hnutí, neboť se soustředí pouze na okupaci z roku 1967 a izraelskou kontrolu nad Západním břehem Jordánu a Gazou. Často slyšíte, že systém je špatný, ale není rasistický; že se rozlišuje na základě občanství. Toto tvrzení je nepravdivé. V oblastech, které byly v roce 1948 okupovány Izraelem, žije 20% menšina Palestinců, kteří mají izraelské občanství (na rozdíl od Palestinců na Západním břehu Jordánu a v Gaze, kteří žijí pod izraelskou kontrolou jako poddaní bez občanství). Málo známou skutečností o vojenských soudech je, že i Palestinci, kteří mají izraelské občanství, jsou někdy souzeni vojenskými soudy na Západním břehu Jordánu. Pravda je jednoduchá: Byl jsem obžalován před civilním soudem, protože mě stát považuje za Žida. Kdybych byl Palestinec s izraelským občanstvím, pravděpodobně bych stanul před vojenským soudem. Systém funguje na etnickém a náboženském základě.

Samotné zákony jsou také odlišné a vojenské právo ve skutečnosti není legislativou, ale spíše souborem vyhlášek vydávaných vojenským velitelem dané oblasti. Jeden takový výnos, nařízení č. 101, zakazuje jakékoli shromáždění deseti a více osob, které má politický charakter (například skupinový oběd, na němž se diskutuje o politice), a to i v případě, že se lidé shromáždí na soukromém pozemku. Jedná se o trestný čin, za který hrozí až deset let vězení. Stejně tak může být postaveno mimo zákon jakékoli politické organizování a sdružování, což se často děje.

Anarchismus vnímám jako ideologii – nebo spíše hnutí boje. Obecně věřím, že aktivismus by neměl být moralistický (jako třeba sebemrskačský a paternalistický), ale spíše zaměřený na uskutečnění změny. Samo o sobě není nic pozitivního na tom, když člověk marní čas ve vězení, místo aby se snažil dělat užitečné věci venku. Vůdčím principem mého požadavku na přesunutí mého procesu k vojenskému soudu bylo vrhnout světlo na systém, o kterém ví jen málokdo, a zároveň se pokusit ho podkopat. Vzhledem k omezenosti izraelského práva jsme předložili docela silný právní argument, ale soud ho prostě ignoroval na základě vymyšlené technické záležitosti – bylo to docela působivé právní žonglování. Součástí mé strategie bylo i rozhodnutí odmítnout uznat legitimitu soudu poté, co byl můj návrh zamítnut.

Existuje také zásadnější důvod, proč odmítám spolupracovat se soudem a podřídit se řízení, a ten důvod vychází z mého chápání moci a z mých osobních zkušeností s právním i vězeňským systémem. Tyto systémy jsou nastaveny tak, že člověk je vždycky ten prosící, vždycky ten čekající, vždycky ten vydaný na milost a nemilost moci, zbavený jakékoliv skutečné možnosti jednat.

Nespolupráce staví celý tento systém kontroly na hlavu. Umožňuje vám získat zpět moc a působení v situaci, ve které vám žádné nejsou určeny. Za to je jistě třeba zaplatit určitou cenu, kterou je nutné pokaždé zvážit podle okolností. Neobhajuji to jako obecnou strategii při jednání s právním systémem, ale zjistil jsem, že je to nesmírně posilující.

Moje šance, že budu zproštěn viny a vyhnu se trestu odnětí svobody, byly na začátku nulové, takže nebylo moc co ztratit.

Není to poprvé, co ti hrozí trest odnětí svobody, že?

Ne… Myslím, že je to možná pošesté, ale nejsem si stoprocentně jistý. Nicméně moji palestinští kamarádi chodí do vězení a z vězení neustále a vzhledem k okolnostem, ve kterých žijeme, je velmi těžké si představit život bez hrozby vězení. Pokud něco, mám štěstí (nebo výsadu), že jsem v něm strávil tak málo času za posledních dvacet a něco let aktivismu. I to je výrazem izraelského apartheidu.

Zmínil jsi, že jsi byl začátkem letošního roku propuštěn z vězení kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Můžeš popsat podmínky v různých zařízeních, kde jsi strávil čas?

Stejně jako právní systém je i vězeňství segregované. Existují samostatná oddělení a věznice pro palestinské politické vězně (Izrael jim říká „bezpečnostní vězni“) a všechny ostatní. Podmínky pro politické vězně jsou mnohem tvrdší, návštěvy jsou mnohem omezenější, nemají přístup k telefonům a podobně. Je zde však mnohem více organizovanosti a pocitu solidarity, někdy dokonce i odporu. Navzdory tomu, že jsem souzen za politická obvinění, za která jsou Palestinci klasifikováni jako „bezpečnostní vězni“, a navzdory tomu, že jsem požádal, abych byl držen se svými kamarády, jsem byl vždy klasifikován jako „obyčejný“ vězeň.

V izraelském systému existují tři odlišné právní fáze uvěznění: zatčení před vznesením obvinění, zatčení po vznesení obvinění a uvěznění po odsouzení. Zatčení před vznesením obvinění je fáze s nejhoršími podmínkami, ve které je přístup k vnějšímu světu nejvíc omezen. V této fázi je zakázána telefonická komunikace a přístup k televizi nebo rádiu, stejně jako možnost něco si koupit. Kromě Bible a Koránu nejsou povoleny ani žádné knihy a četba. Ze zákona máte nárok na alespoň hodinu času na dvoře denně, ale málokdy se vám dostane třeba i několika minut. Některé z těchto věcí se postupně zlepšují, jakmile jste obviněni nebo odsouzeni, podle toho, ve kterém vězení se ocitnete, na kterém oddělení.

Fyzické podmínky se hodně liší. Počet lidí v cele může být kdekoli mezi dvěma a dvaceti; já jsem si odpykával trest na obou koncích této škály. Obecně dávám přednost tomu, abych měl co nejvíc soukromí, ale to opravdu záleží na tom, kdo jsou vaši spoluvězni. Trčet v cele jen s jedním dalším člověkem může být docela velká sociální zátěž, zejména pro někoho, jako jsem já, kdo není nejlepší v navazování konverzace.

Problémem jsou také drogy a závislost – a je toho hodně. Léky proti bolesti, opiáty, opioidní přípravky, pouliční drogy, na co si vzpomenete. Nikdy jich však není stálý přísun nebo dostatek, takže často trčíte v cele s partou závislých, kteří se pohybují sem a tam mezi násilným zbavováním se návyku bez léčby a fetováním. O to málo, co je, se vždycky strhnou bitky. Vězni nekuřáci mají technicky nárok na to, aby byli drženi v nekuřáckých celách, ale to jen teoreticky. Ve skutečnosti jediná nekuřácká cela, ve které jsem kdy byl držen, byla samotka. Na nekuřáckou celu mě nepustili ani v době, kdy jsem onemocněl akutní bronchitidou.

Jsem veganem už téměř 30 let. Mám cukrovku 1. typu a také celiakii – nesnášenlivost lepku; mám také epilepsii způsobenou tím, že jsem byl na demonstraci postřelen do hlavy projektilem se slzným plynem. Kvůli tomu je pro mě jídlo ve vězení neustálým bojem, protože v podstatě nemohu jíst nic, co bylo připraveno ve vězeňské kuchyni. Obvykle trvá týden až dva, než je nějaké jídlo k dispozici, a ještě déle, než dostanu všechno, co potřebuji a na co mám nárok. Do té doby se můj jídelníček skládá v podstatě z okurek, a když mám štěstí, tak i z nějaké mrkve.

Během svého posledního pobytu ve vězení jsem za tři týdny zhubl asi 12 kilogramů – asi 15 procent své tělesné hmotnosti. Dostal jsem akutní zánět průdušek, který způsobil, že mi hladina glukózy v krvi vyšplhala na život ohrožující hodnoty.

Měl jsem štěstí, že jsem byl propuštěn do domácího vězení, hlavně kvůli zdravotnímu stavu. To je štěstí, které Palestinci nemají. Byla to zkušenost, která ve mně zanechala určité pochybnosti o tom, jak zvládnout právně-politickou strategii případu, a možná i trochu zlomené srdce. Chvíli mi trvalo, než jsem se zotavil fyzicky, ale ještě déle, než jsem se dostal zpátky k sobě psychicky a emocionálně. Musel jsem se rozhodnout, jak s případem naložit; žádná z možností ale nebyla dobrá a nebyl jsem ani v dobrém rozpoložení. Nakonec jsem si uvědomil, že stojím před volbou: buď budu muset nedodržet dohodu, kterou jsem sám se sebou uzavřel jako teenager, když jsem objevil zrcadlový svět veganarchismu a uvědomil si, jak je tenhle svět pokřivený a zkurvený, nebo ji budu muset splnit a… však víte, pokračovat dál. A to je vlastně docela snadná volba, ne? Téměř žádný výběr.

Čelíš ještě nějakým dalším obviněním?

Kromě výše zmíněných obvinění je tu ještě několik otevřených případů – obvinění, ze kterých jsem zatím nebyl obviněn, ale ještě bych mohl být. Především „podněcování k násilí a teroru“ kvůli článku, který jsem publikoval v době svého uvěznění v roce 2020 a který vyzýval lidi, aby podpořili palestinský odpor proti izraelskému kolonialismu a připojili se k němu.

Dostává se ti podpory od skupin v izraelské společnosti, v Palestině, na mezinárodní úrovni?

Mám své podpůrné kruhy v rámci anarchistické komunity a mezi Palestinci. Myslím, že nejcennější, co mohou lidé v tuto chvíli udělat, je podpořit kampaně prosazující bojkot, divestice a sankce (BDS) vůči Izraeli. Probíhá jich poměrně hodně, jsou relativně účinné a mělo by být poměrně snadné se do nich zapojit.

Co se týče mé podpory, mám pocit, že podpora boje a palestinských vězňů obecně je nejlepší způsob, jak podpořit i mě osobně.

V izraelských věznicích a káznicích je v současné době více než 5000 palestinských vězňů. Přibližně čtvrtinu z nich v izraelských věznicích tvoří takzvaní „administrativní vězni“, kteří mohou být drženi po neomezenou dobu bez obvinění a soudu a na základě „tajných důkazů“. Odhaduje se, že každý pátý Palestinec žijící pod izraelskou vojenskou vládou byl Izraelem alespoň jednou uvězněn.

Aktuální informace o mém případu můžete sledovat ZDE díky místní podpůrné skupině. Pravděpodobně to bude ještě několik měsíců trvat, ale až se vrátím do vězení, bylo by hezké dostávat dopisy. Nejjednodušší by bylo poslat e-mail na adresu, která byla použita, když jsem byl naposledy ve vězení, support.jonathan@proton.me, a ten mi bude předán. Budu se snažit odpovědět, i když moje možnosti jsou dost omezené, protože poštovních známek je nedostatek. Jako vždy, když píšete vězňům, je důležité mít na paměti, že veškerá korespondence je monitorována.

Pozadí

Pomáhal jsi založit skupinu Anarchisté proti zdi (Anarchists Against the Wall, AAtW), která na počátku roku 2000 získala poměrně velké mezinárodní uznání. Co z tohoto projektu vzešlo? A jak vypadá anarchistické hnutí v Izraeli dnes?

Nemám moc rád, když se to prezentuje jako „pomoc při zakládání“ AAtW, hlavně proto, že mám pocit, že to je špatná charakteristika toho, jak tahle skupina – a vlastně většina skupin přímých akcí – začínala. Nebyl to žádný konkrétní okamžik. Na začátku tisíciletí vrcholila druhá intifáda a my jsme byli malá skupina lidí, která se připojila k palestinskému odporu a dělala přímé akce. Věci nabývaly na dynamice a spojovaly se, ale nikdy jsme „nezaložili“ skupinu. Dokonce ani název nebyl ve skutečnosti záměrnou volbou. Tiskové zprávy jsme posílali pokaždé pod jiným jménem. Byla to čistě náhoda, že právě tenhle název jsme použili v den, kdy armáda jednoho z nás zastřelila ostrou municí. V mediálním šílenství, které následovalo, jsme využili své proslulosti a zůstali u tohoto jména.

O dvacet let později projekt AAtW zanikl, ale myslím, že se z něj lze poučit, a to jak negativně, tak pozitivně. Podobně jako vznikl, ani nezanikl v určitém okamžiku, nýbrž uvadl. Anarchisté žijí ve společnosti, proti níž bojují, a nejsou imunní vůči jejím neduhům. Dynamika moci vždycky vytváří těžký boj a myslím, že ke konci už byla voda příliš kalná. Mluvíme o poměrně malé skupině lidí, jejichž politické pouto se do značné míry vytvořilo přes osobní spřízněnost a důvěru. Další důležitou složkou, na kterou mohu poukázat při rozpuštění AAtW, byl úpadek palestinského lidového odporu na konci roku 2010.

Poté, co jsem skupinu již opustil, se rozpadla kvůli zásadním neshodám v otázkách násilí a nenásilí. Historie současného anarchismu v Izraeli, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství CrimethInc. podle mého názoru tuto stránku příběhu vypráví docela dobře, ačkoli s některými dalšími otázkami, jimiž se text zabývá, nesouhlasím.

Anarchisté se stále angažují v odporu proti sionismu a izraelskému kolonialismu. Věrné svému „původu“ zůstává anarchistické hnutí v Izraeli také ve velmi zakořeněné oblasti práv zvířat. Dále se lidé z hnutí angažují v podpoře uprchlíků a lidí bez dokladů, v kulturních a kontrakulturních snahách, v radikálním vzdělávání atd.

Nicméně i když jsou anarchisté přítomni vždy, když se objeví radikální aktivismus, mám pocit, že výrazné anarchistické hnutí v současné době neexistuje – možná kvůli tomu, že zde chybí silná anarchistická tradice.

Můžeš něco říct k tomu, co Anarchisté proti zdi dokázali? Jaké poučení – nebo alespoň hypotézy – bys na základě svých zkušeností předal anarchistům jinde?

Myslím, že kvůli poměrně velkému zviditelnění AAtW mají lidé tendenci z něj dělat větší událost, než jaká ve skutečnosti byla. V počátcích nešlo o nic víc než o malou skupinu velmi oddaných lidí, vlastně o rozšířenou afinitní skupinu. Nakonec se trochu rozrostla, její aktivistické jádro tvořilo několik desítek lidí a dalších možná pár stovek se kolem ní sporadicky pohybovalo.

V mých očích bylo nejdůležitějším rysem AAtW zbavení se falešné národní loajality a dokonce i identity ve prospěch přechodu na druhou stranu a přímého připojení se k boji Palestinců bojujících proti izraelskému kolonialismu. V soudržné a militaristické společnosti, jakou je Izrael, to byl nemalý odklon od běžných levicových tradic. Ne snad převratný, ale mimořádný. Naším cílem bylo uvědomit si své výsadní postavení, využít ho a postavit ho na hlavu ve vztahu k palestinskému odporu. Nepřicházet jako bílí spasitelé, ale spíše jako zdroj. Princip připojení se k palestinskému boji a respektování jeho směřování byl zakotven v každém aspektu činnosti skupiny.

Myslím, že vnímání sebe sama jako spojenců účastnících se boje spíše než jako podporovatelů z kontextu izraelské společnosti bylo nejdůležitějším přínosem AAtW a mělo nejdéle trvající účinek i mimo její bezprostřední okruh.

Vzhledem k tomu, že se zpočátku jednalo o malou a semknutou skupinu, nebylo nutné formulovat mnoho otázek. Některé věci byly většině zúčastněných zcela jasné, zatímco v izraelské politice, a to i na jejím radikálnějším okraji, byly do značné míry tabu – například náš postoj k násilí, naše místo v boji, naše antagonistické postavení vůči izraelské společnosti. S tím, jak se skupina rozrůstala, to bylo čím dál zředěnější a možná zmatenější. AAtW byla v té době takříkajíc jediným subjektem ve městě, pokud šlo o přímou podporu palestinského lidového odporu na Západním břehu, což znamenalo, že se ke skupině časem přidávali lidé, kteří sdíleli některé základní principy, ale nebyli nutně zcela v souladu s původním politickým směřováním. Když se na to podíváme zpětně, začínali jsme jako malá, homogenní skupina „akce především“, neměli jsme nástroje ani perspektivu, abychom zvládli to, co mělo přijít.

Jsem si celkem jistý, že striktní stranická linie není řešením, ale rozdíly, které vznikly v otázkách jako militantnost a izraelský vs. protiizraelský pohled, považuji za hlavní katalyzátor mého osobního odchodu ze skupiny. Možná je to poučení o organizování obecně, které ukazuje, jak je odvěká struktura anarchistických afinitních skupin nejlepším způsobem, jak umožnit organizování ve větším měřítku a zároveň si zachovat autonomii a rozmanitost bez vynucování dusivého politického kompromisu. Samozřejmě neexistuje žádná stříbrná kulka a některé problémy, kterým AAtW po mém odchodu čelila, s tím nesouvisely, ale mám pocit, že by to mohlo být relevantní ponaučení.

Jak nová vláda změnila kontext v izraelské společnosti a v Palestině jako celku? Jak může nová legislativa omezující pravomoci Nejvyššího soudu ovlivnit situaci jak pro tebe osobně, tak pro politické aktivisty obecně? [Tato otázka i následující odpověď vznikly ještě před událostmi ze 7. října.]

Současná vláda je jednou z nejhorších a nejnebezpečnějších v historii Izraele – a to je vysoká laťka. Nehorázně vyjadřuje a provádí politiku etnických čistek. Hrozby, které představuje, jsou vskutku rozsáhlé, ale nejvýznamnější hrozba je pro ni možná nejméně jedinečná: skutečnost, že tato vláda je autentickou reprezentací vytrvalého tažení celé izraelské politiky stále hlouběji do krajní pravice. Ústředním bodem sporu v izraelské společnosti, jemuž se dostává největší pozornosti na mezinárodní úrovni, je útok vlády na soudnictví – ale to je estetická trhlina, zahalená do boje za demokracii. Ve skutečnosti se jedná o vnitřní spor o to, jak nejlépe řídit a udržet židovskou nadvládu, která se v izraelské společnosti těší téměř skálopevné podpoře, a to i mezi tzv. liberály.

Konkrétní změny, které se současná koalice snaží prosadit, pravděpodobně oslabí soudy a učiní je o něco méně liberálními, ale soudy nikdy nebyly obhájci našich práv, natož práv Palestinců, ani brzdou vládní politiky. Ani trochu. Izraelské soudnictví je a vždy bylo základním stavebním kamenem izraelského kolonialismu mezi řekou a mořem; mělo zásadní význam pro umožnění sionistické politiky a poskytovalo systému kolem ní renomované liberální právní krytí. Izrael je závislý na své schopnosti prezentovat se a prodávat se jako takzvaná pulzující demokracie. Oslabení soudnictví může přinést jisté škody, ale domnívám se, že vyhlídka na domnělé vítězství protestního hnutí představuje ještě větší nebezpečí pro celkový boj proti kolonialismu a apartheidu.

Protestnímu hnutí dominuje spojení vojenských záložníků, bývalých vysoce postavených příslušníků nechvalně proslulé izraelské tajné policie Šin Bet, ekonomických liberálů a různých dalších sionistických a nacionalistických skupin. Jsou zde zapojeny i radikálnější prvky, ale jejich role a vliv jsou mizivé. Izraelská vlajka je tvořena židovskými symboly a je symbolem židovské výlučnosti a nadřazenosti a není náhodou, že je nejvýznamnějším symbolem protestního hnutí. Tyto skupiny se zaklínají myšlenkou, že Izrael je demokracií, a myšlenkou, že židovská nadřazenost tomu neodporuje. Zkrátka a dobře, je to také nejrozšířenější smýšlení mas, které se protestů účastní. Jakékoli vítězství tohoto hnutí bude využito k posílení chybné a nebezpečné představy, že izraelská demokracie zvítězila, což mylně naznačuje, že na počátku byla izraelská demokracie.

Sehráli v protestech nějakou roli anarchisté?

Otázka, zda se protestů účastnit, místní anarchisty rozdělila. Zatímco mnozí se cítí odstrčeni, někteří anarchisté se zapojili do „radikálního bloku“, což je, jak název napovídá, volná koalice radikálů účastnících se protestů. Podle mě se považují spíše za kontraprotestující v rámci hlavních akcí.

I když respektuji rozhodnutí pokusit se mobilizovat v rámci izraelské společnosti a úsilí, které do toho bylo vloženo, přesto se domnívám, že je za současných okolností chybné. Obecné protestní hnutí je tak obrovské – a tak silně zakořeněné v představě, že Izrael je demokracie, kterou je třeba zachránit –, že do sebe vcucne, kooptuje nebo spláchne jakékoli odlišné tendence. Z výše uvedených důvodů se domnívám, že současné hnutí je možná největší hrozbou pro boj proti izraelskému kolonialismu od dob dohod z Osla a že Izrael ho pravděpodobně využije k obnovení svého mezinárodního postavení podobným způsobem, jakým byly dohody využity k obnově po první intifádě na počátku 90. let. Tehdy nakonec došlo pouze k upevnění nadvlády nad Palestinci a k zintenzivnění jejich vyvlastňování.

V 90. letech se proti dohodám z Osla postavila izraelská krajní pravice, která je krátkozrace považovala za poraženecký kompromis, a masově vyšla do ulic. I my jsme byli proti dohodám – protože bylo v reálném čase jasné, jak je Izrael využije ke své vlastní rehabilitaci, a co hůř, k likvidaci palestinského povstání. V žádném okamžiku jsme však neuvažovali o tom, že bychom se připojili k masovým pravicovým demonstracím, jejichž cílem bylo zmařit plnění dohod. Domnívám se, že dnešní situace je do jisté míry podobná. Možná známějším příkladem by bylo, že mnozí nacisté a fašisté se staví proti globalizaci. Napadlo by snad někoho spojit se s nimi?

Můj nesouhlas s jakoukoli účastí na protestech je však hlubší. Mám pocit, že v osadnicko-koloniální situaci, jako je ta v Palestině, naše role není a neměla by být rolí umírněných uvnitř osadnické společnosti. Musíme tuto společnost, její pohled na věc a její vnitřní politiku zcela odmítnout. Musíme pochopit, že kvůli nerovnosti sil nemůže změna přijít zevnitř izraelské společnosti. Naší úlohou je ji oslabovat, vytvářet rozkoly, zasévat rozdělení, klást otevřený odpor. V době sváru se nesmíme snažit najít cestu do izraelské společnosti, ale pryč od ní a do boje proti ní.

Zvenčí vypadá celý region jako sud střelného prachu připravený k výbuchu. Co by bylo třeba udělat, aby se vyvinulo něco pozitivního? Co vám dává naději?

S nadějí bych raději neobchodoval, protože jako každý obchod je to podívaná plná klamu. Vyrostl jsem v hnutí za osvobození zvířat v polovině a na konci 90. let, v době původního Green Scare. Vzpomínám si, že jsem v nějakém zinu četl dopis, který Free (Jeff Luers) poslal z vězení, možná rok nebo dva po svém odsouzení, a který na mě měl trvalý dopad. Je to už dávno a nemůžu ho teď dohledat, i když nám internet údajně zpřístupňuje i ty nejvzácnější dokumenty, takže určitě nebudu nejpřesnější, ale – odsouzen k více než dvaceti letům vězení – Free v něm připomněl povstání ve varšavském ghettu jako příklad toho, že naděje nebo vyhlídka na úspěch nejsou kritériem boje a odporu. To mě tehdy zasáhlo a zasahuje i dnes.

Budoucnost nelze předvídat. Jeden dobrý přítel, který se účastnil podzemního odporu proti režimu apartheidu v Jihoafrické republice, mi řekl, že konec 80. let byl nejtemnějším obdobím. U moci byl prezident Pieter Willem Botha, USA stále silně podporovaly bílou Jihoafrickou republiku jako důležitou protisovětskou baštu a konec apartheidu nebyl ani zdaleka v dohledu. A pak padl SSSR a geopolitická situace se v podstatě přes noc dramaticky změnila. Zpočátku si všichni mysleli, že je to konec, protože Sověti byli nejdůležitějšími podporovateli ANC. Méně zřejmým vedlejším efektem však bylo, že jihoafrická prozápadní vláda apartheidu přestala být v éře po studené válce tak důležitá; politickou změnu a (nedokonalý) pád apartheidu přinesla skutečnost, že existovalo silné hnutí, které těchto geopolitických změn využilo.

Ponaučení z tohoto příběhu je organizovat a budovat hnutí odporu, i když se zdá, že je vše ztraceno. Můj pohled na anarchismus není utopický. V mých očích je třeba každé vítězství, každý úspěch okamžitě vnímat jako neúspěch, jako mocenskou strukturu, proti které je třeba bojovat a kterou je třeba svrhnout. Říká se, že dokonalé je nepřítelem dobra, ale to jen proto, že jim chybí jakákoli představivost a dobro není nikdy dost dobré. Nedokonalost je konstantou, ale my prostě bojujeme dál a na každém kroku měníme vítězství v porážku v boji.

Zdroj:
https://cs.crimethinc.com/2023/10/08/a-nuclear-superpower-and-a-dispossessed-people-an-anarchist-from-jaffa-on-the-violence-in-palestine-and-israeli-repression
(redakčně kráceno)

Související odkazy:
Izrael: Solidaritu s uvězněným anarchistou Jonathanem Polakem
Proti válce v Gaze
Uznání Palestiny?
Palestina: Aktivista střelený vojáky do tváře zemřel
Za mír a svobodu v Palestině
Izraelské věznice se naplňují těmi, co nenásilnou cestou bojují za ukončení protiprávní okupace
Report z přednášky o nenásilném hnutí odporu v Palestině
Palestina-Izrael: report aktivistů kolektivu Anarchisté proti zdi
Anarchisté proti zdi

18.10.2023 CrimethInc.

Rasismus Ze světa Válka