Teoretický příspěvek k revoluční etice anarchismu

Slogan „Neexistuje žádná autorita kromě tebe“ je široce spojován s anarchopunkovou subkulturou, zejména díky britské kapele Crass, ale jeho význam sahá daleko za hranice hudby nebo mladické rebelie. Vyjadřuje v koncentrované formě radikální filozofický postoj, který má hluboké kořeny v anarchistické teorii a praxi. Na první pohled se může zdát, že toto motto propaguje extrémní individualismus nebo libertariánské odcizení. V anarchistickém rámci však nabývá hluboce kolektivního a etického významu. Nejedná se o atomizovanou výzvu k egoistické nezávislosti, ale o revoluční závazek k odstranění hierarchické autority a pěstování vzájemné autonomie v solidaritě s ostatními.

Historické základy: anarchismus a odmítání autority

Anarchismus jako politická tradice již dlouho zpochybňuje legitimitu autority. Michail Bakunin, jedna ze základních postav anarchistické teorie, proslul výrokem: „Pokud existuje stát, existuje i nadvláda a s ní i otroctví.“ Pro Bakunina představovaly všechny hierarchické struktury – ať už politické, náboženské nebo ekonomické – neoprávněné formy nadvlády. Jeho odmítání autority nevycházelo z odmítání kolektivního života, ale z přesvědčení, že svoboda může vzniknout pouze prostřednictvím dobrovolného sdružování a zrušení donucovacích struktur.

Petr Kropotkin, další pilíř anarchistického myšlení, zpochybnil hobbesovský předpoklad, že lidé mají přirozený sklon k sobectví a násilí, a namísto toho konstatoval, že základním principem jak evoluce, tak sociální organizace je vzájemná pomoc. Kropotkinův důraz na spolupráci poskytl důležitou korekci interpretací anarchismu coby individualistického či chaotického. Představoval si bezstátní společnost založenou na federativních komunitách, svobodné spolupráci a solidaritě – vizi, v níž by slogan „Neexistuje žádná autorita kromě tebe“ nevylučoval kolektivní život, ale vyžadoval jeho reorganizaci na základě nehierarchických principů.

Emma Goldman tyto myšlenky prohloubila propojením anarchismu s osobním osvobozením. Ve svých esejích často zdůrazňovala způsoby, jakými morální, sexuální a psychologické formy autority potlačují lidského ducha. Pro Goldman byla internalizace autority stejně destruktivní jako její institucionální forma. Její feminismus a obhajoba svobodné lásky zpochybňovaly patriarchální a puritánské normy a její spisy odhalovaly způsoby, jakými byly i ty nejintimnější aspekty života řízeny autoritářskou logikou.

Gustav Landauer, čerpající z mysticismu a německého romantismu, neviděl stát jako monolitickou instituci, ale jako vztah reprodukovaný v každodenním životě. „Stát je stav, určitý vztah mezi lidmi, způsob chování; zničíme ho tím, že navážeme jiné vztahy.“ Tento postřeh je klíčový pro pochopení hloubky našeho sloganu: zrušení autority není pouze institucionální otázkou, ale otázkou vztahovou a etickou. Vyžaduje transformaci každodenních interakcí a pěstování nových forem solidarity.

Autorita versus odbornost: nepochopený rozdíl

Tvrzení, že „neexistuje žádná autorita kromě tebe“, neznamená, že všechny formy vedení, učení nebo vlivu jsou nelegitimní. Anarchistická teorie činí důležitý rozdíl mezi autoritou jako nadvládou a odborností coby sdílenými znalostmi. První zahrnuje nátlak, hierarchii a poslušnost; druhá zahrnuje dobrovolnou výměnu a vzájemné učení.

Errico Malatesta tvrdil, že anarchisté*ky nejsou proti všem formám vlivu, ale pouze proti těm, které jsou vnucovány bez souhlasu. „Anarchisté neodmítají přirozený vliv, který mají jednotlivci na sebe navzájem,“ napsal, „ale pouze ten, který je vnucen násilím, privilegii nebo institucionální mocí.“ Tento rozdíl je zásadní pro to, aby se zabránilo karikatuře anarchismu coby asociálního nebo nihilistického. Anarchisté*ky naopak odmítají myšlenku, že jakákoli osoba nebo instituce má právo velet ostatním na základě svého postavení, bohatství nebo síly.

V praxi to znamená, že v anarchistických organizacích se role, jako je facilitace, mediace nebo sdílení znalostí, střídají a nejsou spojeny s pevnou mocí. Autorita jednotlivce není odmítáním vzájemné závislosti, ale trváním na tom, že všechny interakce jsou konsenzuální, horizontální a nenásilné. „Neexistuje žádná autorita kromě tebe“ se stává principem rovnostářské interakce, nikoli narcistické izolace.

Internalizovaná dominance a budování poslušnosti

Jedním z nejzákeřnějších aspektů autority je její internalizace. Sociální instituce, jako je školství, náboženství, rodina a média, vytvářejí poslušné poddané dlouho předtím, než policie nebo armáda začnou vymáhat zákony. Michelem Foucaultem formulovaný koncept disciplinární moci nám pomáhá tento proces pochopit: moc nepůsobí pouze prostřednictvím přímého potlačování, ale také prostřednictvím formování norem, chování a vnímání sebe sama.

Děti se učí sedět tiše, hlásit se, podřizovat se dospělým a přijímat tresty. Pracovníci jsou zvyklí na časovou disciplínu, hodnocení výkonu a manažerskou kontrolu. Občané jsou povzbuzováni, aby se ztotožňovali s národem, respektovali autoritu a báli se odchylek. Genderové role, rasové hierarchie a normy založené na schopnostech dále upevňují poslušnost a stud.

Anarchisté*ky si uvědomují, že práce na odbourávání autority se proto musí odehrávat nejen na strukturální úrovni, ale i v psychice. Motto „Neexistuje žádná autorita kromě tebe“ není jen výzvou k neuposlechnutí vnějších příkazů, ale také ke zpochybnění způsobů, jakými jsme se naučilx samx sebe kontrolovat. To vyžaduje kritickou reflexi, politické vzdělávání a léčebné praktiky, které se zabývají traumatem života pod neustálým dohledem a kontrolou.

Liberální autonomie versus anarchistická autonomie

Klíčovou výzvou pro anarchisty*ky je odlišit myšlenku autonomie od jejích liberálních a neoliberálních zkreslení. V liberální politické filozofii je autonomie často ztotožňována s individuálními právy, soukromým vlastnictvím a svobodou uzavírat smlouvy. Je oslavována v postavě selfmademana, podnikatele nebo racionálního spotřebitele. Neoliberalismus tento model radikalizuje tím, že všechny sociální vztahy rámuje jako tržní transakce a přesouvá kolektivní odpovědnost na jednotlivce.

V tomto rámci se fráze „Neexistuje žádná autorita kromě tebe samotného“ stává cynickým ospravedlněním pro opuštění zranitelných, demontáž veřejných institucí a oslavování konkurence. Nezaměstnaní jsou obviňovánx za svou situaci; nemocným se říká, aby převzalx osobní odpovědnost; utlačovaní jsou vybízenx, aby se pozvedlx vlastními silami. Svoboda je předefinována jako spotřebitelská volba a podnikatelská iniciativa.

Anarchistická autonomie je naproti tomu ze své podstaty sociální a rovnostářská. Požaduje odstranění ekonomické nerovnosti, zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a vytvoření struktur, které umožní všem lidem prosperovat. Uznává, že svoboda není možná bez přístupu k bydlení, zdravotní péči, vzdělání a komunitě. Chápe autonomii nikoli jako oddělení, ale jako schopnost smysluplně se účastnit kolektivního života bez nátlaku.

Prefigurativní politika a praxe sebeurčení

Anarchismus se zavazuje nejen ke zrušení stávajících struktur autority, ale také k budování nových, emancipačních forem života. To je podstata prefigurativní politiky: víra, že revoluční hnutí musí ztělesňovat hodnoty, které se snaží realizovat. Prostředky musí být v souladu s cíli.

Tento princip je patrný v praktikách horizontálního rozhodování, konsenzu, vzájemné pomoci a přímé akce, které charakterizují anarchistické organizování. Je také viditelný ve vytváření autonomních prostorů – sociálních center, družstev, squatů a komunit –, které se snaží žít mimo kapitalistickou a státní logiku.

Žít tak, jako by „neexistovala žádná autorita kromě tebe“, znamená zapojit se do neustálého procesu kolektivní samosprávy. Znamená to odmítnout spasitelství, charismatické vedení a ideologické dogma. Znamená to potvrdit schopnost obyčejných lidí řídit vlastní záležitosti, řešit vlastní konflikty a budovat vlastní budoucnost. Znamená to také přijmout chaotickou, obtížnou a pomalou cestu skutečné demokracie.

Revoluční odpovědnost a kolektivní síla

Ačkoli se slogan soustředí na jednotlivce, jeho důsledky jsou zásadně kolektivní. Neuznávat žádnou autoritu kromě sebe sama znamená odmítnout pasivitu a požadovat odpovědnost – za sebe, za ostatní a za svět. Znamená to potvrdit, že nás žádná vnější síla neosvobodí; že emancipace musí být samoorganizovaná a kolektivně uskutečněná.

Revoluční odpovědnost zahrnuje konfrontaci se spoluvinou, zpochybňování represivního chování a vytváření kultury odpovědnosti. Znamená to solidaritu s utlačovanými, i když je to nepohodlné nebo riskantní. Vyžaduje to nejen kritiku, ale i budování – budování dvojí moci, vytváření společenské odolnosti a udržování osvobozeneckých tradic.

Neexistuje žádná autorita kromě tebe – ale toto „já“ je formováno bojem, komunitou, historií. Autonomní „já“ není abstrakcí, ale subjektem ukutým ve výhni kolektivního odporu. Je to dělník, který organizuje divokou stávku, nájemnice, která odmítá vystěhování, trans mládež, která hájí svou důstojnost, uprchlictvo, které překračuje hranice, pečovatelka, která se vzpírá úsporným opatřením. Tyto akty sebeuplatnění nejsou izolované – jsou srdcem revoluční možnosti.

Závěr

„Neexistuje žádná autorita kromě tebe“ je silný slogan, pokud je chápán z anarchistického pohledu. Není to výzva k individualistickému ústupu nebo tržně orientované autonomii, ale radikální odmítnutí nadvlády ve všech jejích formách – ekonomické, politické, kulturní a psychologické. Vyžaduje zrušení hierarchické autority a vybudování rovnostářských, nenátlakových forem života.

Žít podle tohoto principu znamená zpochybňovat vnitřní a vnější struktury, které vynucují poslušnost. Znamená to rozebrat stát, kapitalismus, patriarchát a nadvládu bílé rasy nejen jako instituce, ale i jako vzorce chování a přesvědčení. Znamená to zavázat se ke vzájemné pomoci, kolektivní odpovědnosti a prefigurativnímu budování světa, ve kterém jsou všichni svobodní.

V době ekologického kolapsu, rostoucího autoritářství a sociální fragmentace je potřeba revoluční etiky založené na autonomii a solidaritě naléhavější než kdy jindy. Neexistuje žádná autorita kromě tebe – ale toto „já“ musí být součástí kolektivu. Pouze společně můžeme zničit svět pánů a vybudovat svět bez otroků.

Zdroj:
https://theslowburningfuse.wordpress.com/2025/06/15/there-is-no-authority-but-yourself-a-revolutionary-ethic-of-anarcho-communism/

2.7.2025 theslowburningfuse

Theory