Pětačtyřicetiletý Muhammad, otec sedmi dětí z Rafahu, líčí své vysídlení a následné zatčení. Popisuje mučení, hlad a drsné podmínky, které zažil během zhruba šesti měsíců svého zadržení v Sde Teiman.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl také promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Svědectví Muhammada al-Mishwakhi

Muhammad al-Mishwakhi

Před válkou jsem byl zaměstnán jako úředník v Palestinské samosprávě a žil jsem se svou ženou a sedmi dětmi v saúdské čtvrti uprchlického tábora aš-Šabúra v Rafahu: Halou (18), Salehem (15), Lanou (13), jedenáctiletými trojčaty Jásirem Arafatem, Aminem a Íbráhímem a dvouletým Muhammadem.

Od začátku války jsme s rodinou čelilx všemožným příkořím: hladu, žízni a neustálému strachu z bombardování. V květnu 2024, po pozemní invazi do Rafahu, jsme bylx nucenx opustit náš domov a bylx jsme vysídlenx. Vzalx jsme si s sebou jen nejnutnější věci a odešlx jsme. Bydlelx jsme ve stanu v oblasti al-Mawasi v Chán Júnisu. Situace tam byla velmi složitá – místo bylo nepřetržitě bombardováno a my jsme žilx v permanentním strachu. Každý den jsem stál v dlouhých frontách, abych nám sehnal vodu, a každý den jsem také hledal jídlo, abych uspokojil alespoň naše základní potřeby.

Takto jsme žilx až do 30. ledna 2025, kdy jsme se doslechlx, že se lidé začínají vracet do saúdské čtvrti v Rafahu. Bylx jsme vyčerpánx životem ve stanu a táborem pro vnitřně vysídlené osoby, a ačkoliv jsme vědělx, že to bude nebezpečné, rozhodlx jsme se vrátit do Rafahu s nadějí, že situace tam bude o něco lepší. Přestěhovali jsme se do čtvrti Tal as-Sultan. Hned po příjezdu jsme zaslechlx bombardování, nad domy kroužily drony a nepřetržitě se ozývala střelba.

Dne 23. března 2025 vojáci obklíčili čtvrť Tal as-Sultan a shazovali na nás ze vzduchu letáky, v nichž nám nařizovali, abychom odešlx do saúdské čtvrti, která se nacházela západně od Tal as-Sultanu. Izraelská armáda ovšem zahájila palbu na skupinku uprchlíků a uprchlic, kterx bylx před námx. Dva mladí muži byli zabiti a další lidé bylx zraněnx. Tato událost vyvolala mezi prchajícími chaos a úzkost. Mělx jsme strach, že i když poslechneme rozkaz na letácích, tak nás stejně zastřelí. Nevědělx jsme, kam jít ani kam se obrátit, a nebyl nikdo, kdo by nás vedl. Nebylx tam žádní pracující od Červeného kříže ani žádné jiné organizace. Šlx jsme dál, až jsme dorazilx k mešitě Tajbah. Bylx jsme unavenx, zejména ženy a děti. Chvíli jsme odpočívalx a pak jsme pokračovalx směrem k chatrčím a stanům UNRWA v severní části saúdské čtvrti. Cestou jsme narazilx na tanky a izraelské vojáky, muselx jsme zastavit. Po patnácti minutách vojáci nařídili ženám a dětem, aby se oddělily od mužů, a pak jim nařídili, aby pokračovaly samy do oblasti al-Mawasi v Chán Júnisu. Nás muže tam zadrželi.

Poté nám poručili, abychom vstoupili do kontrolního zařízení s nainstalovanou kamerou a abychom se do ní podívali. Pět mladých mužů vešlo přede mnou. Někteří z nich byli zatčeni, jiní propuštěni. Když jsem vešel, důstojník mi nařídil, abych pokračoval směrem k vojákům. Vzali mi občanský průkaz, zkontrolovali mé jméno a nařídili mi, abych si sedl na zem. Slyšel jsem, jak vojáci říkají ostatním mužům arabsky: „Yalla, jděte!“

Zůstal jsem tam a jeden z vojáků mi poručil, abych se svlékl, dal své oblečení a věci do černé tašky, kterou mi dal, potom mi řekl, abych si oblékl bílou kombinézu. Byla velká zima. Vojáci mi svázali ruce za zády a zavázali mi oči, stejně jako několika dalším zadrženým, pak nás hodili do jámy. Tam nás bili zbraněmi a nadávali nám. Mysleli jsme si, že v té jámě zemřeme.

Pak jsem uslyšel džípy. Zadržených nás bylo asi třicet, naložili nás do dvou vojenských džípů. Tehdy začalo mučení. Po celou dobu jízdy nás brutálně bili, až jsme dorazili k hraničnímu přechodu Karam Abu Salem (Kerem Šalom). Když jsme tam dorazili, překvapilo nás, že kromě vojáků tam byli i Izraelci v civilním oblečení. Když nás vytahovali z džípů, kopali do nás. Rozepnuli nám zipy na kombinézách a shodili nás na zem tváří dolů, měli jsme odhalená břicha. Pak nás mlátili a nadávali nám. Takto jsme tam byli asi dvě hodiny, v chladu.

Poté nás naložili zpět do džípů, které nás následně odvezly na místo, jehož jméno neznám. Tam jsme si svlékli bílé kombinézy. Řekli nám, že nás odtud odveze transportní jednotka. Naložili nás do autobusu, který byl ve velmi špatném stavu, bez sedadel a celkově nevhodný pro přepravu osob. Celou cestu nás mlátili holemi po hlavách. V určitém okamžiku jsem na chvíli ztratil vědomí. Probral jsem se, když mě udeřili do ramene. Také nám neustále nadávali a proklínali naše matky, manželky a dcery. Jeden z vojáků zpíval něco, čemu jsem nerozuměl, a nutil nás, abychom to po něm opakovali. Neměli jsme jinou možnost, než se snažit opakovat to, co zpíval.

Autobus nakonec zastavil u věznice. Vystoupili jsme. Nevěděl jsem, o jakou věznici se jedná, ale později jsem zjistil, že to byla Sde Teiman. Navštívili jsme lékaře, který nás měl vyšetřit, ale místo toho nás ponižoval nadávkami. Je pro mě těžké ta slova opakovat.

Poté jsme si museli svléknout kombinézy, které jsme na sobě měli, a místo nich nám dali šedé teplákové soupravy. Ve chvíli, kdy jsme si tyto soupravy oblékli, začala další fáze mučení.

Bylo kolem druhé hodiny ráno, když nás odvedli do cel. Vojáci nám rozvázali ruce a dali nám trochu jídla – kousek chleba a kousek sýra, protože byl ramadán.

Doufal jsem, že se vyspíme a že si alespoň na chvíli odpočineme od bití. Ale ve čtyři hodiny ráno nás vzbudili a sdělili nám, že každé ráno v 4:30 bude sčítání a že spát budeme smět až o půlnoci. Byli jsme úplně vyčerpaní a kvůli všem těm ranám, které jsme dostali, jsme sotva mohli dýchat.

V sedm hodin ráno nám znovu svázali ruce a odvedli nás do výslechové místnosti v Šin bet (ISA). Nevěděl jsem, proč mě zatkli. Když začal výslech, přišel důstojník, který se představil jako „Abu Ali“. Řekl nám: „Jste váleční zajatci, vy psi.“

Řekl mi, že jsme zabili jeho ženu a děti. Zeptal jsem se ho, jak a proč, a on odpověděl: „Celá Gaza je mrtvá. Nenecháme naživu ani jednoho z vás.“ Odpověděl jsem mu, že jsem úředník Palestinské samosprávy a nejsem napojen na žádnou frakci. Odvětil: „Všichni jste teroristi. Hamás i Fatah. Pohřbíme vás. Žádný Červený kříž ani jiná humanitární organizace, nikdo se na vás nebude ptát. Nikdo o vás neví.“

Přáli jsme si zemřít. Byli jsme brutálně mučeni. Muži i ženy, kterx v armádě sloužilx, s námi zacházelx velmi špatně. Nadávalx   nám. Sotva nám dovolilx se osprchovat, a když už nám to povolilx, tak jen na dvě minuty. Ty tepláky jsme na sobě měli přes dva měsíce. Oblečení bylo tak špinavé, že jsme ho museli vyprat a znovu si ho obléct ještě mokré, dokonce i v zimním chladu. Museli jsme nosit tutéž teplákovou soupravu, protože žádné jiné oblečení nebylo k dispozici.

Členové speciální jednotky občas vtrhli do cel pod záminkou, že provádějí prohlídky. Házeli dovnitř omračující granáty, křičeli, nadávali nám i našim rodinám a bili nás. Mlátili nás velmi brutálně. Následky pociťuju dodnes – utrpěl jsem poškození sluchu, trpím tinnitem a zvoněním v uších.

Museli jsme klečet s rukama nad hlavou celé hodiny. Sezení v této pozici způsobovalo nesnesitelnou bolest a necitlivost v nohou. Poté nás občas po zemi táhli ven z místnosti, opět pod záminkou prohlídky, zase nás ponižovali a znovu bili, někdy i do citlivých míst. Další způsob, kterým nás vojáci terorizovali, bylo silné tlačení holí na ledviny, což vyvolává strašlivou bolest.

Když si vězeň stěžoval na bolest a požádal o léky proti bolesti, vojáci mu odpověděli: „Napij se vody.“ A tím to končilo. Takto jsme trávili dny v Sde Teiman. Denně nás mlátili a ponižovali, dostávali jsme velmi málo jídla, které bylo navíc ve velmi špatném stavu, včetně tuňáka, konzervovaných vajec, vařených brambor, těstovin, jablek a krájeného chleba.

Za celou dobu, co jsme tam byli, jsme skoro neviděli sluneční světlo. Celý den jsme byli zavření v místnostech nebo chatrčích a ven jsme směli jen na 10 minut denně. Spal jsem na tvrdé, špinavé matraci a měl jsem jen dvě tenké deky, kterými jsem se mohl přikrýt. Kvůli drsným podmínkám se u mnoha vězňů, včetně mě, objevila plísňová infekce.

Používali jsme stejné špinavé a páchnoucí matrace a deky. Ten zápach byl nesnesitelný. Místnost byla také špinavá a smrděla. Prožili jsme tam velmi těžké dny a měsíce – špatné zacházení, bití, ponižování, psychické mučení, nedostatek spánku a odpočinku.

V posledním měsíci jsme dostali léky na plíseň, zvýšily se nám příděly jídla a trochu se zlepšilo i jejich chování. Nevěděli jsme, co tuto změnu mohlo způsobit.

Poslední den nám přinesli jídlo a jedna vojačka nám přikázala, abychom se najedli, pomodlili a šli rychle na toaletu. Poslechli jsme ji a následně nám přikázala, abychom si lehli na břicho a pak vstali, poté nás začali natáčet. Během natáčení se každého z nás ptali na jméno a také na jména našich rodičů.

Té noci, 10. října 2025, kolem 23:00, jsme slyšeli štěkat psy a domysleli jsme si, že převážejí vězně. Přijeli členové jednotky izraelské vězeňské služby, naložili nás do transportéru a neustále nás bili a ponižovali. Jeli jsme asi dvě a půl hodiny do jiného vězení, nevěděli jsme do kterého. Dorazili jsme tam ve čtyři ráno a jakmile jsme vystoupili, napadli nás psi. Pak nás vedli z místa na místo, až jsme si uvědomili, že jsme ve vězení Negev (Ketziot). Byli jsme tam dva dny a pak nám agenti Šin betu řekli, že nás ten večer propustí.

Přišel zástupce Červeného kříže z Náblusu a řekl nám: „Příměří vstoupilo v platnost a vy jste první skupinka, která bude propuštěna z vězení.“ Vzali nám otisky prstů. Teprve tehdy jsme pochopili, že nás opravdu propustí. Byli jsme nadšení. Nemohli jsme tomu uvěřit. Vděčně jsme se sklonili před Bohem a plakali jsme.

V pondělí 13. října 2025 kolem čtvrté ráno nám nařídili, abychom se připravili k okamžitému odjezdu. Svázali nám ruce a naložili nás do autobusu. Během jízdy nás příslušníci IPS bili, až jsme v poledne dorazili k hraničnímu přechodu Karam Abu Salem (Kerem Šalom). Tam nám rozvázali ruce a pěšky jsme se vydali pryč. Cestou jsme narazili na zástupce Červeného kříže a teprve tehdy jsme se cítili v bezpečí, teprve tehdy jsme pochopili, že jsme skutečně venku z vězení.

Byl jsem začten a propuštěn, aniž bych byl z čehokoliv obviněn. Dny, které jsem strávil v Sde Teiman, byly nejtěžšími dny mého života.

Měl jsem ohromnou radost, když jsem uviděl svou ženu, děti a rodinu. Všxchnx bylx naživu, ale ve velmi špatném stavu. Bylx vyhublx a mělx bledé tváře. V Pásmu Gazy bylo všechno zničené. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, kolik lidí, včetně kamarádů, kamarádek a sousedů a sousedek bylo ve válce zabito.

Navzdory tomu všemu jsem děkoval Bohu, že jsem z vězení odešel živý, bez vážných zranění nebo větších zdravotních komplikací. Ale nemohu zapomenout na mučení, teror, ponižování a bolest, které jsem tam prožil. Nemohu zapomenout ani na fyzická zranění po celém těle a na uchu. Mám teď kvůli tomu všemu špatnou paměť, nedokážu se pořádně soustředit, trpím nespavostí a chronickou vyčerpaností a můj duševní stav je velmi špatný, a to vše kvůli tomu, co jsem zažil ve vězení.

Výpověď byla poskytnuta terénnímu pracovníkovi organizace B’Tselem Muhammadu Sabahovi dne 26. října 2025.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/muhammad_saleh_suliman_al_mishwakhi

13.2.2026 Muhammad al-Mishwakhi

World War