Past „terorismu“

Jak se boj proti terorismu stává taktikou pro upevňování autoritářských pozic uvnitř státu.

Vnitřní válka, kterou vlády vedou proti pracujícím třídám a vykořisťovaným, se projevuje především represemi proti politickým silám, které usilují o změnu sociální organizace, a proti masovým hnutím, která vyjadřují společenskou nespokojenost s určitými situacemi a kroky vlády.

Současné demokratické státy procházejí obdobím narůstajícího autoritářství. Společně se soustředěním politické moci do rukou čím dál uzavřenějších elitářských skupinek a se zpomalením kapitalistické akumulace se kompas, který usměrňuje kroky vlády mezi silou a konsenzem, vychyluje směrem k stále většímu autoritářství.

Obrana „legitimně ustavených“ vlád a jejich rozhodnutí, stejně jako obrana základních politických, ústavních, ekonomických a sociálních struktur a tradičních pohledů na rodinu, náboženství a morálku, slouží jako ospravedlnění pro obnovený boj proti terorismu.

Rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2006 uvedla, že „akty, metody a praktiky terorismu ve všech svých formách a projevech jsou činnostmi zaměřenými na ničení lidských práv, základních svobod a demokracie, které ohrožují územní celistvost a bezpečnost států a destabilizují legitimně ustavené vlády, a že mezinárodní společenství by mělo přijmout nezbytná opatření k posílení spolupráce za účelem boje proti terorismu.“

Evropská unie ve směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2017/541 ze dne 15. března 2017 definovala teroristické činy jako „úmyslné činy (…), pokud jsou spáchány se specifickým teroristickým cílem – a to zastrašit obyvatelstvo, protiprávně nutit orgán veřejné moci nebo mezinárodní organizaci, aby jednaly nebo se zdržely jednání, anebo vážně destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace. Za teroristický trestný čin by měla být považována i hrozba spáchání těchto úmyslných činů, pokud je na základě objektivních okolností prokázáno, že taková hrozba byla učiněna s tímto teroristickým cílem.“ Směrnice však dále uvádí, že „činy zaměřené na (…) donucení orgánu veřejné moci k určitému jednání nebo k tomu, aby se určitého jednání zdržel, které nejsou zahrnuty do taxativního výčtu závažných trestních činů, se za teroristické trestné činy nepovažují“.

V memorandu ze dne 25. září 2025, kterým se zavádí předchozí exekutivní příkaz z 22. září do praxe, americký prezident Donald Trump uvádí, že „společné motivy a opakující se indicie sjednocují tento vzorec násilné a teroristické činnosti pod zastřešujícím označením samozvaného ‚antifašismu‘. Tato hnutí vykreslují základní americké principy (např. podporu vymáhání práva a kontrolu hranic) jako ‚fašistické‘, aby tím ospravedlnila a podnítila akty násilné revoluce. Tato ‚antifašistická‘ lež se stala bojovým pokřikem, který domácí teroristé používají k vedení násilného útoku na americké demokratické instituce, ústavní práva a základní svobody. Společná témata oživující toto násilné chování zahrnují: antiamerikanismus, antikapitalismus a antikřesťanství, podporu svržení vlády Spojených států, extremismus v otázkách migrace, rasy a genderu, a nepřátelství vůči těm, kteří zastávají tradiční americké názory na rodinu, náboženství a morálku.“

Anarchistické hnutí vždy tvrdilo, že vlády jsou brutální, násilnou a svévolnou nadvládou několika jedinců nad masami. Jsou také nástrojem navrženým k zajištění dominance a udržení privilegií těch, kteří si monopolizovali veškeré výrobní prostředky a využívají je k tomu, aby si masy podmanili a nutili je pro ně pracovat. Vlády nejsou ničím jiným než společenstvím vládnoucích, tedy těch, kteří mají monopol na násilí a vyžívají jej k udržování současných ekonomických a sociálních poměrů.

Ideologický aparát využívaný k boji proti „politickému násilí“ a „terorismu“ potvrzuje tento základní kámen anarchismu. Výše citované dokumenty odhalují brutálně konzervativní přístup zaměřený právě na úporné uchovávání současného společenského řádu: přístup, který ignoruje vyvstávající potřeby společnosti vyžadující nové formy politické a ekonomické organizace. Tyto nové formy ničí stará privilegia, která právní systém a předpisy chrání. Napětí mezi společností a politickým systémem je proto nevyhnutelné – a čím násilnější bude odpor vlád vůči novému, tím násilnější bude i střet. A tato opatření nevoní, páchnou sakristií a reakcionářstvím.

Ve výše zmíněných dokumentech vlád a nadnárodních organizací je kromě skutečných teroristických činů terčem také tlak veřejnosti, který má donutit vlády ke změně jejich politiky. To jasně vyplývá z rezoluce OSN a z nařízení americké vlády. Pokud jde o Evropskou unii, legislativa rozlišuje mezi teroristickými činy a činy opozice, ale toto rozlišení se v komunikaci s médii ztrácí. Jinými slovy, vlády se připravují definovat jakýkoliv protest veřejnosti jako násilný a legitimizovat institucionální represi.

Ve skutečnosti jsou to právě vládní politiky, které způsobují nárůst násilí ve společnosti, ať už ničením životního prostředí, pronásledováním nejzranitelnějších skupin nebo prohlubováním chudoby.

Anarchistické hnutí nemá žádnou ideologii, kterou by vnucovalo společnosti, žádný model, který by po převzetí moci striktně uplatňovalo. Je nejvědomějším vyjádřením spontánního pohybu společnosti směrem k neustálému zlepšování životních podmínek a sociálních vztahů. Bránění tomuto pohybu ve jménu konzervatismu, ve jménu tradice, dokazuje falešnost demokratického narativu.

Strategiemi anarchismu jsou přímá akce a samoorganizace, která vychází zdola. Jejich kriminalizace znamená zbavení anarchistického hnutí nástrojů, které jsou nezbytné pro realizaci anarchistických ideálů. Ty si kladou za cíl změnit způsob života ve společnosti, navazovat vztahy plné solidarity, dosáhnout plného materiálního, morálního a intelektuálního rozvoje, a to nikoliv jen pro určitou sociální třídu, ale pro všechny lidi – a to nelze vynutit silou, může to naopak vyplynout z postupného růstu kolektivního vědomí a může toho být dosaženo se souhlasem společnosti.

Účast, kterou vlády požadují, není účastí ve smyslu svobodné debaty, svobodného sdružování nebo přímých akcí za zlepšení. Účast, kterou mají na mysli, se v nejlepším případě omezuje na volební urny a demonstrace, které pouze oslavují stávající stav věcí.

Musíme proto změnit narativ: nejde pouze o souboj mezi silami zákona, pořádku a protichůdnými frakcemi, ve kterém zvítězí jen jedna nebo druhá strana. Musíme znovu potvrdit, že společenskou změnu lze zastavit pouze dočasně, v tom okamžiku lze propast mezi úrovní civilizace, které dosáhly masy, a zákonem, který vždy zaostává, překlenout pouze jedním skokem: povstáním. Je na anarchistickém hnutí, aby mezi vykořisťovanými třídami posílilo přesvědčení, že aby skutečně a definitivně zlepšily své podmínky, musí změnit společnost a jednou provždy se zbavit všech nástrojů útlaku: policie, věznic, soudců, prezidentů, ministrů, poslanců apod.

Anarchistické, komunistické a grassrootové organizace jsou v očích utlačovatelů všechny stejným nepřítelem. Proto musíme posilovat pouta solidarity mezi různými složkami, šířit osvědčené postupy horizontální organizace a čelit autoritářským, shora dolů řízeným a kolaborantským praktikám.

Bude to těžké, ale zvládneme to.

Zdroj:

https://freedomnews.org.uk/2026/02/18/the-terrorism-trap/