Libanonský pohled na válku v Palestině, Libanonu a Íránu původně publikovaný na anarchistickém webu CrimethInc.

Válka, kterou Spojené státy a Izrael vedou na Blízkém východě, není namířena jen proti Íránu. Kromě okupace celé Palestiny, Golanských výšin a dalších částí Sýrie nyní izraelské jednotky okupují části Libanonu. Od začátku března bylo nuceno v Libanonu opustit své domovy nejméně 800 000 lidí. Pokud nebude izraelská vláda zastavena, promění Libanon v neobyvatelné rozvaliny, stejně jako se jí to podařilo v Gaze.

Abychom pochopilx důsledky této války pro libanonské obyvatelstvo, oslovilx jsme Eliu Ayouba, který s námi již dříve hovořil o povstání v říjnu 2019 proti sektářské vládě oligarchů a válečných magnátů. Jak bychom mělx chápat nejnovější vlnu nepřátelství v kontextu posledních několika desetiletí? Jak tento útok ovlivňuje vyhlídky libanonských hnutí za osvobození?

Elia Ayoub je protiautoritářský historik a výzkumník z Libanonu. Moderuje podcast The Fire These Times, vydává newsletter Hauntologies a vede online kurzy o moderních dějinách Libanonu. Na podporu lidí vysídlených v důsledku izraelských útoků na Libanon můžete přispět zde.

***

Jak izraelská politika ovlivnila váš život a životy lidí kolem vás, když jste vyrůstal v Libanonu?

Musel bych se vrátit o celá desetiletí zpět, abych vykreslil alespoň přibližně obraz. Izrael bombarduje Libanon po velkou část uplynulých čtyř desetiletí, i kdybychom začalx až rokem 1982. Vojensky okupoval jižní Libanon až do roku 2000 a znovu jej bombardoval v roce 2006. Tehdy vyvinul svou neblaze proslulou vojenskou doktrínu „Dáhíja“ – pojmenovanou podle jižního předměstí Bejrútu (Dáhíja znamená v arabštině „předměstí“) –, která výslovně volá po nepřiměřeném bombardování civilních oblastí s cílem vyvinout tlak na Hizballáh. Libanon bombardoval znovu v roce 2023, a zejména v roce 2024. Poté podepsal s Hizballáhem „příměří“, které podle OSN od té doby porušil nejméně 10 000krát.

A nyní bombarduje znovu.

Izrael porušuje mezinárodní právo jako součást státní politiky. Během války v roce 2006 mi bylo 15 let. Pamatuju si, jak jsem sledoval izraelské stíhačky, jak na Dáhíju shazují jednu bombu za druhou. Blízcí přátelé, kteří pocházejí z jihu, z Dáhíje a z údolí Bikáa, zažívali smrt, vysídlení a trauma opakovaně. Prakticky každý v Libanonu byl svědkem či svědkyní izraelského bombardování, bez ohledu na věk. Pokud jste v Libanonu žilx dostatečně dlouho, zažilx jste násilí izraelského státu.

Mluvíme o milionech lidí ze všech společenských vrstev a všech politických přesvědčení – o dětech, jejich rodičích i prarodičích. Například moje 89letá babička, která jako dítě utekla před Nakbou v roce 1948, nezažila během téměř století svého života víc než pár let v kuse, kdy by nebyla přímo či nepřímo zasažena násilím izraelského státu. To je vše, co o Izraeli víme. Panuje všeobecné přesvědčení, že není schopen existovat jako politická kultura bez války.

To ve většině zprávách, které jsem četl, zcela chybí – omezuje se jen na nelidské geopolitické abstrakce. To, co se děje právě teď, není jen o tom, že Hizballáh (který je už tak v Libanonu neoblíbený) zatahuje zemi do cizích válek. Kdyby šlo jen o Hizballáh, Izrael by neprováděl etnické čistky celých vesnic tím, že je vyhazuje do povětří. Izrael by nerozprašoval herbicidy nad rozsáhlými oblastmi Libanonu a Sýrie, aby zahubil úrodu a divokou zvěř a učinil půdu nepoužitelnou pro zemědělství. Izraelští politici by pravidelně nevyhrožovali, že vybombardují Libanon a pošlou ho zpět do doby temna, nebo nehrozili, že udělají z Dáhíje Gazu, či neoznačovali všechny libanonské šíity – zhruba třetinu populace – za nepřátelské obyvatelstvo.

Hizballáh, hluboce reakční strana, proti které dlouhodobě vystupuji – říkám to jen proto, aby nedošlo k mýlce –, by nikdy neexistoval, nebýt izraelské okupace jižního Libanonu. Nebyl by žádný důvod pro existenci skupiny, která si říká „islámský odpor“, kdyby nebylo nutné klást odpor tak brutálnímu cizímu okupantovi.

A nyní, v posledních několika dnech, Izrael nařídil nucenou evakuaci – v podstatě etnickou čistku – celého jižního Libanonu, Dáhíje a částí údolí Bikáa. Historie se opakuje, jen nyní jsou zbraně hromadného ničení, které má izraelská vláda k dispozici, ještě smrtonosnější než dříve.

Izrael během prvního březnového týdne roku 2026 opakovaně zasáhl jižní předměstí Bejrútu.

Jak se změnila izraelská politika a kroky vůči Libanonu a regionu jako celku v posledním desetiletí?

Po většinu období po roce 2006 panovala jakási patová situace, provázená občasnými eskalacemi. Izrael byl zaměstnán bombardováním Gazy od roku 2008, zejména v roce 2014, a Hizballáh se soustředil na obranu Asadova režimu v Sýrii. Během tohoto období si izraelští politici nenechali ujít jedinou příležitost, aby Libanonu vzkázali, že nás mohou zničit, kdykoliv budou chtít – a že to mají v úmyslu.

Vědělx jsme, že cokoli Izrael udělá v Gaze, chce udělat i v Libanonu. Na to člověk nemusel být génius, aby si to domyslel. Izrael nám tyhle věci říká naprosto otevřeně.

Změnilo se jen to, že se izraelská politika stala ještě explicitněji genocidní než dřív. Útoky ze 7. října poskytly už tak genocidní politické kultuře záminku, kterou potřebovala. Výsledky vidíme všichni.

Z libanonského pohledu vedlo sledování stále násilnějšího Izraele k závěru, že jakmile „skončí“ s Gazou, obrátí pozornost k Libanonu.

Opakované izraelské vpády a nálety způsobily v Libanonu masivní vysídlení. Jak se libanonské obyvatelstvo v těchto chaotických chvílích organizuje? Které skupiny nebo hnutí pomáhají lidem prchajícím před válkou?

Mělx bychom si uvědomit, že tato poslední vlna masivního vysídlení přichází po podobné vlně z roku 2024, která zasáhla zhruba stejné oblasti. Existují zavedené cesty pro ty, kterx mají konexe a můžou zůstat u přátel či příbuzných, nebo pro ty, kterx mají prostředky na pronájem bydlení, a tak dále.

Na ty, kterx tyto prostředky nemají, dopadá válka nejhůře. Mnozí a mnohé spí na ulicích. Často vidíme, jak sousední vesnice, které nejsou tak zasaženy, poskytují útočiště těm, kterx prchají – alespoň dočasně, dokud se lidé nedostanou do svého cíle, pokud nějaký mají. Lidé se přizpůsobují vyvíjející se situaci každý den. Někteří a některé pořádají sbírky samx nebo v rámci skupin, jiní a jiné dobrovolničí v polních kuchyních.

Nicméně „utéct před válkou“ je nemožné, protože její následky pociťuje celá země.

Izraelské obrněné transportéry (APC) na izraelské straně izraelsko-libanonské hranice dne 8. března 2026.

V roce 2019 došlo v Libanonu k prudkému rozmachu aktivit různých sociálních hnutí, které spojily lidi napříč sektářskými liniemi – všxchnx odmítalx nadvládu oligarchů a válečných magnátů. Co se s tímto obdobím naděje stalo?

Psal jsem o tom v té době pro CrimethInc. To období v roce 2019 bylo největším povstáním, jaké kdy tato země zažila. Bylo možné jen díky mnohaletému organizování a protestům proti vládní korupci a – což je pro tento rozhovor obzvlášť důležité – dostatečně dlouhému období, kdy Libanon nebyl bombardován. Nemohlx bychom vyjít do ulic, kdyby Izrael tyto ulice a naše domovy bombardoval – což je to, co se nyní děje znovu. To ukazuje, jak byl Izrael k libanonskému sektářskému režimu „shovívavý“.

Obzory, které se otevřely v roce 2019, byly brzy nato uzavřeny kombinací různých faktorů: represemi (včetně těch ze strany Hizballáhu), ekonomickou krizí, pandemií covidu‑19 a výbuchem v bejrútském přístavu 4. srpna 2020. Od té doby se většina lidí prostě snažila přežít, přičemž mnozí a mnohé pomáhalx v polních kuchyních a jinou formou komunitní práce. Vznik těchto snah můžeme rozumně připsat oněm několika měsícům na konci roku 2019 a začátku roku 2020, které lidem – zejména generaci, jež dospěla po libanonských válkách z let 1975–1990 – ukázaly, co je možné, když se spojíme a zorganizujeme. Tak to období naděje skončilo. Ale myslím, že ještě nejsme svědky a svědkyněmi konce tohoto potenciálu.

Jak dnes rozumíte vztahu mezi Netanjahuovou a Trumpovou vládou? Kdo určuje průběh událostí a s jakým cílem?

Od amerických představitelů, včetně Marca Rubia, víme, že Izrael rozhodl o útoku na Írán a USA se rozhodly připojit – v tomto smyslu je tedy izraelská vláda tou, která rozhoduje. Je neskutečné, že se menší mocnosti do toho podařilo zatáhnout mocnost mnohem větší a že rozhodnutí učiněné poměrně malým počtem lidí v Izraeli mělo takové důsledky pro světovou ekonomiku, nemluvě o neustále rostoucím počtu obětí a environmentální katastrofě.

USA nemají žádný konečný cíl. Vůbec neplánovaly dopředu. Teď vidíme Trumpa nespokojeného s tím, že Izrael bombarduje íránské ropné terminály, což znamená, že se ani nekoordinovali. Není jasné, co Izrael chce, kromě šíření chaosu jako cíle samého o sobě. Je možné, že představitelé těchto států byli arogantní a prostě věřili, že si můžou vynutit změnu režimu v Íránu pouze prostřednictvím leteckého bombardování, ale pokud mohu soudit, jsou spokojeni prostě s tím, že zničí z Íránu co nejvíc, dokud můžou. Toto je režim, kterému už přes dva roky prochází páchání genocidy před očima celého světa, takže zjevně věří, že může jednat beztrestně donekonečna.

I na americké straně existují různé ideologie. Křesťanský nacionalista a sionista Pete Hegseth oslavuje ničení Íránu jako vítězství samo o sobě. Pokud jde o Trumpa, ten je zjevně v úzkých. Nečekal, že se věci zhorší tak rychle. Pravděpodobně doufal ve výsledek jako ve Venezuele, kde se zbavil Madura a ponechal režim na místě s Delcy Rodríguezovou v čele, avšak podřízenou vůli vlády USA. Toho v Íránu nemohou dosáhnout – nejen proto, že íránský režim je mocnější, ale také proto, že Izrael má vlastní priority.

Kdyby byly Spojené státy chytřejší, už dávno by pochopily, že jejich problémem je Izrael. I kdyby vaším cílem bylo pouze zachování americké nadvlády, podpora Izraele ze strany USA je katastrofou. Během několika dní zničili iluzi o bezpečnosti v Perském zálivu, destabilizovali světovou ekonomiku a každé vládě jednou provždy dokázali, že USA nelze věřit. Ať už to skončí jakkoli, uvidíme nově uspořádaný svět s oslabeným vlivem USA.

Následky izraelského náletu na jižní předměstí Bejrútu dne 9. března 2026.

Které z reakcí na americkou a izraelskou agresi, učiněné různými politickými silami v Libanonu a okolním regionu, by mohly ukazovat k horizontu osvobození?

V Libanonu existují příklady toho, co by v zemi bylo možné mimo sektářský a nacionalistický status quo: skupiny jako Buzuruna Juzuruna, která se zaměřuje na potravinovou suverenitu, nebo Egna Legna, nezisková organizace vedená etiopskými migrantkami, která poskytuje přístřeší, potravinovou bezpečnost a další pomoc. Další je Queer Mutual Aid Lebanon, protože jejich definice queer komunity v Libanonu se neomezuje pouze na libanonské občany.

V době války může „humanitární“ diskurz buď reprodukovat stávající mocenskou dynamiku – například ignorováním migrujících pracovníků v domácnosti nebo queer Libanonstva –, nebo depolitizovat bytostně politickou situaci – například informováním o tom, jak jsou zasaženi migrující pracovníci a pracovnice, aniž by se zmínilo, že Izrael bombarduje civilní oblasti a nutí všechny k útěku. Skupiny, které jsem citoval, tímto vším pronikají. Fungují na logice „lidé podporují lidi, protože jsou to lidé“. To může být velmi radikální čin.

Vojenské útoky cizích mocností – zejména imperialistických národů – často vyvolávají u těch, kterx je zažívají, silné vlastenecké cítění. Jak by se k tomu měla postavit hnutí za osvobození?

V Libanonu k tomu vlastně nedochází, protože země je už rozvrácená. Je tu mnoho lidí, kterx také viní Hizballáh z toho, že na Chameneího vraždu odpověděl odpalováním raket na Izrael, takže neuvidíte situaci typu „všichni se šikují za armádou“.

Co nejúčinnějšího mohou v tuto chvíli udělat zdola organizovaná sociální hnutí jinde ve světě na podporu těch, kteří čelí tomuto násilí?

U otázek tohoto typu vždy váhám, a to jen proto, že „účinnost“ je kritérium, které zahrnuje příliš mnoho různých faktorů. Jako obecné pravidlo bych řekl, že přijetí protiautoritářského rámce je dobrý způsob, jak se vyhnout zlehčování utrpení lidí žijících pod režimy, jako je ten ajatolláhův, a zároveň uznat, že tato válka nemá nic společného s osvobozením těchto lidí.

Také si myslím, že toto je situace, v níž mohou diaspory a jejich příznivci a příznivkyně mimo Írán, Libanon a Palestinu hrát významnou roli. Například v dnešním Íránu je pro propalestinský aktivismus jen velmi málo prostoru, protože ajatolláhův režim si propalestinský diskurz dlouhodobě přivlastňuje pro své vlastní cíle – které nemají nic společného s dekolonizací Palestiny a prosazováním antisionistického řešení, které by ke všem přistupovalo stejně bez ohledu na náboženství nebo etnicitu. Írán má systém, který lze oprávněně popsat jako genderový apartheid. Stát jako tento nemůže osvobodit palestinské obyvatelstvo z izraelského apartheidu.

Tx v diasporách mohou vytvořit spojení mezi autoritářstvím Izraele a autoritářstvím Íránu, aniž by je ztotožňovalx. To je zásadní, protože musíme být citlivx ke zkušenostem těch, kterx se stalx oběťmi obou režimů. Palestinskému obyvatelstvu v Gaze by mohlo znít urážlivě, kdyby se řeklo, že Írán je stejně špatný jako Izrael, a naopak pro oběti ajatolláha v Íránu. Absence takových nuancí usnadňuje práci těm – včetně částí íránské diaspory –, kterx prosazují myšlenku, že Izrael osvobodí Írán.

V íránské diaspoře existuje protiarabský rasismus, který sdílí ironické podobnosti s tím, jak ajatolláhův režim potlačuje neperské skupiny, jako jsou ahvázští Arabové a Arabky a Kurdové a Kurdky. Je to forma přesvědčení o nadřazenosti jednoho etnika, která přitahuje sionistickou podobu.

Na straně palestinské diaspory by se dalo udělat více pro uznání násilí ajatolláhova režimu a takzvané „osy odporu“. Oba tyto subjekty zabily tisíce a tisíce lidí – včetně palestinských Syřanů a Syřanek, kterx se postavilx Asadovi –, a přitom tyto subjekty předstíraly, že jsou propalestinské. V našem regionu je mnohem obtížnější tato spojení vytvářet, ale diaspory s většími výsadami mohou pomoci budovat tato zoufale potřebná pouta.

A když už jsme u toho, mělx bychom také budovat pouta s členstvem židovské diaspory, které odmítá sionistickou myšlenku etnické nadřazenosti, a naopak podporuje myšlenku budování společné budoucnosti.

Místo izraelského náletu, jehož terčem bylo libanonské město Tyros dne 6. března 2026.

Jednou z nejvíce vyčerpávajících věcí na těchto tragédiích je, že nás nutí soustředit se na zmírňování škod namísto budování světa našich snů. O čem byste raději přemýšlel, co byste dělal a tvořil, kdyby nebylo útoků USA a Izraele?

Žil bych ve své rodné vesnici v Libanonu a přemýšlel, zda se přestěhovat někam víc na venkov, kde bych mohl pracovat na půdě a s půdou, budovat potravinovou suverenitu a podporovat vzájemnou pomoc od základů napříč celou zemí i mimo ni.

Trávil bych tam víc času v lesích a učil se se svým dítětem, které v Libanonu nikdy nebylo, místní názvy zvířat a rostlin.

Vážím si téhle otázky, protože je snadné zapomenout na rozsah toho, o co jsme bylx okradenx. Dělám, co můžu, abych si udržel naději a zapustil kořeny kdekoli, kde zrovna jsem, ale také neustále oplakávám to, co ty generační stroje na ničení, jimiž jsou izraelský a americký stát, udělaly s našimi životy.

Dokud bude na našem jihu existovat nekontrolovaný a hypermilitaristický sionistický stát, je pro mě příliš nebezpečné žít v Libanonu se svým dítětem.

Zdroj:

https://crimethinc.com/2026/03/11/history-is-repeating-itself-a-lebanese-perspective-on-the-war-on-palestine-lebanon-and-iran

31.3.2026 CrimethInc.

Ze světa Válka