Wilson 2024: Jedna z mála vzpomínek na Charlotte Wilson se objevila v knize Johna Henryho Mackaye „Anarchisté“.

Jak už bylo uvedeno v úvodním článku od Nicolase Waltera, jenž se věnoval životu, dílu a myšlenkám Charlotte Wilson, mnoho vzpomínek na ni se nezachovalo. Jeden z jejích nejvýraznějších literárních portrétů se objevil v knize významného anarchoindividualisty Johna Henryho Mackaye (1864–1933) Anarchisté. Vyšla v roce 1891 v Curychu pod názvem Die Anarchisten: Kulturgemälde aus dem Ende des XIX Jahrhunderts. V tom samém roce vyšla i v anglickém překladu jako The Anarchists: A Picture of Civilization at Close of the Nineteenth Century. Kniha se stala poměrně populární, šlo o románově zpracovanou autobiografii, kde hlavní hrdina vystupuje pod jménem Auban a je, jak jinak, zarytým stoupencem individualistického anarchismu v duchu učení německého filozofa Maxe Stirnera (1806–1856). Česky vyšla kniha „redakcí a nákladem vydavatelstva Vzdělávací bibliotéky“ v roce 1896 v překladu V. Skružného. V. Skružný byl jeden z pseudonymů, které používala spisovatelka a překladatelka Vilma Sokolová (1859–1941). Rok vydání v knize uveden není.

Nicolas Walter v závěru článku použil jen část citace. Níže tedy uvádíme (jazykově mírně upravený) přepis celé ukázky z knihy Anarchisti popisující vystoupení Charlotte Wilson, aniž by ji autor uvedl jménem, na shromáždění ze 14. října 1887 na South Place.

* * *

(…)

Ze svých myšlenek byl Auban vyburcován hlasem, jejž často slyšel. Vedle stolu na výstupku stála malá černě oděná paní. Pod čelem, které do pola hustým, černým, krátce přistřiženým vlasem jako věncem bylo pokryto, svítily černé, oduševněné oči. Bílé kroužení kolem krku a ten nad míru jednoduchý, téměř mnišský, dlouze dolů splývající oděv zdály se patřit některému minulému století. Bylo vidět, že jen někteří ze shromáždění ji znají: ale kdo ji znal, věděl, že jest nejvěrnější, nejčinnější a nejnáruživější bojovnicí komunismu v Anglii. I ona se nazývala anarchistkou.

Nebyla nijakou uchvacující řečnicí. Ale v jejím hlase byl onen ocelový zvuk neotřeseného přesvědčení a poctivosti, který často posluchače jímá více než nejskvělejší přednes.

Podávala obraz oněch událostí, které předcházely v Chicagu, než byli druhové uvězněni a odsouzeni. Jasně – krok za krokem – táhly tyto před očima posluchačů…

Vypravovala o počátku a vzrůstu hnutí za osmihodinovou práci v Americe: o úsilí dřívějších let osmihodinový pracovní den u vlády prosadit; o jeho výsledcích… Vyložila, jak přišlo, že revolucionáři se k tomuto hnutí přidali, aniž by se jeho významem a jeho vlastní cenou klamali; o neúnavných snahách internacionálního dělnického spolku a jak oni muži, kteří teď měli smrt před očima, byli do čela proudu zahnáni…

Zkusila potom vylíčit ono ohromné rozčílení, které předcházelo květnovým dnům předešlého roku: zimničné napětí v kruzích dělníků, probouzející se úzkost u vykořisťovatelů… Ohromný příval stávkujících, až k onomu dni, k prvnímu máji, který ode všech očekáván, měl přinést rozhodnutí…

Potom nechala samotné dny májové před oči shromážděných vystupovat: „více než 25 000 dělníků začalo v jednom a témž dni stávkovat; ve třech dnech se jejich počet zdvojnásobil. Stávka jest všeobecnou. Vztek kapitalistů možno jen porovnat s jejich úzkostí. Každého večera odbývají se na mnoha místech ve městě shromáždění. Vláda vysílá své biřice a nechává do jedné takové pokojné schůze střílet: pět dělníků bylo usmrceno…“

„Kdo pohnal vrahy těchto mužů k účtování? – Nikdo.“

Učinila přestávku. Ze zvuku jejího hlasu bylo slyšet její vnitřní pohnutí, když pokračovala:

„Následující den byla anarchisty svolána schůze na Haymarket. Odbývá se úplně v pořádku; vývody řečníků jsou přes to, co předcházelo, tak málo jitřící, že starosta Chicaga – který byl připraven při prvním nezákonném slově shromáždění rozpustit – naznačil policejnímu inspektorovi, že může poslat své lidi domů. Ale místo toho nechává tento je znova proti shromážděným útočit. V tom okamžiku letí od neznámé ruky puma do řad útočníků. Policie vysílá smrtonosný oheň…

Kdo hodil pumu? – Snad ruka zoufalce, který se tak proti novému pobíjení chtěl bránit; snad, a to bylo v dělnictvu Chicaga panující mínění – některý agent, jenž to měl policií uloženo, sám: kdo nezná prostředků, k nimž sahají naši odpůrci, aby nás zničili? – Jestli tomu tak, pak učinili svou věc lépe, než sami očekávali.

Kdo hodil pumu? – My to víme tak málo, jako to ví oněch osm mužů, kteří za ohromného zděšení, jež se o této hodině po Chicagu rozšířilo, byli jen namátkou zadrženi, protože nesli nejznámější jména toho hnutí, ačkoli mnozí z nich vůbec ani na shromáždění nebyli přítomni. Ale co na tom? To bránilo soudu právě tak málo je zatknout, jako mu nebránilo prohlásit, že jsou vinni tajným spiknutím, ač se někteří z nich dříve ani neviděli.“

„Proč jsou odsouzeni?“ končila. „Nikoli, že se dopustili přečinu, – nikoli, ale proto, že byli obhájci chudých a potlačených! Nikoli že byli vrahy – ne, ale že se odvážili otvírat oči otrokům na příčiny jejich otroctví. Tito mužové, jejichž bezúhonný charakter ani nejnevraživější výpady ,orgánů veřejného mínění‘ nemohly pošpinit, budou pověšeni, protože nesobecky, pravdivě a věrně svému přesvědčení sloužili v době, ve které nedotknuti zůstávají jen ti, kdož jako lháři se lháři chodí!“

Utichla. Všichni napjatě poslouchali. Nyní tleskali mnozí.

Auban ji sledoval svým pronikavým pohledem, jak sestupovala ze stupňů do sálu, a tam, když viděla, že jsou všechny lavice obsazeny, se nevšímavě a netečně na týchž schodech posadila. Bylo to, jako by chtěl skrze ruku, kterou v tělesné bolesti oči zakryla, prohlédnout do hlubin její duše, aby i zde nalezl potvrzení svého nejhlubšího přesvědčení, které bylo poslední, jehož lze dojít: sobeckost všeho, co jest. A i zde neváhal ani na okamžik sobě přiznat, že tato paní musela šťastnější být v tomto životě plném namáhání, obětavosti a odříkání, než by byla bývala, kdyby dále žila tím žitím, v kterém ji zámožnost a bezstarostnost nechala vyrůst a jejž opustila, aby – jak ona a všichni ostatní se domnívali – sloužila „věci lidskosti“, zatímco i zde, ač úplně nevědomě, následovala hlasu svého vlastního štěstí.

(…)

* * *

Doporučujeme novou knihu od Nakladatelství Anarchistické federace:
Charlotte Wilson. (Ne)známá anarchistka
(100 stran A6, doporučený příspěvek na pokrytí nákladů 90 Kč. K dostání na distribučních místech nebo v e-shopu Roleta39.)

Související odkazy:
Wilson 2024
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (I)
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (II)
Anarchie
Anarchismus zabíjí individualismus
Charlotte Wilson. (Ne)známá anarchistka

23.6.2024 Nakladatelství AF

Ze světa Osobnosti