Wilson 2024: Autorství textu, jenž vyšel v 1. čísle Freedom, je někdy přisuzováno Charlottě Wilson, avšak skutečným autorem byl Petr Kropotkin.

Během přípravy knihy věnované anarchistce Charlotte Wilson, jsme pořídilx také překlad článku „Přicházející revoluce“, jenž vyšel v 1. čísle anarchistických novin Freedom. Na vícero místech, která od sebe ale většinou danou informaci slepě přebírají, je uvedena jako autorka právě ona. Při bližším pátrání jsme však zjistilx, že autorství tohoto nepodepsaného článku přísluší spoluzakladateli Freedom, Petru Kropotkinovi. Když už byl tedy text jednou přeložen, nechceme o něj naše čtenářstvo ochudit a zveřejňujeme ho touto cestou v rámci seriálu věnovanému Ch. Wilson.

Těm, koho by zajímala osobnost Charlotte Wilson, vřele doporučujeme zmíněnou knihu, kterou na jaře vydalo Nakladatelství Anarchistické federace: Charlotte Wilson. (Ne)známá anarchistka (100 stran A6, doporučený příspěvek na pokrytí nákladů 90 Kč. K dostání na distribučních místech nebo v e-shopu Roleta39.)

* * *

Žijeme v předvečer velkých událostí. Ještě před koncem tohoto století budeme svědky velkých revolučních hnutí, která rozbijí naše společenské poměry v Evropě a pravděpodobně i ve Spojených státech amerických.

Sociální bouře nelze předpovědět se stejnou přesností jako ty, které na cestě k našim břehům překonávají Atlantik. Přesto existují znamení, která nám umožňují předpovědět příchod těchto velkých nepokojů, které pravidelně navštěvují lidstvo, aby napravily křivdy nahromaděné minulými staletími, osvěžily atmosféru, odvály monopoly a předsudky.

Tato velká povstání utlačovaných mají určitou periodicitu. Konec každého z posledních pěti století byl poznamenán velkými hnutími, která pomohla svobodě prosadit se ve Francii, v Anglii, v Nizozemsku, ve Švýcarsku či v Čechách. Velký německý historik našeho století Gervinus v této periodicitě spatřoval zákonitost, zatímco italský vlastenec a filozof Ferrari, věnující zvláštní pozornost jevům evoluce a revoluce, se snažil vysvětlit její příčiny. Ať už byla vysvětlena nebo ne, je faktem již pět století.

Naše století jistě nebude výjimkou z tohoto pravidla. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, pozorovat. Všechny ty skutečnosti, které v minulých dobách blížící se revoluce předznamenávaly, nemohou nezaujatému pozorovateli uniknout.

Ekonomická krize se stále prohlubuje. Miliony dělníků, vyhnaných z venkova do stále rostoucích měst, se potulují bez práce. Chlubíme se svými obrovskými městy a v těchto centrech, kde se veškeré bohatství světa utrácí v nezdravém přepychu na pozadí hadrů a chudoby, roste neslýchaná bída.

Nikde a v žádné čtvrti není vyhlídka na zlepšení. Krize se musí prohlubovat. Její příčinou je okolnost, že ti, kdo produkují bohatství, si ho nemohou koupit; že zákazníky je třeba hledat jinde než mezi výrobci; že pro všechny takové zákazníky v Indii, v Africe a všude jinde existují dva nebo tři konkurenti – krize nemůže být jen dočasná. Je třeba provést nějakou velkou změnu našeho výrobního systému, a to ihned: trpící nebudou déle čekat, nemohou.

Ukázalo se, že politické instituce, v něž se před půl stoletím tolik věřilo, selhaly. Obrovská státní mašinerie nikoho neuspokojuje a víra v parlamentní vládu, ve volební právo, ať už omezené nebo všeobecné, se vytrácí. Dokonce i demokratické instituce Spojených států se ukázaly jako horší selhání než všechny evropské.

„Je třeba vydat se novým směrem“ – takové je všeobecné volání.

Mezitím mezi námi vyrostla nová společenská síla – dělník, producent bohatství. Pouhé zvýšení mezd, pouhé zkrácení pracovní doby již není jediným požadavkem evropských dělníků. Jdou ještě dál. Vnímají, jak malý je jejich podíl na obrovském bohatství, které v poslední době vyprodukovali; jak ani ti nejšťastnější z nich nemají žádné zabezpečení při vzestupech a pádech našeho průmyslu; jak jsou závislí na silách, které nemohou ovlivnit, tj. na potřebách vzdálených zákazníků. A chtějí pro sebe vyrábět bohatství, které mohou vyrobit pomocí zdokonalených strojů naší doby.

Každý den se zvyšuje jejich touha po rovnosti. Bohatství, které produkují, vyšší požitky z vědy a umění, které nyní zaručují jen několika málo lidem – chtějí si je užívat sami. Už nechtějí posílat své patnáctileté či třináctileté děti do dolů a nechtějí se dívat na to, jak se z nich stávají služebníci strojů – stroje samotné.

A úměrně tomu, jak roste touha po rovnosti a svobodě, jak dělník, který blíže poznává bohaté, objevuje, že jsou složeni ze stejných kostí, svalů, nervů a mozků jako on sám, jak ho denní tisk seznamuje s podlými vášněmi, úzkoprsými názory a neřestmi jeho vládců, úcta k Velkému Neznámému – k Vládě – se vytrácí; mizí poslední síla, která udržovala naše rozpadající se instituce na nohou, jejich ctihodnost. Šedá paruka právníka se stává stejně málo působivou jako korouhev vévody či projev ministerského předsedy.

V masách se šíří duch vzpoury. I ta nejbezvýznamnější okolnost se stává příčinou výbuchu. Tak tomu bylo vždy v předvečer revolucí. Dětská hra se stává výtržností, která vede ke krveprolití; zásah policie ozbrojeným konfliktem; ze shromáždění se rodí nepokoje a stávky vedou k občanské válce.

Vezměte všechny tyto skutečnosti dohromady, analyzujte jejich vzájemné působení, a pokud víte, jaké byly národy v předvečer revolucí, nebudete už pochybovat o tom, že se revoluce 19. století blíží.

Ale uplyne ještě pár let a vlády na kontinentu budou svrženy. Již v roce 1848 se povstání v Itálii rozšířilo na celý kontinent, po barikádách v Paříži následovaly okamžitě barikády ve Vídni a Berlíně. Nyní, když jsou Evropané tak úzce propojeni párou a elektřinou; nyní, když stejné myšlenky inspirují norského dělníka i italského rolníka, je rychlé šíření revoluce ještě nevyhnutelnější. Vlády budou svrženy. Budou vyhlášeny republiky a komuny. A masy těmto republikám a komunám uloží změnit současný systém výroby a politické organizace na základě nových principů.

Španělští a ruští, němečtí a francouzští, belgičtí a italští rolníci se zmocní půdy, o kterou byli připraveni. Dělníci ve městech se zmocní továren a závodů. Dojde k aktům vyvlastnění. Nové formy života budou podrobeny zkoušce; v průmyslovém a politickém životě společností se prosadí nové směry.

Úspěšné i částečně neúspěšné – všechny revoluce do jisté míry uspěly. Do Francie se vrátili Bourboni, ale nevrátily se s nimi feudální instituce ani absolutní vláda krále. Ať už částečně poražená nebo ne, nadcházející revoluce dá, tak jako vždy, heslo vývoji příštího století.

Zůstane Anglie tímto hnutím nedotčena? Střední třída v Anglii je obecně považována za dostatečně prozíravou na to, aby včas učinila nezbytné ústupky: podaří se jí to i tentokrát?

Před čtyřiceti lety mohli vzbouřeným dělníkům říci: Buďte nám politicky rovni a na průmyslovém poli jděme ruku v ruce za dobytím světového trhu. Situace už není stejná, stejné nejsou ani body sporu. Slib postupného obohacení země výrobou pro jiné lidi, než jsou sami dělníci, se nenaplnil. Kdyby ho dnes někdo znovu opakoval, bylo by to již pasé. Stejné je to i se zastupitelskou vládou.

Také body sporu už nejsou stejné. Dokud se Německo a Francie bouřily, aby získaly to, čeho bylo v Anglii již dosaženo, nemohly francouzské a německé revoluce na anglickou mysl zapůsobit. Ale němečtí a francouzští dělníci jdou nyní dál. Žádají hospodářskou rovnost, žádají nové formy hospodářského života; jejich povstání bude vedeno za socialismus, nikoli za politické zastoupení; a myšlenky kontinentálních dělníků najdou v Anglii živou ozvěnu.

Jsou anglické střední vrstvy připraveny postavit se do čela nového hnutí, jako to udělaly v případě parlamentní reformy? Uvědomují si jejich vůdci tyto nové tendence? Uznávají jejich spravedlnost? Ne. A vlny evropské revoluce se již nebudou tříštit o anglické útesy: některé z nich smetou.

Nemá smysl se posmívat a volat „Proč ty revoluce?“. Námořníkovi není k ničemu opovrhovat cyklonem a volat „Proč by se měl přiblížit k mé lodi?“. Vichřice vznikla v minulých dobách, v odlehlých krajích. Studená mlha a horký vzduch spolu zápasily dávno předtím, než došlo k velkému porušení rovnováhy – a vichřice se zrodila.

Tak je to i se společenskými vichřicemi. Staletí nespravedlnosti, věky útlaku a bídy, věky pohrdání poddanými a chudými připravily bouři.

My, hrstka lidí, která vidí vichřici přicházet a varuje neopatrné a je za toto varování zasypávána kamením, nejsme schopni bouři ani zabránit, ani urychlit její příchod. Kdy se objeví její první náraz, bude záviset na příčinách větších, než jsou ty, které jsou v naší moci. Můžeme a musíme však její skutečné příčiny ukázat. Musíme se snažit objevit a vyslovit jasnými slovy naděje slabý, nezřetelný ideál, který uvádí masy do pohybu. Čím lépe bude pochopen, čím vřeleji si ho vezmeme k srdci, tím větších výsledků dosáhneme a tím méně bude zbytečných obětí.

Tyto naděje jsou nadějemi na zbavení se kapitalistického útlaku, na zrušení vlády člověka nad člověkem, na rovnost, na svobodu, na anarchii. A ti, kdo za tyto tendence – hluboce v lidstvu zakořeněné a lidstvem opečovávané – bojují, v boji zvítězí! Bez těchto principů není žádná společnost možná.

Zdroj:
Freedom: A Journal of Anarchist Socialism, roč. 1, č. 1, říjen 1886, s. 1–2. [Nepodepsáno.]
V angličtině např. ZDE

Související odkazy:
Wilson 2024
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (I)
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (II)
Anarchie
Anarchismus zabíjí individualismus
Charlotte Wilson. (Ne)známá anarchistka
Černě oděná žena
Vlastnictví

18.11.2024 P. Kropotkin

Teorie