Safá, pětatřicetiletá matka sedmi dětí z Rafáhu, popsala, jak její dcera přišla o život v centru pro distribuci pomoci GHF a druhá dcera byla zraněna. Líčila také vysídlení, hlad a zoufalé úsilí sehnat pro své děti obživu.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Safá al-Farmawi

Před válkou jsem žila v pronajatém bytě v Rafáhu s manželem a našimi dětmi: Ghazal, Janou, Bassamem, Halou, Isma‘ílem, ‘Omarem a Nur. Můj manžel má vysoký krevní tlak, vyhřezlou ploténku a psychicky je na tom velmi špatně. Dříve pracoval jako řidič. Já mám cukrovku a před válkou jsem vyráběla čisticí prostředky jako bělidlo, prostředek na nádobí a prací prášek, které Ghazal prodávala v okolí. Od začátku války ani jeden z nás nemá žádný příjem.

Od první izraelské invazi do Rafáhu na začátku května 2024 jsme byli*y vysídleni*y asi šestkrát. Před příměřím v lednu 2025 jsme se přesunuli*y do oblasti poblíž restaurace Fish Fresh na pláži v al-Mawasi u Chán Júnisu. Jedné zimní noci náš stan, vyrobený jen z igelitů a dek, zaplavila voda a všechno spláchla do moře. Moje dcera Ghazal se snažila zachránit deky a matrace a málem se sama utopila. Soused ji v poslední chvíli zachránil.

Během příměří jsme se vrátili*y do Rafáhu a našli*y dům manželovy rodiny částečně zničený. Vyklidili*y jsme ho a zůstali*y tam, ale když v březnu 2025 válka znovu propukla, bylo to tam vzhledem k bombardování příliš nebezpečné. Vrátili*y jsme se do oblasti al‑Mawasi v Chán Júnisu a postavili*y si další stan poblíž univerzity al-Aksá.

Hlad se rychle zhoršoval a já neměla dost peněz na jídlo. Ghazal odcházela v osm ráno, aby stála frontu v „takíje“, charitativní vývařovně, a vracela se odpoledne s čočkou, rýží s fazolemi nebo něčím podobným. Jídlo měla často vylité na šatech kvůli chaosu a tlačenicím, které na těch místech panovaly. Někdy chodily Jana, Hala a Bassam po okolních stanech prosit o chleba, a občas jsem dokonce prodala oblečení dětí, abych získala trochu peněz na to nejnutnější. Byly to měsíce strašného hladu. Sotva jsem měla hrst mouky na upečení chleba. Jednoho dne můj syn ‘Omar našel u odpadků suchou pitu, přinesl ji do stanu, očistil a snědl. Tehdy jsem si řekla, že se to už nikdy nesmí opakovat. Udělám cokoli, i kdybych měla riskovat život, abych pro své děti sehnala jídlo.

Když jsem se dozvěděla, že v Rafáhu bylo otevřeno centrum pro distribuci pomoci, rozhodla jsem se tam jít. Poprvé jsem šla s dcerou Janou. Vyrazily jsme ráno a ušly asi pět kilometrů. Když jsme se přiblížily, viděly jsme davy lidí, z nichž mnozí se už vraceli s krabicemi. Ptala jsem se jich, co se děje, a řekli mi, že centrum už je zavřené. O pár vteřin později jsem Janu ztratila. Otočila jsem se a nikde nebyla. Myslela jsem, že se možná vrátila do stanu, tak jsem tam šla, ale nebyla tam.

Hledala jsem Janu dál a nakonec ji našla se známými na pláži. Měla krabici z distribučního centra a dřevěnou paletu. Vypadala vyčerpaně, ale šťastně. Ptala jsem se, kam zmizela, a ona řekla, že měla velkou žízeň, tak šla k jednomu z vojáků a poprosila ho o vodu. Voják jí dal malou láhev vody a pomeranč a řekl jí, ať odejde, a pak dostala krabici a paletu. V krabici byly instantní nudle, sušenky, olej a konzervy s plněnými vinnými listy, tuňákem a sýrem.

Dne 6. června 2025, první den svátku ‘Íd al-Adhá, jsem šla s Janou do distribučního centra v oblasti aš-Šaquš. Když jsme vstoupily, vojáci na nás začali stříkat pepřový sprej, házet zábleskové granáty a dron na dav shazoval výbušná zařízení. Jana a její kamarádka Malak zrovna stály a povídaly si blízko místa, kde se střílelo. Malak byla zasažena do krku a na místě zemřela. Janu zranily střepiny.

Lidé mi pomohli obě dívky odnést do auta a odvézt do americké polní nemocnice. Odtud byla Jana převezena do nemocnice Nasser. V těle měla několik střepin, dokonce i v plicích. Lékaři*ky ji operovali*y a vypustili*y jí z plic krev. V nemocnici zůstala pět dní, do 10. června 2025. Stále trpí bolestmi.

Dne 11. června 2025 jsem šla s dcerou Ghazal do distribučního centra v oblasti al-‘Alam v západním Rafáhu. Vyrazily jsme v osm ráno a jely tam autem. Cestou Ghazal vystrčila hlavu z okna, aby cítila vítr, a řekla mi: „Mami, jsem statečná a silná.“ Byla na sebe pyšná.

Dorazily jsme kolem půl deváté. Byly tam tisíce lidí a pokaždé, když se dav pohnul kupředu, izraelská armáda zahájila palbu. S Ghazal jsme si lehly vedle zničeného domu u silnice. Když střelba utichla, někdo vykřikl, že centrum je otevřené, a všichni a všechny se k němu rozběhli*y. Jak jsme běžely, vojáci začali znovu střílet. Ztratila jsem Ghazal z dohledu a křičela jsem její jméno. Slyšela jsem, jak odpovídá: „Ano, mami, jsem tady.“ Ale v hustém davu jsem ji neviděla. Potom už jsem ji ani neslyšela.

Střelba zanedlouho ustala a já pokračovala v hledání, ale nemohla jsem ji najít. Vrátila jsem se k tomu zničenému domu, kde jsme předtím ležely a seděly s několika přáteli a nějakými ženami. Měla jsem pocit, že se dusím. Srdce mi bušilo a točila se mi hlava. Začala se rozdávat pomoc, ale já neměla sílu tam běžet. Říkala jsem si, že Ghazal je na rozdíl ode mě rychlá, zatímco já jsem pomalá, mám cukrovku a zadýchávám se, a tak jsem si myslela, že už pravděpodobně nějakou pomoc sehnala a vrátila se. Když jsme do centra šly předtím, domluvily jsme se, že pokud se v davu ztratíme, sejdeme se u elektrického sloupu u vchodu.

Hledala jsem ji víc než hodinu, pak jsem šla na smluvené místo a čekala tam, ale ona nepřicházela. Narazila jsem na příbuzného a ptala se ho, jestli ji neviděl. Zeptal se mě, co měla na sobě, a když jsem mu to řekla, odpověděl jen: „Modli se za ni.“ Pochopila jsem, že se něco stalo. Když jsem naléhala, aby mi to řekl, odpověděl, že Ghazal byla střelena do ramene a odvezena do nemocnice Červeného kříže v al-Mawasi v Rafáhu.

Jela jsem tam a jedna ze sester mi řekla, že dívka odpovídající mému popisu skutečně dorazila a byla převezena do nemocnice Nasser v Chán Júnisu. Snažila jsem se tam dostat, ale nebylo k dispozici žádné auto ani povoz, který by mě vzal, tak jsem šla hodinu a půl pěšky, dokud jsem nedošla k našemu stanu poblíž univerzity al-Aksá.

Když jsem dorazila, našla jsem tam svého bratra. Objal mě a řekl, že Ghazal byla střelena do týla a zemřela. Křičela jsem a odmítala tomu uvěřit. Ve stanu byl v tu dobu jen můj syn Bassan, zbytek dětí byl pryč. Ještě před mým příchodem se dozvěděly, že je Ghazal mrtvá, a tak odešly s příbuznými, aby se s ní rozloučily. Bassam nešel, protože se loučení s mrtvými bojí.

Ghazal al-Farmawi

Dokráčela jsem k nemocnici Nasser a uviděla tam tělo Ghazal. Všechno naše příbuzenstvo plakalo. Sedla jsem si k ní, abych se rozloučila. Rozloučení trvalo krátce, pak jsme ji pohřbili*y. Tu noc jsem nemohla spát. Pořád jsem čekala, až se vrátí do stanu, protože nikdy nedokázala usnout beze mě.

Poté, co byla Ghazal zabita, jsem několik týdnů do žádných distribučních center nechodila. Bylo mi příliš smutno. Znovu jsem začala chodit až začátkem července. Šla jsem do centra pro pomoc v ulici a-Tina v Chán Júnisu a bylo tam obrovské množství lidí. Upadla jsem a lidé po mně šlapali. Dusila jsem se a obličej mi začal modrat. Právě když jsem si myslela, že umřu, jeden mladý muž mě zpod nohou těch lidí vytáhl. Bolelo mě celé tělo a do stanu jsem se vrátila bez bot.

Teď jsem vyčerpaná a do center pro pomoc nemůžu kvůli té velké vzdálenosti chodit, ale i kvůli davům, horku a nebezpečí. S jídlem mi pomáhá dcera Jana. Má malý vozík, na kterém převáží lidi a jejich věci, a to výměnou za čočku, hummus, olej, pár pit nebo několik šekelů.

Ghazal byla člověk, na kterého jsem spoléhala nejvíc. Ztratila jsem svou oporu. Byla mým životem.

Svědectví poskytnuté terénní pracovnici organizace B’Tselem Olfat al-Kurdové a terénnímu pracovníkovi Khaledu al-‘Azayzehovi ve dnech 11. a 17. srpna 2025.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/safaa_al_farmawi

Předešlá svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

Ahmed Abu Jazar

11.4.2026 Safá al-Farmawi

Ze světa Válka