Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Samospráva
- Ekologie
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Anarchisté a válka na Ukrajině (VI)

Poslední z překladů odpovědí v rámci ankety časopisu Kontradikce, tentokrát od bělorusko-polského anarchisty Alexandra Łaniewského

Akademický časopis Kontradikce připravil anketu na téma „Anarchisté a válka na Ukrajině“, kterou najdete v angličtině ZDE a v níž se zabývá tím, jak tato válka rozdělila anarchistické hnutí. Autoři ankety položili v létě a na začátku podzimu 2023 vybraným aktivistům, teoretikům, badatelům v oblasti anarchismu a výzkumníkům anarchistických hnutí následující otázky: Co jsme se dozvěděli z reakcí ukrajinských, ruských, běloruských a mezinárodních anarchistických hnutí? Víme nyní něco, co jsme dříve nevěděli? Mají rozdíly mezi anarchisty hluboce zakořeněné příčiny? Budou tyto rozdíly přetrvávat a mít dlouhodobé důsledky? Změnila válka prvky anarchistického pohledu? Rozhodli jsme se několik zajímavých odpovědí přeložit. Následuje překlad odpovědi bělorusko-polského historika, publicisty a anarchisty Alexandra Łaniewského, který pracuje v Historickém ústavu Tadeusze Manteuffela Polské akademie věd a publikuje o dějinách anarchismu.

* * *

Odpor a vzájemná pomoc namísto doktrinářství a defétismu

Anarchopacifismus

V klasické anarchistické doktríně byl postoj k ozbrojeným konfliktům mezi státy vždy negativní. Válka byla vnímána jako soupeření mezi státy, elitami a kapitály. Státy prostřednictvím válek šířily vlastenecké nálady, které podněcovaly šovinismus, proletariát jednotlivých zemí se mezi sebou hádal a blokoval cestu k rozvoji internacionalismu. Militarismus byl jedním z nejdůležitějších bodů anarchistické kritiky států (včetně impérií). Jako odraz moci, hierarchie a centralismu vytvářel největší překážku lidské svobodě. Masové a organizované vraždění lidí se podle anarchistů mělo setkat s odporem proletariátu. Anarchisté důsledně zastávali antimilitaristické – a méně často pacifistické – postoje.

Z předních anarchopacifistů můžeme jmenovat např: Ferdinanda Domela Nieuwenhuise a Bartholomea de Ligta, É. Armanda a Louise Lecoina, Ernsta Friedricha (s jeho slavnou knihou Válka proti válce!), ale i ty, kteří oscilují na pomezí anarchismu, jako byli Lev Tolstoj či Mahátma Gándhí. Během první světové války byl vydán „Mezinárodní anarchistický manifest proti válce“, který podepsalo více než 30 vlivných evropských a amerických anarchistů, včetně Emmy Goldmanové, Alexandra Berkmana, Errica Malatesty, Saula Janovského a Judy Grossmana-Roščina. Během druhé světové války prosazovaly heslo „Ani fašismus, ani antifašismus“ anarchosyndikalistické organizace v Latinské Americe, především v Argentině a Uruguayi, a Bulharská anarchokomunistická federace, jakož i některé skupiny v Anglii a Francii. Francouzský anarchopacifismus té doby nabýval absurdních forem a vyjadřoval se heslem „lepší otroctví než válka!“. V poslední době lze za předního protiválečného anarchistického aktivistu označit amerického intelektuála Noama Chomského.

V současnosti se na transparentech pacifistů objevuje heslo „Mír za každou cenu!“, které často opakují levicově-liberální intelektuálové ze západních zemí, včetně profesorky lingvistiky, aktivistky a novinářky Medey Benjaminové, politologa Halla Gardnera a dalších. Pro veterána polského anarchismu Jarosława Urbańského je „okamžité ukončení konfliktu, bez ohledu na geopolitický kontext, nezbytné, aby se zabránilo dalšímu krveprolití“. Tato hesla s sebou nesou užší spojení s různými komunistickými, marxistickými, trockistickými a maoistickými ideologiemi, které v zajetí zastaralé doktríny redukují svůj vlastní dogmatismus na hesla jako „Žádná válka kromě třídní války“, „Ani ukrajinská, ani ruská!“ nebo „Ani NATO, ani Putin!“. V Rusku tento postoj reprezentují vůdci Konfederace revolučních anarchosyndikalistů – Mezinárodní asociace pracujících (KRAS). Ukrajinský anarchista Anatolij Dubovik dokonce tvrdí, že lídři KRAS (profesionální historici) jsou svým způsobem anarchoputinisté.

Doktrinářství těchto sil, skryté pod zástěrkou „klasického anarchistického internacionalismu“, kupodivu neponechává žádný prostor pro mezinárodní solidaritu s ukrajinskými anarchisty a ukrajinskou společností; je slepé k živému, nikoli mytickému antifašismu, který čelí brutálnímu imperialismu Kremlu. Pacifismus je dobrý, když se snaží zabránit válce, ale ne během války. Někteří „ideologicky čistí“ soudruzi žel uvízli ve strnulých koncepcích odtržených od reality. Je to však hloupost, zbabělost, nebo prostý defétismus? Náš život není černo-bílý a nestojí na místě. Na světě neexistuje dokonalá čistota, snad kromě dětského smíchu a slz. A Ukrajina je těmito slzami zaplavena.

Antimilitarismus

Pacifismus naštěstí nikdy nebyl dominantním proudem v dějinách anarchistického hnutí, které je prosyceno vzpourami a povstáními. Anarchismus je známý svou taktikou přímé akce, propagandou činem, revolučním terorem, ilegalitou a konečně i insurekcionismem, což dokazuje, že násilí a radikalismus byly vždy rovnocennou součástí libertinských teorií a praktik. Anarchisté se se zbraní v ruce účastnili Pařížské komuny, obou světových válek i menších ozbrojených konfliktů, včetně národně osvobozeneckých bojů na různých kontinentech (např. v Irsku, Koreji, na Kubě a v Indii). Tvořili vojenské formace během občanské války v Rusku (např. machnovské hnutí), ve španělské občanské válce, ve francouzském odboji atd.

Nejznámějším konfliktem o postoj anarchistů k účasti ve válce se stal Manifest šestnácti (1916), který podepsali mimo jiné Petr Kropotkin, Jean Grave, Christiaan Cornelissen, Varlam Čerkezišvili (Čerkesov), Charles Malato a Paul Reclus. Získali tak označení „anarchopatrioti“, „anarchomilitaristé“ nebo, řečeno slovy Errica Malatesty, „provládní anarchisté“. Navzdory mytologii obklopující názory Kropotkina a jeho stoupenců na válku se přikláním k názoru, že nešlo o rozchod s anarchismem ani o zradu libertinských ideálů. Podle mého názoru (a názoru Ruth Kinny) byl postoj „knížete anarchie“ důslednou reakcí na situaci. Reakcí anarchisty a antimilitaristy, který v roce 1897 napsal Marii Goldsmithové, že anarchisté musí stát při lidech, kteří se staví proti útlaku jak osobnostnímu, tak ekonomickému, náboženskému a „tím spíše národnostnímu“. Na druhou stranu na začátku první světové války v článku „Antimilitarismus: Byl správně pochopen?“, uveřejněném na stránkách Freedom, prohlásil:

„Je tomu tak, vyvstává otázka: Jak má být vedena antimilitaristická propaganda? Odpověď je zřejmá: Je třeba ji doplnit příslibem přímé akce. Antimilitarista by se nikdy neměl připojit k antimilitaristické agitaci bez toho, že by ve svém nitru složil slavnostní slib, že v případě vypuknutí války, bez ohledu na veškeré snahy jí zabránit, poskytne plnou podporu svým jednáním zemi, která bude napadena sousedem, ať už je jím kdokoli. Protože pokud antimilitaristé zůstanou pouhými pozorovateli války, podporují svou nečinností útočníky; pomáhají jim dělat z podmaněného obyvatelstva otroky; pomáhají jim, aby se stali ještě silnějšími, a tak byli v budoucnu ještě větší překážkou sociální revoluce.“

Tento citát dodnes neztratil na aktuálnosti.

Během druhé světové války se několik sekcí Mezinárodní asociace pracujících (Poláci, Italové, Španělé, Švédové a Francouzi) shodlo na tom, že „fašismus a nacismus musí být potlačeny všude, kde se objeví, a to za každou cenu. To je v současnosti jeden z nejdůležitějších úkolů.“ Podobný názor zastávali i známí anarchosyndikalističtí aktivisté, například Rudolf Rocker a Grigorij Maximov. V Evropě tu a tam anarchisté bojovali proti nacistům; vzpomeňme například na Poláky, kteří se v rámci Syndikalistické brigády zúčastnili Varšavského povstání. Dnes anarchisté vojensky podporují Kurdy bojující v Rojavě proti Asadovi a islamistům.

Výše uvedené Kropotkinovy postoje jsou srozumitelné pro ty, kteří se na rozdíl od pacifistů nebrání tomu, aby anarchisté z Ukrajiny, Běloruska či Ruska bojovali za svobodu v řadách ukrajinských ozbrojených sil; pro ty, kteří neskrývají, že ruský imperialismus je stejně nespoutaný jako imperialismus západní; pro ty, pro něž solidarita není vyprázdněným slovem, kteří podporují právo Ukrajinců na vlastní geopolitickou volbu, na sebeobranu, na boj proti okupantovi, který přináší regresi, fašismus, porušování i minimálních práv a občanských svobod, genocidu, diktaturu, lágry, znásilňování, politické vraždy, mučení vězňů, násilné odebírání dětí atd. To je názor anarchistů spojených s Výborem odporu, bojujících a umírajících na frontách, jako je Rus Dmitrij Petrov z Bojové organizace anarchokomunistů, Bělorus Žvir, Američan Cooper Andrews nebo Ir Finbar Cafferkey – a těch, kteří se podílejí na pomoci, jako jsou Kolektivy solidarity, ABC Drážďany, ABC Galicja, Good Night Imperial Pride a řada dalších skupin a neorganizovaných anarchistek a anarchistů z celého světa, zlomyslně nazývaných „zákopoví anarchisté“.

Mýtus o antifašistickém Rusku a nacistické Ukrajině

Názorový pluralismus je žádoucí i v libertinském prostředí, ale vnucování doktrinálních formulí všem, zejména ukrajinským anarchistkám a anarchistům, je přinejmenším nemístné. Místo toho, aby se západní levice a někteří anarchisté, budující hierarchie v globálním anarchistickém hnutí (Západ ví lépe), ukrajinského libertinského hnutí přímo zeptali, s čím potřebuje pomoci, opakují mýty kremelské propagandy o „nacistické Ukrajině“.

Ale co stát agresor?

Právě Rusko se rychle stává neofašistickým státem, což v kombinaci s jeho imperiální vojenskou politikou představuje pro Ukrajinu větší hrozbu než USA, EU nebo NATO. (Představují tyto struktury pro Ukrajinu vůbec nějakou hrozbu?) Putin je reakcionář, vede vlastní zemi zpět v jejím vývoji, snaží se vnutit regresi ostatním zemím a také posílá masy Burjatů, Dagestánců, Kalmyků a Tuvinců na porážku… Uznává pouze jazyk síly, znásobuje represe vůči vlastním občanům a popírá právo jiných národů na nezávislost. Kult násilí, hierarchie a militarismu je lidem v Rusku vštěpován od mateřské školy prostřednictvím státních ceremonií, masové kultury a politiky paměti. Moskva si přivlastnila právo být centrem světového antifašismu. Mocný propagandistický aparát, vnitřní i zahraniční, vytváří mýtus, v němž Rusko zvítězilo nad nacismem, v němž není řeč o neonacistických bojůvkách bojujících na Ukrajině, jako jsou Rusič, Ratibor a Říšská legie, nemluvě o degenerátech z Wagnerovy skupiny. Nezavraždila snad Bojovná organizace ruských nacionalistů (s vazbami na prezidentskou administrativu) v Moskvě nedaleko Kremlu známého právníka Stanislava Markelova a mladou novinářku Anastázii Baburovou? Winston Churchill se v mnoha věcech mýlil, ale v jedné věci měl pravdu: „Fašisté budoucnosti si budou říkat antifašisté.“

Ukrajina není a nikdy nebyla fašistickým státem. Navzdory některým akcím na poli historické politiky, jako v každé zemi, se ultranacionalistům nikdy nepodařilo ovládnout ukrajinský parlament. Ve skutečnosti zde existovaly různé strany, dokonce i proruské. Probíhají volby a střídání u moci. Stalo se něco podobného v Rusku za posledních dvacet let? Zelenskij, který má židovské kořeny, denně mluvil rusky a s Ruskem obchodoval. Útočná brigáda Azov, složená z mnoha národností s různými názory (např. bývalý velitel Denis Prokopenko pochází z Karélie), prokázala při obraně Azovstalu neuvěřitelné hrdinství. Kromě toho oficiálně odsoudila nacismus a stalinismus a na rozdíl od gaučových anarchistů prošla ideologickou proměnou.

Kdo ze současných kritiků Ukrajiny navštívil Ukrajinu a kdy to bylo naposledy? Jako člověk s rodinnými vazbami na Ukrajinu a pravidelný návštěvník Ukrajiny před válkou jsem se nikdy nesetkal s diskriminací kvůli své ruštině. Znám klady i zápory této společnosti. A přitom Ukrajina nikomu nic nevnucuje, neokupuje, nenapadá jiné země. Má dynamicky klíčící občanskou společnost, která po pravidelných společenských otřesech (revoluce v letech 1990, 2004 a 2013–2014) sílí a dává základ pro šíření přímé demokracie.

Každá forma imperialismu a kolonialismu byla a je špatná. Svět však nezačíná a nekončí na západ od Varšavy. Západní vědecký a aktivistický pohled jako by zapomněl, jaká je největší země světa a jaké jsou její dějiny. Je to Rusko, kterému vládne bývalý funkcionář KGB/FSB, jemuž se stýská po dobách ruské imperiální velikosti a který je osobně zodpovědný za četné vraždy a pokusy o politické atentáty. Je proto s podivem, že si ruského imperialismu, který je zakořeněn v kultuře a politické tradici Ruska (carské, bolševické, putinovské), nevšímá. Tváře se mění, podstata zůstává stejná. Čečensko, Jižní Osetie, Abcházie, Ukrajina. Bělorusko je ve skutečnosti pod imperiální kopulí Kremlu. „Ruský svět“, toužící obnovit svou někdejší imperiální moc, se nezastaví u Kyjeva. V kremelské vizi patří do imperiálního dosahu Ruska místa jako Moldavsko a Podněstří, pobaltské státy, Kazachstán a možná i Polsko a země střední Evropy. Boty ruských vojáků kráčely po staletí v patách ruské „kultury“.

Boj proti putinismu, který je pro obyvatele našeho regionu prioritou, nevyžaduje uctívání NATO nebo západního imperialismu (či jakékoli jiné skupiny). Vítězství Ruska zotročí Ukrajinu, začnou čistky, vzniknou lágry (což se už děje na okupovaných územích) a represe dosáhnou nebývalých rozměrů. Evropa se ponoří do nejistoty a mezinárodní struktury, které by bez ní nefungovaly, se rozpadnou. Bělorusko s tisíci politických vězňů (včetně asi 30 anarchistů) ztratí šanci na osvobození.

Anarchismus

Anarchismus není uzavřená doktrína, která si představuje svět v rigidních termínech černo-bílé dichotomie, ale spíše obsahuje komplexnější škálu myšlenek, někdy naivních a utopických, jindy realistických a pragmatických. K těm posledním patří pomoc Ukrajině, jejímž prostřednictvím se anarchisté snaží najít společnou řeč s realitou.

Anarchisté nepotřebují znovu vynalézat kolo. V situaci války je třeba se místo opakované mantry „žádná válka kromě třídní války“ obrátit ke vzájemné pomoci, solidaritě, internacionalismu a právu na sebeurčení a sebeobranu. Měli bychom odmítnout pacifismus a snahu o „mír za každou cenu“ prostřednictvím diplomatických jednání mezi USA a NATO na jedné straně a Kremlem na straně druhé a v tomto konfliktu je třeba hájit subjektivitu Ukrajiny. Stejně jako Kropotkin řekl o ozbrojeném konfliktu imperiálního Pruska a Dohody, že to byla „válka nikoli pouze armád, ale válka národů“, tak i dnes je to válka národů, nikoli imperialismů. Válka hodnot, nikoli aliancí.

Anarchismus je praktická filozofie, jde o akci a kritiku dogmat. „Zákopoví anarchisté“ si nedělají iluze o Zelenském a jeho zkorumpované straně Služebník lidu; nebojují za ukrajinský stát. Přesto vidí obrovské rozdíly mezi politickou kulturou Ruska a Ukrajiny. Takzvaní „anarchomilitaristé“ jsou zajedno s ukrajinským lidem; prožívají jeho osud a na rozdíl od západních stoupenců „míru“ a proletariátu mají právo mluvit jeho jménem. Vítězství Ukrajiny může nabídnout šanci na další změny ve společnosti, na rozvoj přímé demokracie, na likvidaci oligarchického systému a konečně na znovuzískání vlastní země. Důstojnost společnosti, se kterou na Západě obchodují, Ukrajincům nikdy nikdo nevzal, což jasně dokazuje hrdinná obrana země v první fázi války a fronty na přijetí do jednotek teritoriální obrany. Po získání svobody přijde čas bojovat o půdu, pracovní místa a samosprávu. Ozbrojený národ už nebude pěšákem ve velké hře politiků a oligarchů. Vítězství Ukrajiny může také přispět k možným změnám v Rusku, které je ve svém současném stavu stálou hrozbou pro svět.

Bylo by možné vršit citáty klasiků a teoretiků anarchismu, ale to, co diktuje sám život, je vyšší hodnotou. Zakončím jedním citátem belgického antimilitaristy Franse Verbelena: „Skutečnost odfoukne nejkrásnější teorie jako bouře písek na poušti.“ Snažme se být jako kámen, ne jako písek. Anarchisty po válce čeká spousta práce: reorganizace a obnova hnutí, zaměření na nesmírně důležité ekologické otázky, boj za pracovní a sociální práva, budování odborů, konfrontace s pravicovými organizacemi a novými úřady atd. Tehdy, stejně jako nyní, bude zapotřebí materiální pomoci západních kamarádek a kamarádů, jejich zkušeností a nápadů. Je „solidarita“ napsaná na našich transparentech jen prázdné slovo? Musíme konečně překlenout propast mezi východním a západním anarchismem. Záleží jen na nás, zda se nám podaří uskutečnit budoucnost, o které sníme. V tomto počínání je pro nás Ukrajina příležitostí a zkouškou.