Wilson 2024: Textem, jenž vyšel roku 1884 v časopise Justice, si připomínáme dnešní 80. výročí úmrtí Charlotte Wilson.

Slovo anarchismus se u anglických čtenářů, kteří si ho spojují s pouhým zmatkem nebo, což je ještě nešťastnější, s akty osobního násilí a pomsty, setkává s tak těžkým nepochopením, že vzhledem k absenci kompetentnějšího souvěrce, který by se mohl tohoto úkolu ujmout, bych vás ráda požádala o svolení vysvětlit, co je vlastně naše krédo a zejména jeho vliv na společenskou rekonstrukci.

Anarchie, jak vaši čtenáři vědí, znamená jednoduše „bez vládce“ nebo „vrchního soudce“. Anarchisté je tedy název, jejž přijala jistá škola socialistů, kteří slovy Prohlášení sedmačtyřiceti z Lyonu[1] věří, že „nastal čas naučit lidi obejít se bez vlády“, stejně jako naučit je výhodám společného vlastnictví. Jsou přesvědčeni, že v současné fázi pokroku může být společenský svazek stabilní pouze tehdy, je-li založen na absolutní ekonomické rovnosti a dokonalé individuální svobodě. Dále věří, že prohnilost a nespravedlnost současného společenského zřízení dosahuje vrcholu a že je nevyhnutelná revoluce, která smete privilegia, monopoly a autority i se zákony a institucemi, které je podporují, a uvolní konstruktivní energii nového společenského ideálu, který již vyrůstá v zastaralých vzorcích předchozí fáze civilizace.

Jejich pojetí poslání revoluce jako čistě destruktivní vede anarchisty k tomu, že se k otázce neznámé budoucnosti nestaví ani tak v podobě „Jakým systémem máme nahradit ten současný“ jako spíš v podobě: „Jaké společenské síly a společenské podmínky zůstanou po zničení utlačovatelských institucí současnosti a jak se budou pravděpodobně měnit a rozvíjet?“

Sotva je zapotřebí se ptát, jak to s oblibou někteří hlupáci dělají, co by se stalo, kdyby civilizovaní lidé přestali být společenskými zvířaty a existovali by každý sám pro sebe. Nežijeme spolu ve společnostech a vzájemně se nepodřizujeme a nepřizpůsobujeme jeden druhému tak, abychom si umožnili společnou existenci, protože nás k tomu nutí určité zákony a instituce. Jsme k sobě přitahováni svými sociálními instinkty a formováni do takové harmonie, jaké jsme v současnosti dosáhli, neustálým působením a reakcí na vliv, kterým na sebe navzájem působíme, a našimi zděděnými a získanými zvyky, sympatiemi a přesvědčením. Revoluce, která rozbíjí stereotypní formy, do nichž některé z těchto sociálních instinktů a přesvědčení vykrystalizovaly, nemůže v žádném případě zničit samotné sociální instinkty.

Od doby, kdy byla uspořádaná a systematizovaná společnost středověké Evropy rozpuštěna individualismem, se tyto sociální instinkty nejsilněji projevily v růstu dvou obrovských a stále rostoucích sil, tj. socializované výroby a veřejného mínění. Obě jsou přímým výsledkem vlivu osobní svobody a energie individuální iniciativy na činnost společnosti. Obojí patří mezi skutečnosti, které Revoluce namířená proti přetvářce a pokrytectví ponechá bez úhony.

Současný vysoce socializovaný systém výroby ve velkém měřítku s nekonečnou dělbou a přerozdělováním práce, se svými stroji, s koncentrovanými masami lidských „rukou“ a se složitými průmyslovými vztahy naučil lidi enormně zvýšené kontrole nad přírodními silami, kterou mohou získat tím, že budou spolupracovat na své existenci. Navíc je to již prakticky systém, v němž všichni pracující pracují pro společnost jako celek a na oplátku uspokojují své potřeby ze všeobecné zásoby hotových výrobků. Až bude zničen individuální monopol na půdu a kapitál, který brání pracujícím jednak řídit vlastní práci a jednak přiměřeně uspokojovat své potřeby, musí být cílem společenské přestavby umožnit jim obojí co nejjednodušeji a nejefektivněji. Umožní svobodná kooperace a volná dohoda dělníkům provozovat výrobu v měřítku odpovídajícím jejich potřebám, pokud si ponechají potřebné nástroje ve vlastních rukou, aniž by místo monopolistů, mistrů a organizátorů nastoupila státní nebo komunální organizace a řízení? Věříme, že ano. Neboť dříve než revoluce uspěje, musí dojít k radikální změně názoru na povahu vlastnictví a veřejné povinnosti. Proudhonův slavný výrok „Vlastnictví je krádež“ je klíčem ke stejně slavné hádance, kterou socialistům navrhl Saint-Simon, když napsal: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.[2] Až pracující jasně pochopí, že když si přivlastňují železnice a lodě, doly a pole, hospodářské budovy a továrny, suroviny a stroje a vše ostatní, co potřebují ke své práci, až se domohou práva svobodně užívat ve prospěch společnosti to, co společenská práce vytvořila nebo využila v minulosti, a prosadí spravedlivé právo vzít si za svou práci z hotového výrobku vše, co osobně potřebují, bude obtíž vyřešena a překážky v podobě provedení nezbytných změn v detailním fungování výrobního systému a jeho vztahu ke spotřebě zmizí před vynalézavostí nesčetných myslí, které se životně podílejí na jejich překonání.

Dokud si však neuvědomí, že jen jsou-li půda a kapitál nepřivlastněné, jsou pracující svobodní a že když mají pána, jsou i dělníci otroky, nelze dosáhnout trvalého a účinného zlepšení jejich postavení. Osudová vášeň hrabivosti ovládla mysl lidí natolik, že se nyní mnohým z nich jeví existence bez pána jako obludná anomálie, jako se jevili lidé bez pána venkovským soudcům královny Alžběty. Vymýšlejí nejrůznější důmyslné plány, jak svěřit společný majetek lidu do správy a jmenovat správce, kteří by řídili jeho použití – panský druh služebníků, kteří se pravděpodobně stanou horšími tyrany než ti staří. My anarchisté a anarchistky, kteří nechceme ani vládnout, ani sloužit, se raději spoléháme na rozum pracujících, poučených trpkou zkušeností minulého otroctví.

Anarchismus proto navrhuje,

1. aby užívání výrobních nástrojů – včetně půdy – bylo bezplatné pro všechny pracující nebo skupiny pracujících;

2. aby se pracující sdružovali a organizovali svou práci podle svého rozumu a sklonů;

3. aby nezbytná spojení mezi různými průmyslovými odvětvími a obory obchodu byla řízena na principu dobrovolnosti;

4. aby se hotové výrobky hromadily ve velkých skladech a na trzích a aby se ve vhodných střediscích otevíraly kanceláře usnadňující vzájemné pohodlí výrobců a spotřebitelů (jako například stavitelé domů a tesaři a zájemci o dom);

5. aby z nich každý jednotlivec uspokojoval své potřeby podle toho, jak mu napovídá jeho sebepoznání.

To je teorie laissez faire, upravená a rozšířená tak, aby odpovídala potřebám budoucnosti a vyhnula se nespravedlnostem minulosti. Předpokládá, že většina lidí je schopna jednat s určitým přiblížením se efektivitě, pokud je jim ponechána svoboda, a vychází z předpokladu, že jednotlivec nejlépe posoudí vlastní schopnosti, a dále, že vlastní zájem, který je inteligentně následován, směřuje k podpoře obecného hospodářského blahobytu společnosti. Od starého systému se liší tím, že vlastní zájem staví na stranu spravedlivého rozdělování, a to tím, že ničí soukromé vlastnictví výrobních prostředků, čímž do značné míry neutralizuje nebezpečí, které společnosti hrozí od povah, jejichž nejsilnějším citem je sobectví. Dává také volný prostor sociálním sympatiím (jednou z hlavních chyb ortodoxních ekonomů bylo, že jejich vliv na určování chování ignorovali). Předpokládá, že spravedlivé a velkorysé ekonomické vztahy jsou v zájmu jednotlivce a že je možné ho tomu naučit, ne-li vědou a učením moralistů, pak kmenovými lekcemi zkušenosti. Nezačal snad již tento proces výuky?

Anglická anarchistka

Poznámky:
[1] Jedná se o tzv. Prohlášení z 19. ledna. Dne 8. ledna začal v Lyonu proces s 66 anarchisty (jedním z odsouzených byl i P. Kropotkin). Byli souzeni na základě tzv. Dufaurova zákona z 14. března 1872, který kriminalizoval členství v „mezinárodní antiautoritářské organizaci“, tj. v První internacionále, resp. její odštěpené anarchistické větvi, jejíž činnost byla obnovena na kongresu v Londýně v červenci 1881. Poslední den procesu přečetl jeden z anarchistů, Fréderic Tressaud, prohlášení podepsané 47 z 66 obžalovaných, které vysvětlovalo, co je anarchie a kdo jsou anarchisté. Citát v následující větě odkazuje patrně na tuto část Deklarace: „Anarchisté proto navrhují naučit lidi obejít se bez vlády, jako se už začínají učit obejít se bez boha.“ Viz ZDE.
[2] Wilsonová v tomto článku mylně připisuje komunistické heslo Étienna Cabeta a Louise Blanca „Každému podle jeho potřeb…“ saint-simonistům, jejichž socialistické heslo bylo místo toho „Každému podle jeho díla“, slogan kritizovaný komunisty (včetně pozdějších anarchistických komunistů) a koncept kritizovaný i samotnou Wilsonovou.

Zdroj:
Justice, roč. 1, č. 43, 8. listopadu 1884
V angličtině např. ZDE

Související odkazy:
Wilson 2024
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (I)
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (II)

28.4.2024 Charlotte Wilson

Teorie