Recenze na knihu „Historická úloha státu“ od Petra Kropotkina

Nakladatelství Neklid sáhlo po nějaké době opět ke klasickému dílu anarchistického myslitele Petra Kropotkina. V roce 2021 šlo o práci Vzájemná pomoc: faktor evoluce. Letos se vydání dočkala esej Historická úloha státu. Obě publikace mají společné to, že vychází z původního českého překladu, jenž je sice lehce jazykově upraven, přesto si zachovává jistý nádech archaičnosti, který ale tak nějak odráží dobu vzniku díla, aniž by byl na obtíž při četbě. Dále obě knihy korespondují po vizuální stránce, přičemž zaujmou zejména originální ilustrace na obalu od Alexeye Klyuykova zasazující Kropotkina do současnosti. No a naposledy jde o „přidanou hodnotu“. Nová kniha je opatřena překladem předmluvy Iana McKaye a doplněna krátkou studií politické filozofky Ruth Kinny nazvané „Kropotkinova teorie státu: Transnacionální přístup“.

Zmíněná předmluva kromě poukazu k argentinské zkušenosti z roku 2001 a konstatování, že všechny marxistické pokusy o převzetí státu skončily katastrofou, přináší už jen historické pozadí Kropotkinovy eseje, která byla napsána jako jedna ze dvou přednášek, jež měl mít autor v roce 1896 v Paříži, avšak kvůli zatčení a deportaci k nim nakonec nedošlo.

Kinnina studie cílí na Kropotkinovu sociologii státu se zaměřením na transnacionální dimenzi jeho myšlení, přičemž konstatuje: „Obecným závěrem jeho analýzy bylo, že ve státním systému transnacionalismus plodí nacionalismus a soupeření o kontrolu zdrojů, což vytváří hrozbu násilí na globální úrovni.“ A dodává, že „internacionalismus, chápaný jako princip dělnické solidarity, nabízel pouze částečné řešení globálního násilí, které státní systém povzbuzoval, protože zcela závisel na přijetí organizačních principů, které anarchismus zpochybňoval“. Kinna se také zabývá Kropotkinovým pohledem na dopady proměny suverenity v různých sociologických kontextech. A dále rozebírá rozdíl mezi Webberovým a Kropotkinovým přístupem k definici státu, přičemž pro Kropotkina „stát je instituce, která byla vyvinuta přesně za účelem vytváření monopolů ve prospěch vlastníků otroků a nevolníků, vlastníků půdy, kanonických i laických, kupeckých cechů a lichvářů, králů a vojenských velitelů, šlechticů a nakonec v 19. století i průmyslových kapitalistů, které stát zásoboval ,volnýma rukama‘, které vyhnal z jejich půdy.“ V neposlední řadě Kinna upozorňuje na Kropotkinův v podstatě prefigurativní přístup: „Kropotkin si všímal intimní vazby mezi prostředky a cíli sociální transformace a také věřil, že alternativy mohou být předznamenány už v současném jednání.“

Nyní k samotné Kropotkinově eseji. Autor hned v úvodu naznačuje, kam směřuje, když varuje sociální revolucionáře před klamnými nadějemi převzetí státu, podržení většiny jeho pravomocí a jejich užití pro revoluci. Stát naopak vidí – a další historický vývoj mu dal zapravdu – jako „svrchovanou překážku zrození se společnosti založené na rovnosti a svobodě, historickou formu, která byla vypracována, aby tomuto vzniku zabránila“. Stát nespatřuje jako něco neměnného, nýbrž pouze jako „jednu z forem, kterou na sebe vzala společnost během doby“.

Kropotkin se drží především eurocentrické zkušenosti se státem, která by byla zároveň pro jeho posluchače nejnázornější. I tak občas uvede nějaký geograficky i historicky vzdálený příklad. Ve své eseji se tedy vrací k dávné suverénní vesnici s jejím společným vlastnictvím, kolektivním obděláváním půdy i zvykovým právem. Mluví o volném federování takových vesnic, ale i o nebezpečích, která generují „obránce“ začínající hromadit bohatství, což vede k postupnému upevňování moci soudce a vojenského vůdce. Na vznikající nerovnosti reaguje v 11. a 12. století revolta městských obcí. Kropotkin obsáhle popisuje svobodné středověké město s jeho územními jednotkami, které měly „své lidové shromáždění, své fórum, svůj lidový tribunál, svého kněze, svou milici, svoji korouhev…“. Díky tomu obyvatelé měst mj. zažívali neopakovaný rozkvět.

Toto trvalo asi tři století. Podle Kropotkina existovaly tři hlavní důvody následného úpadku samosprávných měst. Prvním bylo oddělení měst od venkovských komunit, pak jejich neschopnost zabránit nárůstu nerovností uvnitř městských hradeb a nakonec jejich neschopnost opravdu zakotvit své principy a ideály. Nastupuje stát, a to velmi násilně. Jak shrnula Kinna: „Ambicí státu bylo prostřednictvím přímého zprostředkování všech sociálních vztahů vnucovat jednotvárnost a poddajnost.“ Kropotkin to popisuje: „Porobili jedince. Odňali mu všechny jeho svobody, žádali na něm, aby zapomenul na všechna svá spojení založená na volné dohodě a svobodné iniciativě. Jejich cílem bylo znivelizovat celou společnost ve stejném poddanství pánovi.“ A kdože byli oni? „Trojspolek vojevůdce, římského soudce a kněze – spolek třech vzájemně si zajišťujících vládu.“ Pak už zbývalo jen poddanskou morálku v lidech a úplné podřízení se státu upevnit. Jednak násilným rozehnáním rozličných povstání a ideových proudů a pak soustředěnou indoktrinací vytvářející rovnost v poddanství.

Tato Kropotkinova klasika se jistě řadí mezi doporučenou četbu (nejen) pro anarchistky a anarchisty. Zároveň bych ale doporučil i jeho současné pokračovatele, zejména práce Davida Graebera či Petera Gelderloose, kteří rozebírají bezstátní společenská uspořádání napříč dějinami i v současnosti s užitím nejnovějších výzkumů a studií.

Petr Kropotkin: Historická úloha státu. Neklid, 2021, 136 stran, cena 280 Kč, k dostání na neklid.org.

1.8.2024 -jk-

Teorie Recenze