První kapitola z brožury Lorenza Kom’boa Ervina „Anarchism and the Black Revolution“, která vyšla poprvé v roce 1979, nám umožňuje pohlédnout na výzvy dneška v širších souvislostech.

Tento text stručně rozebírá povahu anarchismu a jeho vztah k afroamerickému hnutí za občanská práva. Jelikož se objevilo tolik lží a překrucování toho, co anarchismus ve skutečnosti znamená, jak ze strany pravicového, tak i levicového ideologického oponentstva, je potřeba tyto mýty rozebrat. To by samo o sobě zasluhovalo knihu a nemůže být vtěsnáno do formátu této brožury, která si spíš klade za cíl zasvětit afroamerické hnutí do myšlenek revolučního anarchismu. Je na čtenářstvu, aby samo zvážilo, zda mají tyto myšlenky význam a stojí za to, abychom je proměnilx v praxi.

Jak kapitalisté využívají rasismus

Osud bílé pracující třídy v USA byl vždy spjat s podmínkami afroamerických pracujících. Pokud se vrátíme až do období kolonizace, kdy byla černá pracující síla poprvé dovezena, černí otroci*kyně a vazalští sluhové*žky bylx utlačovánx spolu s bílými nižšími třídami. Jakmile se evropské vazalstvo spojilo v 17. století s černými, aby se bouřilx proti svému údělu, začala jim třída majetných udělovat zvláštní status „bílých pracujících“, aby mohlx využívat alespoň některých drobných „výhod“ v systému útlaku. Materiální stimul spolu s povýšeným sociálním statusem zajistily loajalitu nižších tříd. Zavedení statusu „bílé rasy“ a rasového otroctví Afričanů*ek probíhalo ruku v ruce. Takhle udržovala privilegovaná třída řád během otrokářství. I ten nejchudší běloch*ška mohl*a díky zajištění sociální mobility snít o lepším životě. Byla to ovšem sociální mobilita postavená na bedrech afrických otroků*yň čelících vyšší formě vykořisťování.

Dvouvrstvý systém práce dále vykořisťoval Afričany*ky, ale také uvěznil bílou pracovní sílu v pasti. Když zakládala odbory kvůli zvýšení mezd, továrníci se bílé pracovní síle vysmáli, jelikož ji nahradili otroky. Takzvaná „svobodná“ práce bílých měla velmi přísné hranice. Ačkoliv kapitalisté využívali status privilegia „bílé kůže“ k velmi účinnému rozdělení pracující třídy, pravdou je, že bílé pracující zvýhodňovali jen kvůli tomu, aby je využili proti jejich vlastním zájmům. Žádnou skutečnou sounáležitost s „bílými“ nepociťovali. Nechtěli, aby se spojilx s černou pracující silou proti jejich řádu a systému pracovního vykořisťování. Zavedení statusu „bílé rasy“ je podvodem usnadňujícím vykořisťování. Bílí*é pracující bylx koupenx, aby je bylo možno udržet v námezdním otroctví a Afričany*ky dále podrobovat vyšší formě vykořisťování. Uzavřelx smlouvu s ďáblem, která bránila jednotě pracující třídy po další čtyři století.

Pokračující podmanění mas závisí na soupeření a vnitřní rozpolcenosti. Dokud diskriminace existuje a etnické menšiny jsou utlačovány, je utlačovaná a oslabovaná celá pracující třída. Je tomu tak proto, že kapitalisté dokážou využít rasismu k udržování nízkých mezd jednotlivých segmentů práce podněcováním rasové nenávisti a boje o pracovní místa. Tenhle rozkol nakonec podkopává životní standardy všech pracujících. Dokud se pracující navzájem napadají, kapitalistický řád je v bezpečí. Efektivní odpor musí být zaměřen proti současné rasistické ofenzivě kapitalistů. Maximální solidarita mezi pracujícími všech ras je nezbytná. Tuto kapitalistickou strategii lze překonat tím, že bílí pracující budou bránit demokratická práva vydobytá černými a dalšími utlačovanými díky dekádám tvrdých bojů, a také bojem za demontáž statusu privilegia bílé kůže. Bílí*é pracující by mělx přijmout a podporovat konkrétní požadavky afroamerického hnutí a mělx by pracovat na úplném odstranění statusu bílé identity. Dále by mělx usilovat o multikulturní jednotu a spolupracovat s černými na budování protirasistického hnutí za svržení bílé nadřazenosti. Nicméně je také velmi důležité uznat právo afroamerického hnutí na vlastní způsob, jak dojít k naplnění svých potřeb. V tom spočívá právo na sebeurčení.

Rasa a třída: kombinovaná povaha útlaku černých pracujících

Jelikož se tento národ rozvinul díky vytvoření vnitřní kolonie a vykořisťování africké práce, Afroameričané*ky a další nebílí lidé jsou utlačováni dvojím způsobem: jako pracující třída a jako etnická menšina. Jako Afričané*ky pobývající v Americe jsou nahlíženx jako odlišní lidé a ve společnosti jsou sledovánx a segregovánx. Bojem za svá lidská a občanská práva se nedostávalx do konfrontace pouze s jednotlivými rasisty*kami a rasistickými vládami, ale chtě nechtě také s celým kapitalistickým systémem. Pravda se brzo jasně ukázala: černí*é se v současném systému nemohou dovolat svých svobod, jelikož je založen na nerovném soupeření a kapitalistické vykořisťování je tak ve své podstatě rasistické.

Vzhledem k tomuto klíčovému aspektu může jít hnutí cestou revoluční sociální změny, nebo se omezit na prosazování reforem a demokratických práv v rámci struktury kapitalismu. Potenciál je pro obojí. Ve skutečnosti úpadek hnutí za občanská práva v šedesátých letech pramenil ze spojenectví s liberály*kami a Demokratickou stranou. Hnutí se nechalo ukolébat lidskoprávní legislativou namísto pokračování sociální revoluce. Svévolnost vůdců hnutí je bolestivou lekcí. Nové hnutí tak musí být samosprávné a nezávislé na osobnostech a politicích*čkách.

Pokud se má podobné hnutí stát hnutím sociálněrevolučním, musí chtě nechtě spojit síly s dalšími hnutími, jako je hnutí za práva sexuálních menšin, feministické hnutí, dělnické hnutí, a dalšími, kteří*é revoltují proti systému. Na konci šedesátých let například afroamerické hnutí za občanská práva posloužilo jako katalyzátor k šíření revolučních myšlenek a vizí, díky nimž se zrodila různá hnutí, která fungují dodnes. Věříme, že se to může opakovat, ačkoliv nestačí volat po bezduché „jednotě“, jak to dělá velká část bílé levice.

Kvůli dvojí podobě útlaku nebílých pracujících a hloubce sociálního zoufalství, které vytváří, budou černí*é pracující stávkovat jako první, ať už se jejich potenciální spojenci*kyně přidají nebo ne. To je sebeurčení, a proto je důležité pro utlačované pracující budovat nezávislá hnutí, která nejprve sjednotí jejich lid. Proto je pro bílé pracující jasná nutnost bránit demokratická práva a výdobytky nebílých pracujících. Sebeorganizace utlačovaných mas je ze své podstaty revoluční a je esenciální složkou sociálněrevolučního procesu celé pracující třídy. Nejedná se o vedlejší témata. Bílí*é pracující je nemohou ignorovat ani upozaďovat, pokud jim záleží na revoluci. Jako zásadní princip musí být všemi uznáno, že utlačovaní lidé mají právo na sebeurčení, mají právo spravovat své vlastní organizace a vést svůj vlastní boj za osvobození. Oběti rasismu vědí nejlépe, jak proti němu bojovat.

Jaký druh protirasistické organizace potřebujeme?

Afroamerické hnutí potřebuje spojence ve svém boji proti rasistické třídě kapitalistů – ne obvyklou liberální, nebo předstíranou „radikální“ podporu, ale skutečnou revoluční podporu a solidaritu uvnitř třídy pracujících, to, co anarchisté*ky nazývají „vzájemnou pomocí“. Nicméně základem takové jednoty musí být z principu třídní zájem, a ne jakýsi „pocity viny“, „dobročinnost“ nebo oportunismus a manipulace liberálních nebo radikálních politických stran. Potřeby utlačovaných lidí musí být nejdůležitějším faktorem, to si však žádá upřímnou podporu místo pusté rétoriky.

Anarchistické hnutí, které je převážně bílé (pozn.: to už se od vydání tohoto textu v USA trochu změnilo), si musí uvědomit, že musí cílit propagandu na afroamerickou a další utlačované komunity a nebílým anarchistům*kám musí umožnit sebeorganizaci v jejich vlastních komunitách tím, že jim poskytnou technickou (tisk, audio a video produkce apod.) a finanční podporu. Jedním z důvodů, proč je tu tak málo nebílých anarchistů*ek, je, že hnutí jim nenabízí žádné důvody, aby si je získalo na svou stranu a pomohlo jim k sebeorganizaci. Pokud chceme sociální revoluci v Americe a pokud chceme, aby se severoamerický anarchismus stal něčím víc než jen hnutím za „práva bílých“, musí se tohle změnit.

Organizace, kterou potřebujeme, musí být „masovou“ organizací pracujících sjednocující všechny do společného třídního boje, ale musí být schopna uznat povinnost podpory a přisvojit si zvláštní požadavky Afroameričanů*ek a dalších nebílých jako požadavky celé pracující třídy. Musí zpochybnit bílou nadřazenost na všední bázi, musí vyvrátit rasistickou filozofii a propagandu, musí se postavit rasistickým mobilizacím a útokům pomocí ozbrojené sebeobrany a pouličního boje, pokud se stane nevyhnutelným. Cílem takového masového hnutí je podnítit u bílé pracující třídy třídní uvědomění a postoje proti bílé nadřazenosti, sjednotit celou třídu pracujících a přímo konfrontovat a svrhnout kapitalistický stát a jeho pány. Spolupráce a solidarita všech pracujících je nepostradatelnou podmínkou sociální revoluce.

Současným organizacím, jako je například Anti-Rasist Action (ARA), by mělo naše hnutí věnovat velkou pozornost, pokud jsou tyto organizace anarchistické a osvojily si výše zmíněné principy. Každé město by mělo mít kolektiv podobný ARA a každá fungující anarchistická federace by měla mít pracovní skupinu, která se zabývá rasismem a policejní brutalitou. Ve skutečnosti by měla mít organizace, o které zde píšu, federační struktury, aby mohla koordinovat úsilí na celonárodní a možná i mezinárodní úrovni. Tohle by bylo revoluční hnutí, a ne čtenářský klub, který si zvolí pár afroamerických politiků*ček nebo politiků*ček „nakloněných pracujícím“ do kongresu, ani spolek sepisující protestní dopisy, petice a další krotké věci. Mělo by si vzít příklad z historických radikálních dělnických hnutí jako Průmyslové dělnictvo světa (IWW) a stejně tak z hnutí za občanská práva šedesátých let, aby ukázalo, že pouze taktika přímé akce, konfrontace a militantní protest může přinést nějaké výsledky. Mělo by si vzít příklad z losangeleské rebelie roku 1992, aby bralo v potaz, že lidé se sice bouří, ale potřebují k tomu silné spojence, rozsáhlou materiální pomoc a aktuální informace, ale také funkční masové hnutí, které posune bouře dál vstříc povstání.

Tohle si anarchisté*ky musí uvědomit a pomáhat zakládat militantní protirasistické skupiny, které budou pracovat na osvobození menšin a zároveň poslouží jako centra jednotící pracující třídu. Je velmi důležité vytrhnout hnutí za rasovou rovnost z náruče levicově liberálního demokratického křídla vládnoucí třídy. Levicoví liberálové mohou mluvit o boji za dobro, ale dokud odmítají svržení kapitalismu a státu, skutečný boj proti rasismu jen sabotují a zrazují. Strategií levicových liberálů je spoutat třídní uvědomění do mantinelů rasové identity. Odmítají požadavky, aby pracující a střední třída v USA podporovalx práva černých na základě třídních materiálních zájmů, a díky tomu umožňují pravici, aby bez odporu těžila z latentních rasistických nálad mezi bílými a zrovna tak z jejich ekonomické nejistoty. Hnutí, které zde prosazuji, převezme tíhu boje proti bílé nadřazenosti a demontuje vazby, které drží kapitalismus pohromadě. Bez všeobecného souhlasu bílých s mocí amerického státu a s privilegiem bílé kůže se kapitalismus nemůže dožít příštího století!

Mýtus „rasismu naruby“

„Pozitivní diskriminace“ se stala válečným pokřikem všech těch rasistů pokoušejících se zrušit výdobytky dosažené černými a dalšími utlačovanými etniky v oblasti bydlení, školství, pracovního práva a všech aspektů sociálního života. Rasisté mají pocit, že by všechny tyto věci měly náležet pouze bílým mužům a že jim je „menšiny“ a ženy berou. Miliony bílých pracujících jsou dennodenně bombardovány touto rasistickou propagandou a má to velký dopad. Mnoho lidí lžím o „pozitivní diskriminaci“ namířené proti bílým věří. Tuhle víru přijalo mnoho oklamaných bílých pracujících, kteří*ré považují „pozitivní diskriminaci“ za přinejmenším zčásti odpovědnou za ekonomické problémy, kterým tolik lidí dnes čelí. Během svých dvou funkčních období na tuto myšlenku spoléhal Ronald Reagan. Rasistickou propagandu se snažil využít k potlačení práv utlačovaných etnik.

Rasisti tvrdí, že koncept pozitivní diskriminace svědčí o tom, že je jakákoliv diskriminace Afroameričanů*ek a dalších skupin hoax. Stručně řečeno je jeho základem představa, že Zákon o občanských právech z roku 1964 diskriminaci Afroameričanů*ek, Latinos, dalších etnik a žen ukončil a nyní je diskriminační vůči bílým. Rasisti tvrdí, že jsou národnostní menšiny a ženy novými privilegovanými skupinami v americké společnosti. Údajně jsou upřednostňovány na trhu práce, u přijímacích zkoušek, na realitním trhu, při udělování vládních dotací a tak dále, a to vše na úkor bílých pracujících. Rasisté tvrdí, že jsou programy na ukončení diskriminace jednak zbytečné, ale hlavně se jedná o způsob, kterým se menšiny derou k moci. Říkají, že Afroameričané*ky a ženy nechtějí rovnost, ale hegemonii nad bílými.

Anarchistické protirasistické hnutí by takové propagandě vytvořilo protiváhu a odhalovalo ji jako zbraň vládnoucí třídy. Zákon o občanských právech nezpůsobil inflaci „nadměrným“ utrácením v sociální oblasti, v oblasti bydlení a dalších službách. Navíc, černí nediskriminují bílé, bílí nejsou nahnáni v ghettech, nejsou vyhazováni a není jim upírána práce kvůli barvě pleti, není jim upíráno vzdělávání, nemusí jíst chudou stravu a předčasně kvůli tomu umírat, nečelí rasistickému násilí a policejním represím, netrpí rasově disproporční nezaměstnaností a dalšími formami rasového útlaku. Pro Afroameričana*ku začíná útlak dnem narození. Úmrtnost našich novorozenců skoro třikrát převyšuje úmrtnost bílých. Ve skutečnosti je hoaxem představa „pozitivní diskriminace“. Diskriminace černých není záležitostí minulosti. Je to systematická všudypřítomná realita dneška!

Malcolm X v šedesátých letech upozornil na to, že žádný občanskoprávní zákon nezajistí černým svobodu, a říkal, že pokud by bylx Afričané*ky v Americe skutečnými občany*kami, žádných občanských práv by nebylo třeba. Povšiml si, že byly za občanská práva položeny velké oběti a z toho důvodu by mělo být vynucováno jejich dodržování, ale pokud jejich dodržování nebude vynucovat vláda, měli by se o to postarat lidé a hnutí bude muset tlačit na autority, aby demokratická práva zachovaly. Abychom sjednotilx masy do protirasistického hnutí pracujících, musíme vznášet následující praktické požadavky, které jsou kombinací revolučního postoje a radikálního reformismu:

1. 1) Solidaritu mezi černými a bílými. Boj proti rasismu na pracovišti i ve společnosti.
2. 2) Plná demokratická a občanská práva pro všechny nebílé lidi. Přimět odbory bojovat proti rasismu a diskriminaci.
3. 3) Ozbrojená sebeobrana proti rasistickým útokům. Budovat masové hnutí proti rasismu a fašismu.
4. 4) Komunitní dohled nad policií, nahrazení policajtů volenými obyvateli*kami sousedství. Ukončení policejní brutality. Stíhání všech policajtů zabijáků.
5. 5) Peníze na rozvoj měst. Vytvoření brigád veřejných prací na přestavbu městských center, aby mohla sloužit jejich obyvatelstvu.
6. 6) Plnou společensky prospěšnou zaměstnanost a kolektivní smlouvy pro všechny pracující. Konec rasové diskriminace na pracovišti a zavedení programů rovných příležitostí.
7. 7) Zákaz Ku Klux Klanu, nacismu a dalších fašistických organizací. Stíhání všech útoků na barevné.
8. 8) Volný a bezplatný přístup do všech vzdělávacích institucí pro všechny, kteří*ré se kvalifikují. Žádná rasová exkluze ve vyšším vzdělávání.
9. 9) Konec zdanění pracujících a chudých. Zdanění bohatých a korporací.
10. 10) Úplná zdravotní péče pro všechny bez ohledu na etnický a třídní původ.
11. 11) Osvobození všech politických vězňů a vězeňkyň a bezbranných obětí rasové nespravedlnosti. Zrušení věznic. Boj proti ekonomickým rozdílům.
12. 12) Demokratická kontrola odborových svazů zdola vybudováním anarchosyndikalistického odborového hnutí. Učinit odbory aktivní v sociálních otázkách.
13. 13) Konec rasistickému pronásledování a diskriminace lidí bez dokumentů.

Pokračování příště.

Zdroj:
https://theanarchistlibrary.org/library/lorenzo-kom-boa-ervin-anarchism-and-the-black-revolution

15.6.2025 Lorenzo Kom’boa Ervin

Racism Theory