Malá inspirace tím, jak uvažuje anarchistvo v Británii nad rozmachem fašismu.

Stát a fašistické ideje

Dnes se zdá, že velká část globálního jádra sklouzává k fašismu. V USA je liberální establishment paralyzován vzestupem Trumpa. Ve Velké Británii reagovali jak labouristé, tak konzervativci na vzestup hnutí Reform nikoli tím, že by se postavili proti jeho myšlenkám, ale tím, že jim vycházeli vstříc; a zdá se, že je to běžná taktika zavedených politických stran po celé Evropě. Nyní více než kdy jindy je zapotřebí radikální reakce na krajní pravici.

Tato radikální reakce vyžaduje pochopení základů fašismu a toho, proč údajně liberální a sociálnědemokratické společnosti stále nedokážou nabídnout smysluplnou opozici. Tradiční socialistické vysvětlení tohoto problému je, že fašismus se vyvíjí z kapitalismu, jak ten upadá a nedokáže vyřešit své vnitřní rozpory. Ačkoli toto vysvětlení není nutně špatné, není ani nutně úplné, a domníváme se, že je také důležité prozkoumat, jak zásadní roli při podpoře fašismu hraje státní struktura.

Moderní stát má dvě základní podmínky, které potřebuje především k tomu, aby mohl fungovat:

1. Poslušnost ze strany státních úředníků a občanů: Moc jakéhokoli diktátora, oligarchie či demokratického parlamentu závisí na této poslušnosti; bez ní by stát zkolaboval. Žádná politická elita není schopna prosadit svou vůli v celé zemi bez poslušné spolupráce státní hierarchie, a i v takovém případě bude stát čelit potížím při prosazování své vůle tváří v tvář rozsáhlé neposlušnosti ze strany vlastních občanů. Právě tato skutečnost umožňuje revoluci a nutí státy ke kompromisům, když čelí rozsáhlému vnitřnímu odporu.

2. Hranice: Hranice jsou čáry, které vymezují, kde končí autorita jednoho státu a začíná autorita jiného; bez schopnosti vymezit a udržet tyto hranice je státní autorita fatálně podkopána.

Tyto požadavky znamenají, že každý stát musí podporovat ideály, které podporují poslušnost a hranice – jakákoli ideologie, která zastává ideály, které jsou s těmito dvěma věcmi v rozporu, představuje hrozbu pro sílu a stabilitu státu. Mnohé moderní ideologie se s těmito potřebami neslučují: liberální podpora svobody a univerzalismu, socialistická podpora rovnosti a internacionalismu, a dokonce i principiální konzervativní podpora místních tradic a náboženské solidarity představují ideologické závazky, které mohou být v rozporu s poslušností vůči státu a silnými národními hranicemi.

Fašismus je naproti tomu s požadavky státu naprosto slučitelný. Součástí fašistického systému je absolutní poslušnost vůči silnému vůdci a jím diktovaným společenským normám. Fašismus s sebou přináší také násilný nacionalismus, který výrazně posiluje režim státních hranic. Kromě toho se fašisti vyžívají v myšlence použití síly k potlačení svých nepřátel, čímž dávají volnou ruku státnímu aparátu, aby přijal jakákoli opatření, která považuje za nezbytná – až po genocidu celých populací –, s cílem přetvořit společnost do podoby, která nejlépe udržuje jeho moc.

To neznamená, že všichni, kdo se podílejí na udržování státu, jsou fašisti, ale že potřeby státu neustále tlačí jeho vládce, agenty a příznivce fašistickým směrem. Zásadový liberál, socialista nebo konzervativec bude vždy čelit napětí mezi svými ideály a požadavky státu, a proto bude nucen k nepříjemným kompromisům. Neideologičtí státní technokraté a amorální podvodníci budou vždy ve fašistických ideách a politice vidět praktický přínos, který posílí jejich moc. Jak z praktického hlediska, tak z hlediska ideálů, které odpovídají vašim činům, je směřování k fašismu cestou nejmenšího odporu pro ty, kdo udržují stát, pokud neexistuje ještě silnější tlak, který by lidi tlačil na jiné cesty.

To má zásadní důsledky pro antifašistickou strategii. Zaprvé, na stát se nikdy nelze spoléhat jako na nástroj boje proti fašismu. Analýzy fašismu, které jej chápou pouze jako reakci na kolaps kapitalismu, často dělají tu chybu, že považují sociálnědemokratické reformy nebo leninskou revoluci za potenciální protiopatření proti fašismu; jelikož však takové strategie posilují stát, pouze tak posilují jeden ze zdrojů fašistických idejí. Současný globální návrat fašismu souvisí stejně tak s úpadkem sociálnědemokratických a leninistických stran do stále fašističtějšího autoritářství, jako s rozpory kapitalismu.

V krátkodobém horizontu musíme vybudovat mimostátní instituce, které budou schopny vyvinout antifašistický tlak a čelit fašistickým tendencím státu. Politici, technokrati a státní úředníci musí být postaveni do situace, kdy budou nuceni přijímat kompromisy mezi potřebami státu a potřebami svých poddaných, protože se budou obávat míry odporu a narušení, jimž budou čelit, pokud tak neučiní. V dlouhodobém horizontu musíme stát zrušit, pokud chceme porazit fašismus. Dokud stát existuje, bude vždy vyžadovat poslušnost a kontrolu svých hranic – a tento požadavek bude vždy strukturálním základem, z něhož se budou vyvíjet fašistické myšlenky. Taková strategie je ze své podstaty anarchistická, protože se organizuje mimo stát a proti němu, s konečným cílem jej nahradit.

Stát a fašistický lid 

Řeklx jsme, že stát jako struktura bude vždy podporovat fašistické myšlenky. Stát ke svému fungování vyžaduje poslušnost a pevné hranice, což je mnohem více v souladu s fašismem než s liberalismem, socialismem, či dokonce konzervatismem. Ačkoli je fašismus ideologií, která nejlépe odpovídá potřebám státu, nevysvětluje to zcela jeho schopnost zakořenit se v naší společnosti. Kdyby všichni členové naší společnosti zastávali antifašistické postoje, jakékoli fašistické tendence vlastní státu by vedly k povstání namísto pomalého směřování k fašismu. Musíme se podívat na to, jak struktura státu nejen podporuje fašistické ideje, ale také jak formuje lidi, kteří jsou těmto myšlenkám nakloněni.

Způsoby, jakými tak stát činí, se podobají způsobům kapitalismu. V kapitalistické třídě musí zisk mít přednost před vším ostatním, včetně oddanosti jakýmkoli ideálům. Lidé a ideje jsou posuzovány pouze podle svého potenciálu přinášet zisk, a každý kapitalista, který se k tomuto přístupu nepřikloní, bude nakonec vytlačen z trhu jinými kapitalisty s menšími zábranami. Politická třída a technokrati, kteří ve skutečnosti řídí většinu hierarchií v podnikatelské sféře i ve vládě, čelí podobnému tlaku, aby odložili ideály stranou. Na vrcholu státní hierarchie si politické strany nebo frakce navzájem konkurují, pokud jde o mocenské pozice, a ty strany nebo frakce, které upřednostňují ideály před získáním moci, jsou v nevýhodě oproti těm, které jsou ochotny udělat cokoli, co je nutné k vítězství.

Vzniká tak třída vládnoucích, kteří jsou závislí na tom, aby vnímali lidi pod sebou jako prostředky, jež lze podle potřeby obětovat ve prospěch vlastních zájmů i zájmů hierarchie, která jim dává moc. Myšlenky, jež neslouží k zajištění moci či zisku, jsou považovány za nepraktické rozptýlení, které je třeba ignorovat. Ti, kteří stoupají po státních nebo korporátních hierarchiích, aby si zajistilx lepší plat a podmínky, čelí při svém postupu rostoucímu tlaku, aby upřednostňovalx moc nebo zisk před vším ostatním, a vyřazují tak každého, kdo není ochoten se do systému zapojit za těchto podmínek. To vytváří vládnoucí třídu, která je zralá pro přijetí fašistické ideologie; nemá žádné zábrany mimo honbu za mocí a ziskem.

Struktura státu a kapitálu také podněcuje fašistické postoje mezi těmi, kteří se nacházejí na spodku společnosti. Pracující se nacházejí v pozici, která je povzbuzuje k tomu, aby se vnímalx jako konkurenti v boji o pracovní místa a povýšení a aby plnění přání svých šéfů považovalx za klíč k zajištění vlastní bezpečnosti a pohodlí v rámci ekonomiky. Opět se lidé nacházejí v podobné strukturální pozici, protože občané očekávají, že jim vláda poskytne potřebnou infrastrukturu a služby, a ostatní potenciální žadatelé o vládní zdroje jsou jejich konkurenty. Stejně jako fašismus využívá strach z migrantů a „nežádoucích osob“, které berou lidem práci, využívá také strach z toho, že tito lidé čerpají sociální dávky.

To podněcuje nižší třídy k přijímání myšlenek, které jim dávají zvláštní nárok na ekonomickou či politickou podporu ze strany kapitalistů a politiků. To se může projevit jako požadavky na lepší zacházení, pokud je vznesou utlačované skupiny, ale pokud je vznesou části nižší třídy, které již mají nějaké privilegium, vede to k myšlenkám, které jsou snadno slučitelné s fašismem; k výzvám k preferenčnímu zacházení na základě národnosti, bělosti, pohlaví, heterosexuality, legality a k odmítání ostatních na základě toho, že jsou cizinci, černí, queer, zločinci nebo prostě divní.

Abychom se tomu postavilx, musíme nejen bojovat proti fašismu jako ideologii, ale také budovat struktury na našich pracovištích a v našich komunitách, které odrazují od fašistických postojů. Musíme se soustředit na práci zdola nahoru, v duchu svobodného sdružování a konsenzu, založeného na myšlence, že lidé by mělx hledat podporu u svých vrstevníků, místo aby vzhlíželx ke svým vládcům. V organizacích postavených na těchto principech jsou lidé povzbuzováni, aby se navzájem vnímalx jako potenciální spolupracovníci namísto konkurentů, aby diskutovalx a chápalx své touhy jako lidé namísto toho, aby se navzájem odmítalx jako stereotypy, a aby překlenovalx rozdíly za účelem spolupráce – namísto toho, aby se je snažilx využít k získání preferenčního zacházení, protože na vrcholu není nikdo, kdo by toto preferenční zacházení mohl udělit, pouze síť rovných, kteří se navzájem podporují.

Jako praktický příklad si vezměme organizování se na pracovišti ve srovnání s postupem v hierarchii; ať už se jedná o vládní úřad nebo kapitalistickou korporaci. Pokud se někdo snaží zajistit si své blaho prostřednictvím povýšení, musí upřednostňovat přání a preference svého nadřízeného před přáními a preferencemi svých spolupracovníků a hledat důvody, proč si to zaslouží víc než oni. Na druhou stranu, pokud se někdo snaží zajistit si blahobyt tím, že se spolu se svými spolupracovníky organizuje proti vedení prostřednictvím stávek a jiných přímých akcí na pracovišti, je jeho blahobyt založen na schopnosti všech na pracovišti spojit se jako kolektiv bez ohledu na to, jaké rozdíly mezi nimi mohou existovat.

V kombinaci se závěry předchozí kapitoly to znamená, že musíme nejen budovat organizace nezávislé na státu, které na něj mohou vyvíjet tlak, ale budovat je tak, aby poskytovaly odlišnou životní zkušenost ve srovnání s hierarchiemi státu. Potřebujeme hnutí, které jde zdola nahoru a je antiautoritářské, abychom mohlx prosazovat tolerantnější a rovnostářskou etiku ve společnosti. Nejlepší strategie pro boj proti fašismu je ze své podstaty anarchistická, stejně jako nejlepší organizační struktury.

Neúspěch v boji proti fašismu

Zabývalx jsme se tím, jak státní struktura podporuje fašismus a jak potřebujeme hnutí založené na opozici vůči státu a struktury zdola nahoru, které podporují antifašistické myšlenky. Dále se podíváme na to, co tato analýza znamená pro naše chápání vývoje fašismu a jak selhání liberalismu a mainstreamového socialismu pomohlo fašistickým či fašizujícím ideologiím prosadit se jako jediná schůdná alternativa k mainstreamové politice.

Moderní stát je, historicky vzato, neobvykle hegemonická hierarchie. Po většinu historie byly jakékoli tendence hierarchie směřující k určité ideologii alespoň částečně vyvažovány jinými strukturami ve společnosti, které mohly ohrozit moc této hierarchie. Částečně to byla prostě otázka kapacity; společnost nevytvářela dostatek bohatství ani neměla technologické prostředky komunikace a sledování, které by umožnily jakékoli centrální hierarchii stát se skutečně hegemonickou, a bez ohledu na to, co král nebo císař mohli prohlašovat o své vlastní absolutní moci, ve skutečnosti se spoléhali na spolupráci jiných společenských struktur, které měly značnou nezávislost a mohly se proti nim obrátit, pokud by je rozhněvali.

Jak společnost získávala bohatství a technologické kapacity, které umožnily vznik moderního hegemonického státu, ideologie a sociální hnutí, která se vyvíjela souběžně s ní, často zaujímala k důsledkům této hegemonie rozporuplný postoj a budovala protiváhu, která mohla stát držet na uzdě. Někdy se jednalo o pozůstatky starého společenského řádu, jako byly vesnické komunity a svobodná města bránící tradiční svobody, nebo frakce staré elity hájící privilegia, která nyní ohrožoval stát.

Ale i nová progresivní hnutí, která se vyvinula v opozici k tradičním společenským strukturám, měla důvod organizovat se v opozici vůči státu. Zatímco progresivní ideologie jako liberalismus a socialismus často podporovaly stát proti starému řádu, zakládaly se také na ideálech jako svoboda, rovnost, solidarita a rozum, což je stejně často stavělo do opozice vůči společenským normám a strukturám, které stát vytvořil, aby zajistil poslušnost svých občanů a bezpečnost svých hranic. Liberálové a socialisté zakládalx politické strany, ale budovalx také nezávislá protestní hnutí, revoluční buňky, komunitní skupiny vzájemné pomoci a odborové svazy na pracovištích, které bránily zájmy a ideály svých členů proti státu.

Dnešní podmínky se výrazně liší od těch, které panovaly v raně novověkém národním státě. Stát buď pohltil či zničil drtivou většinu nezávislých společenských struktur, anebo regulací ekonomiky nahradil tyto struktury spřátelenými kapitalistickými firmami. Zatímco v minulosti mohly existovat rozsáhlé části obyvatelstva, které si své potřeby zajišťovaly převážně prostřednictvím vlastních organizačních tradic a se státem přicházely do styku pouze při placení daní či při odvodu do armády, dnes je takováto samoorganizace výrazně potlačována. V rámci moderního státu si většina lidí buď kupuje to, co potřebuje, od kapitalistických podniků, nebo se spoléhá na to, že jim to zajistí státní služby. Společnosti chybí jakékoli silné nezávislé struktury spolupráce, které by mohly poskytnout základ pro odpor proti státu nebo lidem nabídnout životní zkušenost mimo státní moc a kapitalistický zisk.

Jak liberalismus, tak socialismus také vyřešily historické rozpory mezi svými ideály a státem tím, že své ideály zkompromitovaly. Většina progresivních politických ideologií nejenže bere stát jako samozřejmost, ale věří, že jakýkoli funkční společenský řád mimo stát je nemožný a že stát musí být nyní udržován nade vše. Vůdci progresivních stran systematicky demobilizovali a rozložili zdola nahoru směřující sociální hnutí, z nichž vzešli, protože taková síla zdola nahoru představuje hrozbu pro shora dolů směřující státní hierarchii, o které se domnívají, že je nezbytná k udržení společenského řádu.

Díky tomu se moderní stát ocitl v pozici ideologické a organizační nadvlády, která je v celé lidské historii možná bezprecedentní. Pokud jde o jeho integraci do každodenního života občanů a jeho schopnost sledovat a regulovat jejich vztahy, i ty nejprogresivnější moderní státy zastiňují jakoukoli předchozí formu centralizované hierarchie. Pokud jde o naši schopnost vymýšlet řešení sociálních problémů, drtivá většina společnosti věří, že stát je jediným nástrojem, o kterém stojí za to uvažovat, a to i při řešení problémů, které stát sám vytvořil, aby se udržel, a nemá žádný důvod je napravovat.

To však postavilo liberalismus a mainstreamový socialismus do katastrofální pozice, pokud jde o nabízení řešení strukturálních sociálních problémů i o odpor proti fašismu. Progresivní politické strany přijaly, že určité druhy sociálních změn směřující k jejich ideálům, nebo dokonce k uspokojení základních potřeb většiny společnosti jsou nemožné, protože by ohrozily stát, a že jakékoli sociální hnutí, které se pokouší o tuto sociální změnu mimo stát nebo proti němu, je hrozbou pro společenský řád. Většina progresivních myslitelů se nyní staví proti rozvoji jakékoli nezávislé mocenské základny, která by mohla zabránit státní struktuře v tlačení společnosti fašistickým směrem nebo poskytnout základ pro skutečný odpor, až fašisti nakonec převezmou moc.

To také umožnilo fašistům vyslovovat oprávněnou kritiku vůči mainstreamové progresivní politice. Když fašisti tvrdí, že progresivní politika je buď pokryteckou zástěrkou pro touhu po moci, nebo nepraktickým utopismem, který oslabí státní strukturu, mají z větší části pravdu. Je-li stát nezbytný, pak jsou to právě fašisti, kdo nejupřímněji a nejpraktičtěji pojímá to, co je k jeho fungování zapotřebí, zatímco progresivní ideály jsou v lepším případě zavádějícím nesmyslem, v horším případě nečestnou manipulací.

Tato fašistická kritika je však platná pouze v případě, že je stát nevyhnutelnou nutností. Cesta ven ze slepé uličky, do které moderní liberalismus a socialismus společnost dostaly, spočívá v odmítnutí nutnosti státu a v návrhu jeho nahrazení společenskými strukturami, které jsou skutečně slučitelné s ideály jako svoboda, rovnost, solidarita a rozum. Pouze tím, že budeme prosazovat způsoby organizace společnosti, které vycházejí z progresivních ideálů a zároveň je posilují, můžeme podkopat fašistický argument, že takové ideály představují hrozbu pro společenský řád.

To znamená, že si nemůžeme dovolit, aby nás zaměňovalx s mainstreamovými liberály či socialisty, kteří se sami zdiskreditovalx svou pokryteckostí a nepraktičností. Pokud budeme sdílet své ideály, aniž bychom nabídlx antiautoritářské strategie a organizační struktury, riskujeme, že budeme působit jako další parta zbytečných snílků ve světě plném zmařených snů. Pokud budeme sdílet naši strategii a struktury, aniž bychom jasně vyjádřilx naše ideály, budou naše motivace nejasné a riskujeme, že budeme působit jako nedůvěryhodní ve světě podvodníků. Porážka fašismu nevyžaduje jen to, abychom bylx anarchisty*kami, ale také to, abychom v tom bylx otevření a upřímní a mělx konkrétní návrhy ohledně světa, který chceme, a na to, jak se k němu dostat.

Anarchistické antifašistické hnutí

Zatím jsme tedy argumentovalx, že struktura státu způsobuje přirozený posun směrem k fašismu, pokud se mu nebráníme; že anarchismus je ideologií, která nabízí nejlepší strategie a organizační struktury k vybudování takové opozice; a že jiné progresivní ideologie jsou příliš zmatené a zkompromitované, aby tuto úlohu zvládly. Současné anarchistické hnutí ve Velké Británii však tento antifašistický potenciál nenaplňuje a existují tři vzájemně související problémy, které musíme překonat, abychom mohlx účinně bojovat proti fašismu. Prvním z nich je, že zatímco jednotlivci a skupiny často odvádějí dobrou práci ve svých konkrétních oblastech zájmu, často neděláme práci potřebnou k udržení anarchismu coby hnutí.

Současné anarchistické hnutí je neuvěřitelně rozmanité, ale zároveň i neuvěřitelně roztříštěné, přičemž jednotlivci či skupiny v něm působící znají díky svým osobním vazbám jen zlomek toho, co se v širším hnutí děje. Neexistuje žádná univerzální infrastruktura, která by skupinám a projektům umožňovala šířit informace a získávat co největší podporu. Ve většině případů neexistuje téměř žádná cílená podpora, která by pomáhala novým lidem zapojit se do hnutí. Ti, kteří se zajímají o anarchismus, často mají potíže najít si v hnutí své místo a nakonec se od něj odkloní.

Chybí nám také infrastruktura, která by prosazovala anarchismus v oblastech, kde dosud neexistuje jako organizovaná síla. I mezi skupinami s celostátním dosahem se málokdy objeví snaha přímo organizovat nové místní skupiny v oblastech bez stávající anarchistické přítomnosti. Břemeno zakládání nových skupin často padá na relativně nové anarchisty*ky a tyto nové skupiny často selhávají nebo uspějí výhradně na základě svých vlastních schopností, aniž by dostávaly větší podporu od širšího hnutí. Mnoho skupin nakonec vytváří vlastní materiály, buduje vlastní organizační formu a učí se ze stejných starých chyb bez jakékoli vnější podpory, čímž znovu a znovu objevuje kolo.

Tím vzniká začarovaný kruh roztříštěnosti; noví anarchisté*ky, kteří si v hnutí nedokážou najít své místo ani vybudovat novou skupinu od základů, nakonec směřují k apolitické komunitní organizaci, mainstreamovým politickým projektům nebo odborům a skončí izolovaní ve strukturách, které nabízejí jen malý potenciál pro skutečnou změnu. Nové anarchistické skupiny jsou často izolovány od širšího hnutí, protože širší hnutí hrálo při jejich založení jen malou roli, a tak zůstávají uvězněny v situaci, kdy musí vkládat veškerou energii do udržování sebe samých a svých lokálních projektů, protože nemají žádnou záchrannou síť, která by je podpořila při pokusech o ambicióznější projekty.

Druhým z těchto problémů je, že anarchisté*ky jsou často velmi plaší, pokud jde o hlásání nebo obhajování anarchismu. Mnoho anarchistů*ek se angažuje v projektech zdola nahoru, egalitářských a osvobozujících, které budují solidaritu na našich pracovištích a v našich komunitách a poskytují živé protipříklady k tomu druhu izolované a paranoidní existence, z níž se živí fašismus, ale mnohem méně z nás aktivně šíří anarchismus způsobem, který umožňuje porozumění širší teorii a strategii stojící za našimi akcemi. Pokud chceme anarchismus prezentovat jako odpověď na selhání liberalismu a socialismu a jako skutečnou alternativu k fašismu, musíme hlasitě a hrdě hlásat, co anarchismus je a proč by lidé mělx být anarchisty*kami.

Třetím problémem je, že anarchistické hnutí dělá jen velmi málo v oblasti strategického plánování. Nemyslíme si, že současná situace je pro dlouhodobé anarchisty*ky velkým překvapením. Už nějakou dobu je jasné, že liberální kapitalismus selhává, že fašisti využijí témata jako migrace a transfobie jako body, kolem kterých se otočí společnost doprava, a že mainstreamoví liberálové a socialisté svou reakci zpackají, protože nejsou schopni dostát svým ideálům ani kritizovat rysy státu, které živí fašistické ideje.

Přesto se nám nepodařilo v této věci skutečně něco podniknout koordinovaným způsobem. Někteří za to možná viní rozkoly uvnitř hnutí, ale my jsme nedokázalx zorganizovat ani témata, na kterých se všichni shodujeme. Vezměme si jako příklad migraci; od nejtradičnějších anarchokomunistických třídních bojovníků přes nejmodernější punkové povstalce až po nejmírnější horizontální komunitní organizátorstvo jsme jednotní v odporu proti státním hranicím a v podpoře migrantů. Jedná se o téma, kolem kterého pravice vybudovala úspěšný narativ, proti kterému zavedené politické strany nedokázaly postavit žádnou protiváhu a proti kterému by se anarchisté*ky mělx být schopnx sjednotit přes všechny naše rozdíly.

Tyto tři problémy se navzájem posilovaly. Roztříštěnost a rozdělení uvnitř hnutí znamenaly, že jsme nebylx schopnx srozumitelně formulovat své myšlenky pro širší společnost a že se nám nepodařilo vypracovat žádnou společnou strategii pro boj proti krajní pravici. Naše neochota jasně se hlásit k anarchismu také bránila naší schopnosti vybudovat vlastní infrastrukturu hnutí pro lepší zapojování nových členů, komunikaci a spolupráci, stejně jako naší schopnosti myslet a jednat strategičtěji. A konečně, náš nedostatek strategie bránil budování hnutí a naší schopnosti šířit anarchistické myšlenky.

Musíme začít tyto slabiny napravovat co nejdříve, protože pokud bude situace pokračovat tak, jak je nyní, bude mít Británie dříve či později fašistickou vládu. Musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom tomu zabránilx a vybudovalx kapacitu k odporu proti budoucímu britskému státu, který může být autoritářštější a násilnější, než jaký kdy v živé paměti byl. Musíme zajistit, aby před volbami v roce 2029 bylo naše hnutí co nejsilnější, aby mohlo nejen klást odpor na místní úrovni, ale také koordinovat odpor na celostátní úrovni a zastínit jak mainstreamové politické strany, tak krajní pravici.

Zdroj:
https://wearetheeclipse.com/2026/01/14/anarchism-against-fascism-part-i-the-state-and-fascist-ideas/
https://wearetheeclipse.com/2026/01/21/anarchism-against-fascism-part-ii-the-state-and-fascist-people/
https://wearetheeclipse.com/2026/01/28/anarchism-against-fascism-part-iii-the-failure-to-fight-fascism/
https://wearetheeclipse.com/2026/02/04/anarchism-against-fascism-part-iv-an-anarchist-anti-fascist-movement/

24.3.2026 Eclipse

Antifascism World