Oslavme letošní MDŽ s textem Colina Wrighta, který vznikl už v roce 1994, ale v mnoha ohledech je stále aktuální a podnětný.

Opravdový anarchismus musí být i feministický, jinak se stává patriarchálním poloanarchismem.

Norská anarchistická federace

Jako sociální anarchisté jsme zdědili soubor teoretických poznatků založených na zkušenosti, který se v poslední době stává stále aktuálnějším. Analýza mocenských vztahů, jež se zabývá hierarchickým útlakem a dominancí, nám umožňuje myšlenkově proniknout do mnoha současných sociálních hnutí – možná víc než samotným členům těchto hnutí. Přestože se zabýváme teoriemi o odstranění hierarchického uspořádání společnosti, je třeba poučit se z myšlenek nových sociálních hnutí, abychom tuto svoji teorii mohli efektivně doplnit. Takto aktivně nasloucháme a učíme se od lidí tmavší pleti o eurocentrismu a jiných formách rasismu, od gayů a lesbiček o heterosexualitě a homofobii, od aktivistů za práva zvířat o údajné nadřazenosti lidské rasy nad jinými formami života atd.

V tomto článku se budeme zabývat výhradně feministickým hnutím jednak proto, abychom zjistili, co mu může přinést anarchistická analýza, a také proto, abychom se sami poučili. Mnoho lidí považuje zapojení mužů do feministického hnutí za věc kontroverzní a tak začnu s tím, jak jsem se k této otázce vlastně dostal, a skončím domněnkami o ekologii coby budoucím spojovacím prvku mezi feminismem a anarchismem.

Konstatování, že minulé i současné anarchistické hnutí je androcentrické a mužsky orientované, je velmi mírné. Teoretický souhlas s abstraktní a zobecněnou rovností mezi muži a ženami nechává mnoho nevyřčeného – zejména tehdy, pokud tato „rovnost“ není aplikovaná v domácnosti. Mnoho anarchistických analýz soustavně ignoruje fakt mužské dominance a svoji kritiku orientuje na běžné vztahy, kapitál a stát či civilizaci. Ať už mají tito kritikové jakékoliv zásluhy, otázce rovnosti mezi muži a ženami je buď přiřazena menší priorita, anebo to je způsobeno naším „vrozeným“ způsobem myšlení. Fakt, že odnaučení se sexistického chování vyžaduje i určitou námahu, je většinou ignorován.

Muži-feministi

Muži se musí snažit vytvořit si vlastní realitu a uvědomit si svou roli v rovnostářské společnosti, neboť to jim zatím nebylo systémem, jenž jim vštěpuje pocit nadřazenosti, umožněno.

Sandra Harding

Coby muž jsem se o feminismus začal zajímat až během konfrontace s politickým myšlením ekologické levice. Dříve jsem věřil, že boj za lidskou svobodu může být veden v rámci mužského stylu myšlení, samozřejmě s jistým ohledem na problémy žen. Tehdy jsem ženské hnutí podporoval jen pasivně. Bylo to do té doby, než jsem si uvědomil, že ze sexismu těží opravdu každý muž – nejen ti, co ubližují, znásilňují, obtěžují či ponižují –, a uvědomil si svá privilegia, jichž jsem si coby (bílý) příslušník mužské polovice lidstva, užíval. V rodině, škole, zaměstnání a jinde jsem měl stále nějaké výhody oproti (nebílým) ženám. Můj zájem o feminismus rostl a díky ženské literatuře a románům jsem zjistil, že mé vlastní utopické vize se stále více soustředily na ženy a odpovídaly jejich způsobu myšlení. Zatímco můj odpor ke kapitalismu zůstal nezměněný, zaznamenal jsem posun ve svém systému hodnot směrem k výchově a potřebě důvěrnosti. Začal jsem rozvíjet určitou citlivost ohledně problémů žen a začal rozeznávat jednotlivé sexistické prvky v chování mužů, jichž bych si dříve nevšiml. Pochopil jsem, jak mne boj feministek obohacuje. Zatímco Emma Goldman zdůrazňovala, že jen ženy samotné jsou schopné se oprostit od psychického útlaku, muži mohou sehrát důležitou roli v odhalování „externalit“ patriarchátu. Tím, že se odnaučíme sexistickému chování a tento způsob jednání budeme napadat i u ostatních mužů, můžeme vytvořit prostředí podporující participaci všech ve všech oblastech života.

Přestože ve feministické komunitě existuje spousta různých názorů na participaci mužů, většina žen pomoc uvítá. Sandra Harding tvrdí, že stejně jako může bílá žena bojovat proti rasismu, může být i muž feminista. Píše, že by „muži měli přijmout toto zrádné myšlení a rozvíjet feministická stanoviska“. Přesto vyžaduje účast mužů (včetně mé vlastní) v ženském hnutí určitou opatrnost. Harding říká, že „muži rádi řídí, soudí a vedou vše, k čemu jim je umožněn přístup“. Muži mohou být přínosem pro feministické hnutí pouze tehdy, když si uvědomí nebezpečí transformace feminismu k jejich vlastnímu prospěchu a budou ochotni naslouchat hlasu žen. Nakonec je přece jen hlavním cílem dodat ženám sílu a odvahu. I přes všechno tohle je mnoho důvodů, jež udržují v mužích jejich sexistické názory, hluboce zakořeněno, složitě navzájem propleteno a relativně neprozkoumáno. Můžeme přijmout ženskou logiku, myšlenku rovnosti mezi pohlavími apod., ale stále si nevšimnout toho, jak je naše chování zastrašující a arogantní. I když se budeme konfrontovat s problémy v rodině, škole a médiích, jemnější aspekty rovnosti mezi muži a ženami mohou přetrvávat. Víme stále málo o rozvoji psychiky dítěte a tvorbě maskulinních a femininních rysů chování. I přesto, že bude dlouho trvat, než se oprostíme od patriarchátu, konečným cílem feminismu je osvobození lidského jedince. Všichni budeme mít užitek ze společnosti, která bude vysoce hodnotit spolupráci a vzájemnou starostlivost namísto agrese a zastrašování.

Feminismus liberální a radikální

Pokud chceme dosáhnout opravdového osvobození žen, a to všech, nejen hrstky privilegovaných, předpokládáme takové ekonomické, sociální a politické změny, jež by znamenaly historickou změnu vedoucí k odstranění současného statu quo.

Hester Eisenstein

Feminismus je přinejmenším uznáním rovnosti mezi pohlavími, uznáním faktu, že mužská dominance je realitou, a to realitou špatnou. Kořeny má v liberální tradici a hledání vlastního svobodného já. Tato tradice je silná dodnes a reprezentuje ji feminismus liberální, který věří v dosažení rovnosti změnou současného systému a prosazením stejného přístupu k možnostem vzdělání, zaměstnání apod. V šedesátých a sedmdesátých letech jsme ale zaznamenali nový feministický radikalismus různých forem – radikální, socialistický, lesbický, černý, anarchistický i další. Radikální feminismus na rozdíl od liberálního věří, že celý tento systém – patriarchální liberalismus – je špatný a dělaný jen pro muže a jejich zájmy. Tento feminismus proto musí být revoluční.

Revoluční potenciál feminismu byl žel zastíněn přístupem médií k myšlenkám liberálního proudu. Diskutovalo se o významu liberálního feminismu, i když to nevedlo k žádnému konsenzu uvnitř feministické komunity. Socialistická feministka Zillah Eisenstein věří, že rozpory liberálního feminismu (mohou být ženy opravdu rovné mužům v liberálně-patriarchálním státě?) nakonec povedou k diskreditaci tohoto směru a uvolní cestu budování radikálně odlišné společnosti: „Rozpory mezi liberalismem (jak patriarchálním, tak i individualistickým ve své struktuře a ideologii) a feminismem (zdůrazňujícím rovnost mezi pohlavími a kolektivismus) dávají vzniknout základu pro feminismus stojící mimo myšlenky liberalismu.“ Bell Hooks píše, že „proces, který dá vzniknout takovému radikalismu, zatím není moc jasný… Pozitivní dopady liberálních reforem na život žen by neměly vést k domněnce, že mohou vymýtit systém dominance. Teorie i praxe feminismu se musí inspirovat revolučními podněty, pokud chce pokročit směrem ke zničení dnešního systému útlaku, pokud chce změnit současnou realitu.“

Kořeny feministického radikalismu můžeme hledat v 19. století, kdy se odehrál první rozkol mezi radikálními a liberálními feministkami. Ve své nedávné studii popisuje Margaret Marsh dřívější anarchofeministické hnutí. Tyto první feministky se svými tvrzeními velice přibližují myšlenkám druhé vlny feminismu, jež se řídila heslem, že „osobní je i politické“. Marsh konstatuje, že feministické průkopnice trvaly na tom, že „podřízenost žen je způsobena zastaralým systémem sexuálních a rodinných vztahů. Napadáním instituce manželství, obhajováním sexuální svobody a trváním na ekonomické a psychické nezávislosti žen dokazovaly, že osobní svoboda je nezbytnou součástí sexuální rovnosti a že toho nelze dosáhnout pouze politickými a zákonnými právy.“

Zatímco se liberální feministky jako Elizabeth Cady Stanton snažily dosáhnout rovnoprávného postavení s muži prostřednictvím hlasovacích lístků, začaly anarchofeministky a další radikální průkopnice zpochybňovat rodinný systém. Nakonec se ale sufražetky domohly hlasovacího práva a v euforii vítězství se na ostatní ženské otázky zapomnělo. A tak zatímco Emma Goldman a Margaret Sanger pokračovaly ve svém boji za omezení porodnosti, stala se sexualita výzkumnou oblastí Freuda a Reicha. Zpolitizování sexuální otázky jsme se dočkali až se současnými pracemi Kate Millet a Shulamith Firestone.

Anarchofeministickými myšlenkami se zabýváme málo i v současnosti, vina ovšem nepadá jen na hlavu anarchistů-mužů. To se negativně odrazilo jak na teorii anarchismu, tak feminismu. A tak zatímco se už dávno začaly vynořovat myšlenky o založení „feministického státu“, začaly socialistické a radikální feministky znovu kritizovat podstatu státu národního. Přestože byla anarchistická přímá akce dlouho součástí metod práce feministického hnutí, počet anarchofeministek zůstával ve srovnání se socialistickými, radiálními a liberálními feministkami malý.

Angela Miles nabízí na současné rozbroje mezi liberální a radikální větví feminismu trochu odlišný pohled. Tradiční rozdělení na liberální, socialistický, anarchistický, černý a jiný feminismus považuje za mužský úhel pohledu a sama upřednostňuje termín „integrovaný feminismus“. Takto se snaží sjednotit revoluční i evoluční feministky za účelem společné kritiky „celosvětového systému nadvlády“. Trvá na tom, že „zde existuje velký počet feministek, které navzdory odlišnostem ve svých názorech i problémech spojuje feminismus zpochybňující současnou politiku a rozvíjející naprosto nový univerzální systém“. Miles často zdůrazňuje, že tyto feministky mají více společného než příslušnice jednotlivých feministických skupin. Mám ale pocit, že i přesto, jak označení feminismus spojuje všechny ženské aktivistky a aktivisty, se časem začnou projevovat jeho vnitřní rozpory. Přestože feminismus napadá všechny formy útlaku, zapomíná objasnit svůj vztah ke státu. Mým úkolem zde není dogmaticky odmítat úlohu státu nebo vnášet rozkoly mezi feministky, spíše se snažím uvést feminismus do praxe. Bylo by možné, aby všechny feministky začaly budovat od základů novou společnost, kdyby si neuvědomily chronicky dominantní povahu státu?

Anarchismus a úloha ženy v domácnosti a na veřejnosti

Až dosáhnu tvého věku, milý příteli, tak už pro mne otázka sexu pochopitelně zajímavá nebude. Ale zabývám se jí teď, kdy je sex velkým otazníkem pro tisíce, snad miliony mladých lidí.

Emma Goldman v polemice s Petrem Kropotkinem

Zatímco se ženy v 19. století zabývaly rozpory mezi radikálním a liberálním feminismem, libertinští myslitelé řešili „ženskou otázku“. V Anglii spolupracoval jeden z prvních teoretiků anarchismu William Goldwin s feministickou průkopnicí Mary Wollstonecraft a francouzský utopista Charles Fourier napsal, že „zatímco míra sociálního pokroku a historických změn je přímo úměrná svobodě žen, sociální úpadek je výsledkem omezení jejich svobody“. Podobně se vyjádřil i socialista Robert Owen, když popisoval vizi utopických komunit: „Obě pohlaví by měla mít stejný přístup ke vzdělání, stejná práva, privilegia a svobody.“ Naneštěstí se ale ukázalo, že dobré záměry nejsou vše. Neúspěch také podmínilo nepřátelství okolí, v němž se utopisté pohybovali. Ve své studii o owenovských komunitách došla Jill Harsin k závěru, že „aplikace tradičních rodinných vztahů do komunit nevedla k odstranění starých chyb“. Tento problém stále trápí i současná sociální hnutí. Zatímco mnoho mužů uznává plnou participaci žen ve veřejném životě, uniká jim, že to vyžaduje větší aktivitu muže v rodině a domácnosti. Nakonec se Pierre-Joseph Proudhon vzdálil názorům utopistů už tím, že patriarchální rodinu považoval za základní jednotku společnosti. A dokonce Bakunin požadující zapojení žen do veřejného života se v tomto ohledu moc nelišil od Marxe nebo Engelse. Jak státně-socialistické, tak anarchosyndikalistické společnosti, jimž dalo vzniknout 20. století, selhaly v rozlišení soukromého a veřejného, což většinou skončilo dvojnásobným pracovním nasazením žen. Martha Ackelsberg ve své studii o Španělské revoluci píše: „Velká většina španělských anarchistů odmítala uznat specifičnost ženské otázky a legitimitu odděleného boje.“

Anarchismus vyšel z klasického liberalismu, jenž kladl důraz na osobní svobodu a zdědil po něm i mužský pohled na svět. Nejenže se ženy na tvorbě liberální a anarchistické teorie podílely jen minimálně, anarchismus také převzal hierarchické rozpory, někdy více a někdy méně postřehnutelné. Takto se například rozpory mezi soukromým a veřejným a mezi rozumovým a citovým staly součástí jak individualistického, tak sociálního (na komunity orientovaného) anarchismu. Zatímco se sociální anarchisté snažili udržet a posilovat pouta mezi členy komunit, liberalismus začal koketovat se vznikajícím kapitalismem. Sociálně anarchistický úhel pohledu poukazoval na vzájemnou pomoc, v tomto ohledu se nelišil od socialistické koncepce třídního uvědomění, solidarity a internacionalismu. Liberální představa soutěživosti, jednotlivců zajímajících se jen o vlastní výhody, byla protipólem levicového anarchismu. Ale zatímco sociální anarchisté a socialisté zjistili, že pracující třída nikdy nebude v liberálním politickém systému svobodná, feminismus došel k závěru, že v patriarchálním systému vylučujícím ženy z veřejného života nedosáhnou ženy rovnoprávného postavení. Anne Phillips popisuje zjevné neshody mezi představami „svobodných a rovnoprávných jedinců“ a ženami uvězněnými v domácnosti: „Přestože byl patriarchát veřejně odmítnut, v neveřejných sférách tento systém přetrval. Místo toho, aby odmítli všechny formy autoritářství, omezili se liberálové na konstatování, že vláda a rodina jsou dvě různé věci.“ Takto se veřejně-soukromý dualismus, který ospravedlnil mužskou kontrolu v rozhodovacím procesu komunit, objevil poprvé v liberální a později anarchistické politice.

Anarchismus, feminismus a ekologie

V budoucí společnosti vytvoří přirozená přátelství to, co se nepodařilo ani za tisíc let: spontánní a svobodnou organizaci založenou na osobní náklonnosti.

Voltairine de Cleyre

Vidíme, že zatímco anarchismus prohloubil liberální kritiku autoritářství, feminismus rozšířil definici svobody jednotlivce. Přesto ale zůstává vztah mezi anarchismem a feminismem nedefinovaný, často i paradoxní. Susan Brown tvrdí, že anarchismus absorbuje feministickou kritiku moci. Naproti tomu anglický Zero Collective je toho názoru, že anarchismus a feminismus jsou neslučitelné, protože feminismus je autoritářské, hierarchické a na vůdcovském principu založené hnutí. Anarchismus i feminismus se snaží oslovit celou společnost, ale žádnému z nich nejde o ovládnutí druhého. Samotná anarchofeministická teorie na svůj rozvoj stále čeká i přes zvýšený zájem v sedmdesátých letech a výmluvné spisy Carol Ehrlich, Peggy Kornegger a dalších. K syntéze těchto dvou velice odlišných politických směrů, ať už by byla možná nebo žádoucí, ještě nedošlo. V současnosti každý z nich nabízí návod k seznámení se s tím druhým a navzájem se pronikají. Možná je ale lepší se snažit o alternativní přístup než stále tyto dva směry sjednocovat. Sociální anarchismus i feministický radikalismus se snaží o překonání svých individualistických kořenů vycházejících z klasického liberalismu, který jedince stavěl proti společnosti.

Abychom ale rozpory mezi anarchismem a feminismem překonali, můžeme se inspirovat rozvíjející se ekologickou teorií, kdy se jedinec stává součástí pestré komunity (Bookchin). Ve své nedávné studii Thomas S. Martin konstatuje, že teorie feminismu, anarchismu i ekologie začínají splývat. Předpokládá, že sjednocujícím prvkem těchto filozofií je jejich analýza dominance. Zatímco je kritika dominance zcela jistě rozhodujícím impulzem pro kontakt anarchismu, feminismu a ekologie, zůstává dominance samotná rysem lidského chování. Ke cti feminismu přispívá fakt, že se mu podařilo odhalit míru ovlivnění života žen patriarchálním způsobem myšlení. Takto byly odděleny veřejné a soukromé názory od pocitů, ale podcenila se důležitost chování vedoucího k zachování lidského živočišného druhu. Úkol vychovávat nejen mladé, ale i staré, nemohoucí a často samotné muže připadl ženám. Když o nás jako o malé děti pečovaly matky, upevňoval se v nás pocit potřeby blízkosti a péče, což podmiňuje pozdější schopnost lidských jedinců navzájem si poskytovat pomoc.

Anarchismus je teorií o síle a autoritě a síla a autorita často jednají ve vlastním zájmu. Anarchistická teorie ovšem neumí vysvětlit lidskou potřebu blízkosti a sebeobětování. Na druhou stranu ženské hnutí, které se více soustředilo na vztah mezi autonomií a vzájemnou závislostí, neposkytuje jednoznačnou analýzu moci. Ekologie nám bude možná schopna nabídnout širší pojetí tohoto problému, jež bude moci zpracovat postřehy obou. Sociálně-ekologický model nenutí anarchismus ani feminismus přijmout schéma myšlení druhé teorie. Namísto toho dovoluje každému z nich nezávislý, ale zároveň se prolínající vývoj. Ekologické myšlení také ovlivnilo nedávnou práci feministické filozofky Lorraine Code. Se svou kritikou ekofeminismu a jeho problematické identifikace ženy s přírodou a všudypřítomnou nezbytnou a věčnou ženskostí Code rozpoznává přínos ekologického modelu pro feministickou myšlenku: „Komunitně orientovaná, ekologicky zodpovědná společnost by na nejvyšší příčku hodnotového žebříku postavila vzájemnost a angažovanost a proměnila debaty mezi členy komunity z konfrontace na konverzaci. Jejím cílem by byla podpora vzájemné pomoci. Ekologie by dále poskytla feminismu prostředky k vytvoření prostoru pro vývoj zodpovědných perspektiv, jež by objasnily vztahy mezi systémy dominance, vykořisťování a útlaku.“

Ekologické myšlení samotné ovšem zůstává libertinské tradici mnoho dlužno. Od zeměpisce minulého století Petra Kropotkina až po současného moderního sociálního ekologa Murraye Bookchina nabízí anarchistické vize demokratických komunit, které se nesnaží ovládnout přírodu, alternativu ke kapitalisticko-průmyslové hrozbě pro globální biosféru. Možná se ale pozapomnělo na fakt, že ekologické vize mohou zahrnout i vize feministické. Ty by mohly otevřít cestu konstruktivnímu dialogu mezi ženami a muži, mezi feminismem a anarchismem. Snad se i začíná vytvářet nový politický směr, který mění liberální patriarchát s jeho důrazem na izolovaného jedince na systém, kde neutlačovaný jedinec, komunita a celá Země budou žít ve vzájemné harmonii.

přeložila Alice

Zdroj: https://theanarchistlibrary.org/library/colin-wright-anarchism-feminism-and-the-individual

9.3.2026 Colin Wright

Teorie Historie