John Couzin (1934–2025)

V náručí své partnerky zemřel 11. března v Glasgow ve věku téměř 91 let jeden z předních skotských představitelů současného anarchismu.

Johna Couzina, který působil v Glasgow a hluboce se zajímal o sociální historii, štvalo, jak nedostatečné uchovávání anarchistické historie nahrává státní moci a jak je snadno zneužitelné politickými stranami, což svým způsobem popírá naši existenci.

John začal shromažďovat jména a události, vytvořil online wiki Strugglepedia a věnoval se anarchistům*kám z Clydeside ve své knize Radical Glasgow, což vedlo k založení projektu Radical Glasgow History Project. Nakonec byl hlavním hybatelem spoluzaložení Spirit of Revolt – Archives of Dissent a téměř vše nahrál na internet.

Pod pseudonymem AnnArky vedl 20 let blog (včetně radikální mapy a seznamu místních akcí), který dosáhl přibližně dvou milionů návštěv. Blog se hodil pro formát svobodných pouličních novin, a tak vznikl Anarchist Critic (Anarchistický kritik). Založil nakladatelství Voline Press, pod jehož hlavičkou vydal vlastním nákladem svých pět básnických sbírek.

John hrál denně šachy na velmi vysoké úrovni a loni se pokusil založit šachový klub, avšak špatný zdravotní stav ho zbrzdil, což se mu v průběhu let čas od času stávalo.

V rodině byl John známý jako Jack, ale mezi kamarády jako John. Narodil se 22. března 1934 v nechvalně proslulých glasgowských slumech Garngad, které byly tak špatné, že je městská rada zbourala a oblast přejmenovala. Rodina se přestěhovala do Balornocku.

Johnův otec William byl horník a matka Lizzie většinou pracovala v továrně, měl dvě starší sestry Sadie a Margaret a mladší sestru Betty. Byla to hluboce milující a podporující rodina. John byl vysoký tichý chlapec, nadaný klavírista a od jedenácti let vášnivý šachista.

Spolu se sestrami byl vystěhován z Glasgowa na farmu, kde se k němu chovali jako k synovi.

Odmítl univerzitu, kterou by mu zaplatil hornický svaz, a místo toho nastoupil na inženýrské studium, po němž následovalo vyučení ve Fairfieldské loděnici.

Dokázal si užívat čas, objevil anarchistické myšlenky a hlasitě a aktivně je šířil dál, účastnil se stávky učňů v roce 1952. Jelikož byl vystaven působení azbestu, objevily se u něj později zdravotní obtíže a viděl, jak ze stejného důvodu umírá jeho přítel. Byl svědkem utonutí svého mladého kamaráda Archieho, nýtovače, jenž spadl z lodního lešení, což byla událost, která ho hluboce poznamenala na celý život. Na vlastní oči viděl státní zakázky a plýtvání veřejnými penězi, které se točily kolem obranného průmyslu, protože byl zaměstnán na stavbě lodí, které byly po spuštění na vodu vyřazeny z provozu.

Když ho odmítli znovu zaměstnat, přešel k firmě Vickers, kde brzy pochopil, že odlišná struktura odměňování při práci na zakázku je příčinou zákulisních závodů o prémie na úkor bezpečnosti a zdraví.

Opustil tedy strojírenství a našel si práci jako podomní prodejce v chudinských čtvrtích. Prodával nábytek, televize a pojištění a každý týden se vracel vybírat platby. Viděl ty nejhorší věci, které mu naháněly hrůzu, promrzlé hladové nemyté děti, rodiny, které používaly podlahová prkna, aby si mohly zatopit a uvařit, děti, které spaly kabátech, jež jim sloužily jako postel.

Nakonec toho nechal a přešel do maloobchodu, protože mezitím potkal Ann a měli dvě děti, Briana a Corinne, které musel živit. V maloobchodě uspěl, vypracoval se až na vedoucího a lámal rekordy v ziscích, čímž získával prémie potřebné k uživění rodiny. Přestěhovali se do Pollokshaws, kde pěstoval růže, děti chodily do školy a našly si kamarádstvo. Koupil si loď, kterou si užívala celá rodina.

Když mu bylo 50, odešly děti z domova a on se připojil k Amnesty International, což považoval za užitečný způsob, jak zvýšit povědomí o nespravedlnosti ze strany mocných všude na světě. Byl koordinátorem akcí pro Skotsko, četl denní zprávy o mučení a snažil se je zviditelnit ve skotském tisku, aby vznikly podpůrné kampaně. Po třech letech zjistil, že je příliš bolestivé číst další a další takové zprávy, a tak přešel do SACRO, kde dobrovolně vozil rodiny vězňů na návštěvy po celém Skotsku.

V 59 letech odešel do důchodu a trávil více času v posilovně i pravidelnou dálkovou silniční cyklistikou s přenocováním a návratem domů až následující den. V 70 letech založil blog AnnArky, dokončil knihu Radical Glasgow, kterou prodával na knižních veletrzích, a v letech 2002–22 vydával pouliční noviny Anarchist Critic. Jednalo se o antikapitalistický list odhalující chyby a rozpory kapitalismu, nadnárodních korporací, impérií, klubů, států a hranic, MMF, Evropské centrální banky, Světové banky a ekonomického fóra v Davosu. Anarchist Critic byl protiválečnou, antiautoritářskou a protiimperialistickou protestní literaturou, nikoli však pacifistickou, neboť John věřil, že sebeobrana je nezadatelné právo. Díky rozdávání novin se stal v Glasgow velmi známou tváří.

Přibyla vnoučata a v roce 2005 se seznámil se Stasiou, aktivistkou a spřízněnou duší, a vytvořili na 20 let velmi šťastný a oddaný pár. V roce 2011 spolu s dalšími založil Archiv disentu Spirit of Revolt, který je přístupný online i přímo v Mitchellově knihovně.

John se také snažil prosadit návrat Prvního máje na Glasgow Green, shromaždiště, popraviště a historické místo, kde se v Glasgow po staletí vyjadřovala politická agitace. V posledních letech městská rada nedostatečně investovala do muzea People’s Palace, které bylo uzavřeno, a organizátoři pochodu rozmělnili dopad Prvního máje, změnili jeho trasu a oddělili ho od Glasgow Green, čímž snížili význam této události, která je pro anarchisty tak důležitá.

V lednu náhle zemřel Johnův syn Brian, což otřáslo celou rodinou a jemu zlomilo srdce.

John byl po celý život vášnivým čtenářem a básníkem, vydal pět knih silných básní, které jsou nyní překládány do francouzštiny.

Johnova práce pro anarchismus ve Skotsku pomohla získat jméno tamnímu hnutí, legitimizovala jeho existenci a vydláždila cestu pro budoucí generace, které na ní mohou stavět. Bude chybět jeho srdečná láska ke každému i jeho věčně revoltující duch, jenž byl zdrojem velké inspirace v životech ostatních.