Nekrolog a průvodce prací nedávno zesnulého antropologa a výzkumníka odporu zdola Jamese C. Scotta (1936–2024)

Před pár dny (19. července) zemřel James C. Scott. Protože jsme se neznali, nemohu vzpomínat na jeho kvality či výstřelky. Nemůžu sdílet vtipnou historku, která by zlehčila prázdno, které po něm v akademii bude. Můžeme si však rekonstruovat jeho životní dílo a dát mu tak ještě jednou hlas – ten samý hlas, který bude propůjčovat členstvu anarchistického hnutí po celém světě.

Projektem Jamese C. Scotta se proplétá jeho antropologicko-politologický profil. Velkou část svých textů napsal na základě výzkumu rolníků v jihovýchodní Asii, kde se z první ruky střetával s vlivy globalizace a měnícím se světem. A taky s centrální mocí státu. Jako Ariadnina nit jeho dílem prochází nedůvěra k tomuto monopolu na násilí, tomuto usedlému banditovi, státu. V knížce Seeing Like a State (Dívat se jako stát, 1998) popisuje mentální model, který zjednodušuje složitý svět do ovladatelných kolonek. Jednoduše řečeno – centralizuje. A tím selhává ve vidění komplexit světa, provázanosti lidí, přátelství. To vše je redukováno na jednoduché kategorie. Stát jako by kreslil mapu společnosti, jenže Scott si všímá, že u každé takovéto kartografie něco ztrácíme. Tomu on říká vernakulární vědění, ale v češtině můžeme mluvit o lokálnu.

Mapa společnosti kreslená z centra královského paláce (kde stále sedí stařec, jen tentokrát si ho můžeme zvolit) překresluje lokální názvy. Ztrácí se lokálno za účelem racionální uniformity. Z mnohosti se stává jedno. Musíme se tedy začít dívat na svět jinak.

Centralizační vidění státu je způsob, jak jsme kontrolováni a ovládáni. Skrz zjednodušení se stáváme počitatelnými. Scott jde tak daleko, že v The Art of Not Being Governed (Umění neovladatelnosti, 2009) ukazuje, že někteří lidé jsou „barbaric by design“ (zpátečničtí z vlastní vůle). Nepoužívání písma například vylučuje možnost vést o lidech záznamy, skrz které by mohli být kontrolováni centrální autoritou. V dnešních dnech je to třeba nepřistoupení na paradigma sociálních sítí či záměrné vlastnictví hloupého telefonu – to jsou naše způsoby, jakými jsme zpátečníci, abychom se ochránili před plíživými chapadly kapitalistického státu a dohledu, který na nás stát uvaluje.

Místo urputného dívání se státu potřebujeme spíše anarchisticky mžourat: z potřeby jasných identit přejít do možnosti obrysů, které nejde zjednodušit. To je pohled, který můžeme v odkazu na Scotta přijmout.

V Moral Economy of the Peasant (Morální ekonomie rolníka, 1976) předkládá argument, že silnější rolník chrání slabšího, a dokud tato síť solidarity funguje, tak je vše v pořádku. Nicméně vstupem tržní ekonomiky (kterou viděl v jihovýchodní Asii přicházet) se tyto sítě rozplétají a dle Scotta může dojít až k revoluci. Sami moc dobře víme, že tržní společnost napadá onen solidární gen, tak přesně popsaný Kropotkinem.

V knize Weapons of the Weak: Everyday Forms of Peasant Resistance (Zbraně slabých: Každodenní formy rolnického odporu, 1985) Scott narušuje gramsciánské pojetí hegemonie. Ukazuje, že rolníci protestují formami, které na první pohled mohou být neviditelné a přehlédnutelné. Mění tak to, kdo dává souhlas s nadvládou. Ať už jsou to techniky jako lenost, pomluva, flákání se, pytlačení, drobná krádež – to vše jsou nástroje slabých, pomocí kterých rozmělňují centrální autoritu.

Pohledu na „ovládané“ (což, jak nám řeklo Occupy, je všech nás 99 %) se věnuje i v Domination and the Arts of Resistance (Dominance a umění odporu, 1990), kde rozpracovává infrapolitiku. To je systém znaků a významů, které podrývají autoritu. Jeden dobře mířený vtip může sestřelit diktátora. Žižek toto nazývá nepsanými pravidly skupiny a mluví o tom, že jsou klíčová.

Tato bibliografie vede k tomu, že Scott přijímá anarchistickou pozici a stává se jedním z nás. Ale tím to pro něj nekončí. Nechce zjednodušující mapu státu, nechce pevnou identitu, kterou by zakončil svůj životní projekt. Místo toho náš vztah k anarchismu převrací. Říká, že anarchismus je pro něj počátek – vlastně vyhlídka, ze které kouká na džungli kapitalistického světa.

Různým pohledům se pak věnuje jeho do češtiny přeložená kniha Dvakrát sláva anarchismu z roku 2012 (česky vydal Neklid, 2021). Propojuje tu své dřívější koncepty (ztráta vernakularity, odpor proti centralizaci) s nespravedlností, kterou viděl v akademickém životě (vzájemné masturbaci H-indexů v 1. kvartálových časopisech). A vybízí zde k anarchismu, ale ne teoretickému, nýbrž žitému, praktickému. Proto i přichází s anarchistickou calisthetikou – tedy cvičením se v anarchistickém jednání. Ta pro něj spočívá v tom, že si uvědomíme absurditu některých zákonů (například nepřecházení na červenou, pokud nic nejede) a záměrně je porušíme, abychom byli připraveni a nezamrzli při akci.

V rámci ducha anarchistické přímé akce se s dílem Scotta může seznámit každý, některá díla hostuje annas-archive. Scottovi děkujeme za to, že viděl odvahu a sílu v lokálnu bez toho, aniž by ho přehnaně fetišizoval do nějakých nacionalistických pozic. Nebyl to perfektní člověk, kus jeho minulosti je propleten i se CIA (i když on práci pro ně přímo odmítl a jeho reporty byly využívány bez jeho přímého svolení), nicméně bude nám chybět jeho pohled.

A právě pohled (slovo, které napříč textem záměrně opakujeme) je to, co si ze Scotta máme odnést. Pryč s dogmatismem světa, ve kterém žijeme, anarchismus je právě pohled; pohled, ze kterého jednáme. Pryč s divokou teorií, Scott psal o zkušenosti, co lidé zažívali. A naopak přijímejme nové horizonty. Protest může mít různé podoby (kreativitě se meze nekladou), ničení autority může být sranda a trénink svobody nás naučí, jak budovat svět, ve kterém chceme žít. I pro Scotta.

28.7.2024 -pk-

Ze světa Osobnosti