Hlasy Palestiny: Huwaydah ad-Darimli

Padesátiletá ovdovělá matka pěti dětí z Gaza City, která pracuje pro organizaci pomáhající vysídleným ženám a dívkám, popsala útrapy spojené s vysídlením, zranění svého syna a každodenní boj žen o přežití v Pásmu Gazy.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl také promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Huwaydah ad-Darimli

Jsem vdova. O svého manžela, Usámu Attaláha, jsem přišla během války v roce 2009, bylo mu 40 let. Mám pět dětí, tři syny a dvě dcery: dvaatřicetiletého Na’ima, který je ženatý a má syna, třicetiletého zasnoubeného Abdalláha, třiadvacetiletého Muamena, dvaadvacetiletou Fatimu, matku dvou holčiček, a sedmnáctiletou Iman, která se narodila dva dny předtím, než byl její otec zabit. Ve válce v roce 2021 jsem přišla také o svého otce, šestašedesátiletého Mansúra ad-Darimlího.

Huwaydah ad-Darimli

Až do války jsme žili v Gaza City. Pracuji jako sociální pracovnice a už deset let působím v organizaci Culture and Free Thought Association. Od začátku války mám na starosti podporu vnitřně vysídlených osob, zejména žen a dívek.

Během prvního týdne války jsme bylx vysídlenx na jih. I přesto jsem ovšem nepřestala pracovat a vedla jsem uprchlický tábor pro 250 rodin – všechny pocházely z Gaza City, byly vysídleny na jih a v této oblasti neměly žádné příbuzné. Vzala jsem na sebe úkol zajistit jídlo, pitnou vodu a pomoc v oblasti duševního i fyzického zdraví. Začínalx jsme zcela bez financí, protože nadace tehdy veškeré prostředky zmrazily.

Když se k táboru přiblížila armáda a nařídila nám odejít, vytvořilx jsme s týmem náhradní tábor s přístřešky ze dřeva a plachet a pomohlx jsme vysídleným lidem bezpečně se do nich přesunout. Poté jsem byla nucena stěhovat se z místa na místo celkem osmkrát. Domy, v nichž jsme našlx útočiště, byly vybombardovány a my přišlx o veškerý majetek, včetně oblečení a léků. Rok a půl jsme žilx ve stanu, pak jsme se vrátilx do našeho domu, který byl částečně poškozen.

Když se boje obnovily a vojenské jednotky dorazily až k našemu prahu, muselx jsme znovu opustit náš domov a odejít na jih. Dlouho jsme se snažilx najít nějaký odvoz, až se nám konečně podařilo sehnat nákladní auto, které nás vzalo. Cestou hned vedle nás došlo k výbuchu a silou té exploze vypadl můj syn Abdalláh z auta, byla to celkem velká výška. Utrpěl frakturu lebky, měl zlomená obě zápěstí a ztratil vědomí.

Vrátilx jsme se proto zpět do Gaza City do nemocnice Šífa, ale nenašlx jsme tam žádného ortopeda ani neurologa, a tak jsme odtud jelx sanitkou do nemocnice al-Ma’madání, kde zůstal ležet tři dny. Sice tam byl ortoped, ale neurolog nikoliv. Podařilo se mi vyjednat s armádou povolení, abych ho mohla odvézt k ošetření do nemocnice Násir v Chán Júnisu. Do Gazy jsme se pak vrátilx až po vyhlášení příměří, kde pokračovalx s léčbou mého syna.

Celou dobu jsem dál pracovala a snažila se pomáhat vysídleným lidem, jak jen to bylo možné. Po práci jsem se vždy vracela do našeho stanu.

Z mých zkušeností v terénu, z žádostí, které dostáváme, z workshopů a setkání s ženami i z údajů lidskoprávních organizací jasně vyplývá, že kromě žen, které byly zabity nebo zraněny, zasáhla válka různými způsoby i stovky tisíc dalších. Byly opakovaně vysídlovány, přišly o své domovy, zdroje obživy nebo o živitele rodiny a byly zbaveny pocitu bezpečí a stability. Mnohé z nich nemají přístup k základním službám, zdravotní péči, humanitární pomoci, vzdělání, vodě, elektřině, a jejich zranitelnost se tak neustále prohlubuje.

Nucené a dlouhodobé vysídlení vedlo k nárůstu násilí v rodinách i v komunitě. Ženy žijí bez jakéhokoliv soukromí, jsou neustále vystaveny pohledům okolí. Došlo také k nárůstu sexuálního násilí a sexuálního vykořisťování, k němuž v situaci bez dohledu a bez právního státu dochází někdy i ze strany poskytovatelů služeb a pomoci.

Výživa žen se během válečných let výrazně zhoršila, což platí zejména pro těhotné ženy. Sledujeme nárůst potratů, částečně v důsledku podvýživy, částečně kvůli neustálému stresu. Finanční problémy i neustálý pocit ohrožení vedly také k nárůstu předčasných a nucených sňatků a ke zvýšení rozvodovosti. Mnoho žen bojuje za uplatnění svých zákonných práv ohledně výživného, péče o děti a o dědictví.

Podle údajů palestinského ministerstva zdravotnictví a na základě počtu zabitých nebo pohřešovaných ženatých mužů přesáhl počet vdov a žen, jejichž manželé se pohřešují, v současnosti 19 tisíc. Manželky pohřešovaných jsou v obzvláště složité situaci, protože nemají přístup k pomoci ani k příspěvkům, které dostávají vdovy. Mnohé zdravotní služby jsou navíc nedostupné kvůli zničeným nemocnicím.

Společně s dalšími organizacemi jsme se pokusilx toto vakuum vyplnit: zřídilx jsme střediska zdravotnických služeb a polní nemocnice, vedlx jsme podpůrné terapeutické skupiny, poskytovalx právní poradenství, pomáhalx s vystavováním úředních dokumentů, jako jsou úmrtní listy, a distribuovalx potravinové balíčky a balíčky osobních potřeb pro ženy. Tyto balíčky jsme nazvalx „balíčky důstojnosti“. Obsahovalx modlitební oděv, šátky, šampon a mýdlo, vložky, ručníky, spodní prádlo, kartáč na vlasy, zubní pastu a hydratační krém. Distribuovalx jsme také sady, které obsahovaly vitamíny a doplňky stravy, poskytovalx jsme také poradenství a psychologickou přípravu na porod a kojení, pravidelné předporodní prohlídky a poporodní péči.

V rámci naší práce jsme poskytovalx psychologickou, lékařskou, právní a humanitární podporu ženám v těch nejtěžších situacích, včetně případů sexuálního vykořisťování, znásilnění a obtěžování. Pracovalx jsme také s dětmi, zřizovalx pro ně bezpečná místa a zajišťovalx vzdělávací podporu i lékařskou pomoc ve spolupráci s Lékaři bez hranic a dalšími organizacemi.

Navštěvuji také tábory určené pro vdovy, kde poskytujeme finanční pomoc a provozujeme programy „peníze za práci“. Setkala jsem se tam s velmi těžkými osudy. Poznala jsem ženy, které ztratily manžela a byly nuceny provdat se za jeho bratra. Jedna z vdov, se kterými jsem pracovala, mi vyprávěla, že ji otec chtěl po smrti manžela znovu provdat. V takovém případě by jí rodiče zesnulého manžela mohlx odebrat děti, jak se to někdy stává. Stálx jsme při ní, aby mohla zůstat se svými dětmi, zajistilx jsme jí místo v táboře a potřebnou podporu.

Řešila jsem také přibližně 10 případů sexuálního napadení, kterých se podle obětí dopustili zaměstnanci oficiálních úřadů. Mezi oběťmi byly i šestileté a osmileté děti. Poskytlx jsme jim bezpečné místo a psychologickou, lékařskou i humanitární podporu. Objevilo se také mnoho případů sexuálního vykořisťování ze strany poskytovatelů služeb – požadavky na sexuální služby výměnou za potravinové poukázky nebo jinou pomoc. Vedla jsem workshopy a školení zaměřená na osvětu v této oblasti a radilx jsme ženám, jak kontaktovat příslušné služby. Podnikalx jsme terénní výjezdy do táborů, abychom ženy informovalx o jejich právech a dostupné pomoci.

Život v táborech je nesmírně těžký. Neexistuje zde žádné soukromí. Ženy jsou neustále vystaveny pohledům cizích mužů, což vyžaduje stálé nošení svrchního oděvu a hidžábu. Problémem jsou dlouhé fronty na vodu, šíření kožních nemocí, závislost na vývařovnách, šikana a vykořisťování. Dalším jevem, který pozoruji, je fakt, že ženy na sebe musí brát veškerou zodpovědnost za rodinu. Někteří muži přišli o práci, zcela spoléhají na své manželky a někdy vznášejí sexuální požadavky, aniž by brali ohled na přání žen, jejich psychický stav nebo podmínky v přístřešcích. Zátěží je i návrat k životu v rámci širší rodiny bez jakéhokoli rozdělení prostoru, kdy se od žen vyžaduje, aby obsluhovaly veškeré členstvo rodiny. Zároveň došlo k nárůstu fyzického násilí a obtěžování přímo v obytných prostorech.

Během války došlo k nárůstu počtu úmrtí v důsledku nedostatku lékařské péče, zejména mezi onkologickými pacienty a pacientkami, kterx nedostalx léčbu nebo jim nebylo dovoleno opustit Pásmo Gazy za účelem léčení. Nejméně 338 onkologických pacientů a pacientek zemřelo při čekání na léčbu nebo evakuaci, většinou se jednalo o ženy. Došlo také k úmrtím kojenců po předčasných porodech, což souviselo s podvýživou a neustálým strachem.

Při naší práci se potýkáme s obrovskými výzvami. Neexistují bezpečná místa pro poskytování pomoci: hraniční přechody jsou uzavřené, mezi rozsahem potřeb a dostupnými zdroji je propastný rozdíl, zdravotnická zařízení jsou uzavřená nebo vybombardovaná, chybí lékařské vybavení a léky, cesty jsou zničené a nefunguje pravidelná doprava. Zdroje jsou velmi omezené. Navíc se mnoho přeživších bojí mluvit o tom, čím si prošlx, nebo podat oficiální stížnost. Neexistuje fungující soudní systém ani funkční policejní stanice.

Toto je realita, ve které žiju a pracuju od začátku války – realita neustálého vysídlování, ztrát, násilí a každodenního boje žen o přežití v Pásmu Gazy.

Svědectví bylo poskytnuto terénní pracovnici organizace B’Tselem Olfat al-Kurd dne 26. února 2026.

Zdroj:

https://www.btselem.org/voices_from_gaza/huwaydah_a_darimli

Předešlá svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar