Dne 15. dubna 2026 by Davyd Čyčkan oslavil 40. narozeniny, avšak 10. srpna 2025 padl v boji.

„Je těžké Davyda stručně popsat, neboť to byl člověk mimořádného formátu. Davyd byl osobou výjimečného intelektu. Nebyl jen umělcem – byl intelektuálem a vizionářem. Jeho umělecká tvorba byla neoddělitelná od jeho sociálního aktivismu, přičemž jejím cílem bylo transformovat společnost, zvyšovat politické povědomí a posilovat veřejnou diskusi,“ říká Hanna Tsyba, Davydova manželka.

Davyd byl vynikající umělec, sociální aktivista, přítel a kamarád, jedna z nejvýznamnějších osobností ukrajinského anarchistického hnutí. Jeho ztráta byla bolestnou ranou pro antiautoritářské a umělecké komunity, pro jeho rodinu a blízké.

Je pro nás důležité zachovat jeho odkaz – jak kulturní, tak politický. Zachovat jej stejně pečlivě a poctivě, jak on sám pracoval s památkou antiautoritářů*ek, kteří bojovalx, svých padlých kamarádů*ek a hnutí, jehož byl součástí.

U příležitosti jeho nedožitých 40. narozenin zveřejňujeme rozsáhlý rozhovor s Hannou Tsybou – rozhovor o tom, kým Davyd byl, o jeho roli v hnutí a kultuře a o tom, jak uchovat památku na něj a další padlé kamarádstvo.

Rozhovor vznikl v rámci projektu Dekolonizace kultur paměti a byl vytvořen ve spolupráci s Educat Collectice.

Představ se, prosím.

Jmenuji se Hanna Tsyba a jsem vdovou po Davydu Čyčkanovi. Byl umělcem, anarchistou a dobrovolným vojákem v Ozbrojených silách Ukrajiny, kde sloužil v minometné jednotce. Zahynul v srpnu 2025 při bojích v záporožském sektoru. Jsem také matkou našeho syna.

Moje profesní činnost souvisí s žurnalistikou, současným uměním a vizuální kulturou. V únoru 2022 jsem byla pozvána do týmu mezinárodní redakce BBC. Dodnes si pamatuji, jak mi zavolali hodinu před vernisáží Davydovy výstavy Stuhy a trojúhelníky v Městském uměleckém centru ve Lvově. Od té doby se můj život značně změnil, ale stále pracuji jako novinářka BBC News v Kyjevě.

Jak bys Davyda stručně popsala?

Je těžké Davyda stručně popsat, neboť to byl člověk mimořádného formátu. Davyd byl osobou výjimečného intelektu. Nebyl jen umělcem – byl intelektuálem a vizionářem. Jeho umělecká tvorba byla neoddělitelná od jeho sociálního aktivismu, přičemž jejím cílem bylo transformovat společnost, zvyšovat politické povědomí a posilovat veřejnou diskusi.

Zároveň byl skromný a slušný – takoví lidé jsou vzácní. Z úcty k tvrdé práci ostatních se věnoval jedné z nejnáročnějších uměleckých technik: grafice. Každému ze svých děl věnoval spoustu času a úsilí.

Jako známý umělec se mohl vyhnout vojenské službě nebo si vybrat nebojovou roli, jak to veřejně známé osobnosti často dělají. Na začátku invaze dostal coby mezinárodně uznávaný umělec četné pozvánky od zahraničních institucí. S pomocí ukrajinského ministerstva kultury mohl snadno opustit zemi, aby žil a pořádal výstavy v Evropě, jak to udělalo mnoho lidí ze současné umělecké scény. Toto privilegium však ze solidarity s těmi, kteří ho neměli, odmítl a přihlásil se jako dobrovolník k boji na frontě v minometné jednotce po boku dalších anarchistických bojovníků.

Stojí za to zdůraznit, že Davyd je zatím jediným známým umělcem, který bojoval na frontě. Zdá se mi, že veřejně známé osobnosti obvykle nejsou povolávány do armády. Na základě logiky rezervace pracovních míst jsou zjevně považovány za cennější pro společnost. Davyd však tuto logiku nepřijal. Samotný princip, podle něhož je život jednoho člověka brán za cennější než život jiného, považoval za nespravedlivý a špatný. Bylo pro něj nepřijatelné, aby třídní příslušnost nebo symbolický kapitál určovaly hodnotu lidského života. Jako člověk s levicovými názory a prostě jako slušný člověk odmítl využít svůj symbolický kapitál.

Davyd byl úžasný, krásný v každém smyslu slova. Bylo nemožné ho nemilovat. Bylo nemožné ho neobdivovat. Kromě všech svých ostatních ctností měl ten nejjemnější smysl pro humor a nejvtipnější hlášky. Pro mě byl jako samostatná planeta, na které jsem žila a nadále žiji. Stále mám možnost žít ve světě, který Davyd vytvořil. Sahá to za hranice jeho díla a zahrnuje i kruhy přátelství a solidarity, vizi a diskurz, které sdílel. Proto nejsem připravena mluvit o Davydovi v minulém čase. On žije dál.

Pověz nám o Davydově umění. Co pro tebe znamená a co znamenalo pro něj?

Davyd považoval umění za svou „kongeniální práci“ [odkaz na pojem ukrajinského myslitele Hryhorije Skovorody „kongeniální dílo“]. Bylo to jeho živobytí. Ačkoli se věnoval pouze konceptuální tvorbě a nikdy komerčnímu umění, nepovažoval umění za něco posvátného samo o sobě. Stejně jako já vnímal umění spíše jako nástroj k ovlivňování společnosti – nástroj velmi přímý a účinný, který oslovuje publikum prostřednictvím obrazů a podněcuje ho k zamyšlení nebo k poznávání revolučních, avantgardních, filozofických a sociálních myšlenek.

Ačkoli hlavním zaměřením Davydových děl byla jejich podstata, kvalita obrazu pro něj měla prvořadý význam. Na každém díle pracoval pečlivě a neustále zdokonaloval svou techniku. Davyd experimentoval s různými médii, ale jeho nejdůležitějším médiem zůstala grafika s akvarelem. V grafice a malbě vyvinul velmi osobitý umělecký jazyk a estetiku, kterou nelze zaměnit s žádnou jinou.

Každá série Davydových děl je uceleným koncepčním projektem, často průzkumným. Hodně četl, a to jak současné filozofy, tak spisy a korespondenci historických osobností, které ho zajímaly, zejména ukrajinských modernistů. Díky tomu jeho díla často nabízejí vhled do historie Ukrajiny či světa, většinou v souvislosti s levicovými, antiautoritářskými hnutími. Jeho příběhy důsledně zprostředkovávají myšlenky solidarity, podpory a spolupráce. Jeho umění bylo uvědomělé a inspirovalo ostatní k učení, čtení a přemýšlení, stejně jako on sám.

Pro mě je Davydovo umění vesmírem, který stvořil: krásným, komplexním a bohatým. I když je více než smutné, že už nebudou vznikat žádná nová Davydova díla, vytvořil mnoho projektů, které umělečtí historici a kritici teprve musí prostudovat a o nichž teprve musí napsat. Davyd pracoval neúnavně a dosáhl toho tolik. V jeho dílech je stále tolik myšlenek a poselství, která budou v budoucnu prozkoumána.

S Davydem jsme začali spolupracovat téměř okamžitě poté, co jsme se potkali. Nyní pokračuji v práci s jeho odkazem jako kurátorka a badatelka. Částečně proto, že mi to dává smysl, ale také proto, že Davyd byl a zůstává umělcem a myslitelem, jehož tvorba a filozofie mě i nadále zajímají nejvíce, a to jak osobně, tak profesně. V dnešní době vnímám jeho umění také jako formu úniku. Je to místo, kam se obracím, když se věci stanou nesnesitelnými.

Už jsi zmínila radikální a politickou povahu Davydova umění. Další otázka se týká hodnot a principů, které pro něj byly důležité. Chtěla bys k tomu ještě něco dodat?

Davyd se neomezoval jen na vyznávání svého přesvědčení; celý život podle něj důsledně jednal a bojoval za něj, za což nakonec zaplatil cenu nejvyšší. Kladl velký důraz na to, že je anarchista a levičák, což je politické prohlášení, které by si dnes málokdo troufl učinit. V ukrajinské společnosti je vyjadřování takových myšlenek na veřejnosti nepopulární, dokonce nebezpečné. V důsledku toho byl Davyd často napadán krajní pravicí: jak fyzicky na ulici, tak prostřednictvím vandalismu nebo rušení jeho výstav. Byl vystaven násilné cenzuře. Znali ho dobře jako průkopníka antifašistického a anarchistického hnutí v nezávislé Ukrajině a nemohli mu odpustit jeho veřejný postoj. Davyd se však nenechal zastrašit a nikdy nezradil své ideály. Své právo být levicovým aktivistou hájil jak na Ukrajině, tak po celém světě, a to navzdory nepopulárnímu obrazu ukrajinských levicových aktivistů jak v ukrajinské společnosti, tak mezi západními levicovými aktivisty a liberály, kteří si díky ruské propagandě zvykli vnímat všechny Ukrajince jako radikální nacionalisty.

Od roku 2014 vedl Davyd soustavně nenápadný, ale vyčerpávající boj prostřednictvím korespondence, rozhovorů a veřejných projevů. Celému světu dokázal, že ukrajinská levice a socialisté*ky nejen existují, ale na Ukrajině žijí, svázali svou budoucnost s touto zemí a brání ji za cenu vlastního života a zdraví. Zároveň Ukrajincům*kám ukázal, jak sám řekl, že moderní ukrajinský komunista*ka není nepřítelem ukrajinské společnosti. Je však pokračovatelem historické ukrajinské tradice pokrokového levicového myšlení a boje za spravedlnost.

Upřímně řečeno, mrzí mě, že to Davyd musel tak zdůrazňovat, protože to odvádělo pozornost od něj, od jeho zajímavé, hluboké a mimořádné osobnosti. I když sdílím Davydovy politické názory, nepodporuji sektářství. Nesouhlasím s jeho rozhodnutím zůstat ve stínu hnutí, kolektivního celku anarchistů*ek.

Domnívám se, že Davyd byl jak anarchistou, tak feministou, a to díky svému odhodlání bojovat za spravedlnost a touze zlepšit život těch méně privilegovaných tady a teď. Mám dojem, že Davyd vnímal antiautoritářské levicové myšlenky s jejich výzvou k solidaritě jako logické vyústění lidské slušnosti a intelektualismu. Zároveň však kladl důraz na existenci teoretického základu, který by bylo možné prozkoumávat a diskutovat o něm. 

Davyd Ukrajinu upřímně miloval pro její neimperialistickou, anarchistickou a sekulární povahu. Přijal ukrajinskou identitu a měl hluboké znalosti ukrajinské historie. Velmi oceňoval, že Ukrajina má nejen levicovou tradici, ale že samotný projekt ukrajinského státu je ve skutečnosti levicový, vytvořený ukrajinskými socialisty moderní éry. Stejně tak obecně považoval většinu Ukrajinců za socialisty. To není bezdůvodné, protože většina Ukrajinců inklinuje k demokracii a často jsou nevědomými sociálními demokraty. Snad největším problémem naší společnosti je, že Ukrajinci napříč různými generacemi zůstávají z velké části politicky negramotní a v důsledku sovětské zkušenosti si zachovávají paternalistickou mentalitu.

Jako anarchista Davyd dlouho odmítal koncept státu. V praxi se však existence moderních národních států ukázala jako alternativa k novému světovému řádu, který se objevil „na konci dějin“, vzhledem ke globálnímu kapitalismu a šíření nadnárodních korporací vykořisťujících pracující, stejně jako k novým vojenským konfliktům způsobeným oživením starých imperiálních ambicí. V současné době pouze existence ukrajinského státu a konsolidace naší společnosti kolem demokratických hodnot brání šíření ruského imperiálního fašismu v Evropě. Jako skutečný antifašista se Davyd přidal k ozbrojeným silám Ukrajiny, aby proti němu bojoval.

Jak jsi reagovala na jeho rozhodnutí vstoupit do armády?

Neměla jsem na výběr. Davyd se rozhodl. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo pokusit se odložit jeho mobilizaci. Dělala jsem to pod různými záminkami. V určitém okamžiku však Davyd své rozhodnutí jasně vyjádřil a já si uvědomila, jak je pro něj důležité. Toto rozhodnutí bylo pokračováním nejen jeho politické cesty a veřejné role, ale také jeho lidskosti. Toto rozhodnutí definovalo, kým byl. Za to ho velmi respektuji. Už jsem ho nemohla odradit. Tak jsem se ho snažila podpořit. Byla jsem si jistá, že se Davyd určitě vrátí. Zdálo se mi, že jeho odvaha a čestnost si zaslouží odměnu. Doufala jsem, že se Davyd časem vyčerpá náročnou bojovou službou a přeřadí se na jinou pozici, protože ačkoli byl jako vojenský dobrovolník velmi motivovaný, měl vážné zdravotní problémy. Naneštěstí jsme měli tak málo času.

Opravdu si vyčítám, že jsem ho nechala odejít. Uvědomuji si však, že by nemohl žít v bezpečí v zahraničí a vychovávat naše dítě, zatímco na Ukrajině umírají děti a staří lidé a ženy bojují v zákopech. Pro něj však byla nepřijatelná i představa, že by sloužil na nebojových pozicích, zatímco jeho kamarádi*ky jsou na frontě. Koneckonců strávil celý život obranou spravedlnosti na úkor vlastního zdraví.  Byl to velmi statečný muž, připravený bojovat proti mnohem většímu a silnějšímu zlu. Jako antifašista se Davyd účastnil pouličních střetů s krajní pravicí. Byl tak silný, že jsem ho považovala za nesmrtelného. Byla jsem připravená na cokoli, kromě možnosti, že už nebude. Stále se s tím nedokážu smířit.

Jak se vaše rodina vyrovnává s touto ztrátou? Potřebujete nějakou podporu?

Máme malého syna. Davyd ho velmi miloval. Žel jim bylo souzeno strávit spolu jen tak krátkou dobu. Davyd se několikrát vrátil z fronty domů, ale vždy jen na krátkou dobu. Když zemřel, bylo Nestorovi teprve šest měsíců.

Opravdu lituji, že Davyd nebude vychovávat své dítě a že Nestor ho nebude mít ve svém životě. Je mi Davyda líto, protože nemůže vidět, jak náš malý chlapec roste. Chápu však, že je mou povinností zajistit, aby můj syn znal a miloval svého otce. Nyní zastávám roli obou rodičů. 

Soustředím se na to, že mě moje dítě potřebuje a že musím pokračovat v Davydově práci. Stejně tak si opravdu přeju zachovat svět, který vytvořil. Pomáhají mi moji rodiče a blízcí přátelé.

Můžete nám pomoci tím, že budete šířit Davydovy myšlenky a jeho dílo. Řekněte celému světu o něm a o tom, za co bojoval. Z celého srdce vítám všechny iniciativy k uctění Davydovy památky a všechny publikace a výstavy jeho prací.

Jak se od jeho smrti změnilo tvé vnímání paměti?

Paměť vnímám doslova jako akt vzpomínání. Mám strašný strach, že s postupem času na něco zapomenu – nějaký detail jeho vzhledu nebo způsob, jakým mluvil. To je děsivá představa. Nevím, jak bojovat s časem, ale mám v úmyslu udělat, co bude v mých silách.

Protože paměť je to jediné, co zůstává. Paměť může evokovat nejen hlas nebo obraz, nejen vzpomínky na jednotlivé události, ale i pocit jeho živoucí přítomnosti, jeho vřelosti a našeho vztahu. Žijeme v digitálním věku a mám jeho fotky i videa. Ale to je něco jiného. Proto v našem domě nic neměním, abych si co nejdéle uchovala pocit jeho fyzické přítomnosti. Nechci, aby se Davyd stal jen vzpomínkou.

Davydův pohřeb se během války proměnil v jakousi veřejnou anarchistickou demonstraci v centru Kyjeva. I po své smrti inspiroval lidi k účasti na této formě politického aktivismu.

Tak tomu skutečně bylo. Poprvé vlály nad náměstím Nezávislosti desítky anarchistických vlajek: diagonální černo-rudé, černo-zelené a černo-fialové. Dříve se taková scéna dala vidět jen na Davydových obrazech. Byl to jeho sen. Naneštěstí se mu ho podařilo uskutečnit jen za cenu vlastního života. Davyd shromáždil na Majdanu stovky lidí, ale žel při tak strašné příležitosti.

Někteří lidé skutečně vnímali rozloučení s Davydem jako politický akt a přišli s vlajkami a symboly organizací, včetně vlajky organizace LGBT+ Military. Vím, že tato organizace musí pořádat vzpomínkové akce za své padlé členy na Majdanu v soukromí, protože vyvěšování takových vlajek může být nebezpečné. Davyd však pro ně vytvořil bezpečný prostor a v den jeho pohřbu vlály na náměstí Nezávislosti jak vlajka LGBT, tak vlajka organizace. Nežádali o povolení; prostě přišli se svými vlajkami.

Je velmi významné, že na Davydově pohřbu zazněly politické projevy, včetně projevu našeho přítele Lesyka, vojáka a aktivisty, který se po Davydově smrti stal nejvýraznějším veřejným hlasem antiautoritářské levice. Dříve byl tímto hlasem Davyd. Vždy mluvil politicky a výmluvně. Byl pravděpodobně nejznámějším anarchistou na Ukrajině. Zároveň byl nejpolitičtějším umělcem, který spojoval dvě komunity: aktivistickou a uměleckou. Zvedl úroveň diskurzu v uměleckém světě a zároveň zvyšoval viditelnost anarchistů*ek.

Myslím, že by Davydovi udělalo radost, že se jeho pohřeb proměnil v politickou událost. Ocenil by tu estetiku. Je škoda, že nemohl vidět, jak to dopadlo.

Myslíš si, že existuje riziko, že příběhy o zapojení anarchistů*ek do války budou vymazány nebo zkresleny?

Ne, dokud budou existovat další anarchisté*ky, kteří uchovají památku těch, kteří padli. Anarchismus je především odpovědností anarchistů*ek. Navíc, navzdory své mezinárodní povaze, anarchismus není masovým hnutím, takže mnoho lidí v hnutí se zná osobně, stejně jako zná své historické postavy. Je to semknutá komunita, která uchovává vzpomínky na své hrdiny*ky a jejich jména z generace na generaci.

Například Davyd občas sledoval archivní záběry z pohřbu Petra Kropotkina. Pro tuto ceremonii bolševici propustili z vězení přes třicet tisíc anarchistů a socialistických revolucionářů, čistě proto, aby udělali dobrý dojem na západní delegace. Na konci toho dne byli všichni tito lidé znovu zatčeni a později popraveni. Proto Davyd jednou při sledování těchto záběrů dokonce plakal.

Složitější otázkou je, jak tyto příběhy zviditelnit pro širší veřejnost. To vnímám jako výzvu. Tato paměť však bude po staletí uchována v anarchistické komunitě a širší progresivní levici. Jsem si jistá, že Davyd a jeho kamarádstvo, kteří bojovali a zemřeli, budou budoucími generacemi anarchistů*ek na Ukrajině i po celém světě vnímáni jako hrdinové*ky.

Jak však můžeme tyto příběhy zviditelnit pro širší veřejnost?

Davyd neúnavně pracoval na tom, aby Ukrajincům*kám i zbytku světa přiblížil zapojení ukrajinských anarchistů*ek a antiautoritářské levice do války. Zejména vytvořil sérii portrétů těchto lidí, přičemž každý z nich věnoval jednomu z již padlých kamarádů*ek. Na této sérii pracoval od roku 2022 až do své mobilizace v roce 2024. Davyd vložil do každého z těchto velkoformátových grafických děl celé své srdce a duši. Tento projekt pro něj byl významný, protože oslavoval krásu našich hrdinných kamarádů*ek. Tato série portrétů s názvem Se stuhami a vlajkami měla být v roce 2024 představena v plném rozsahu v Oděském muzeu umění. Aby však muzeum uklidnilo takzvané „aktivisty“ z organizace „Tradice a řád“, Davydovu výstavu zrušilo. Stále nemohu uvěřit, že během války národní muzeum odmítlo vystavit portréty sloužících vojáků a padlých hrdinů*ek jen proto, že zastávají levicové politické názory. Jak to vyjádřil jeden pravicový aktivista zapojený do kampaně na sociálních sítích za zrušení výstavy: „Koho zajímají mrtví levičáci?“ Davyd byl zvyklý na neustálé obtěžování ze strany krajní pravice. V roce 2017 fyzicky zaútočili na jeho výstavu v Kyjevě a zničili jeho díla. Cenzura v muzeu během války pro něj však byla obzvláště bolestivá, protože muzeum odmítlo vystavit portréty lidí, které považoval za hrdiny*ky. Tímto krokem muzeum také znehodnotilo veškerou jeho práci za poslední dva roky. Davyd se proto rozhodl nepokračovat, a dokonce namaloval oblohu na skupinovém portrétu svých padlých kamarádů*ek, do kterého dva roky přidával nové tváře, jako by to byl ikonostas, černou barvou. Jak se ukázalo, mělo to být Davydovo poslední dílo a obraz by nyní měl zahrnovat i jeho vlastní tvář.

Po Davydově smrti bylo jasné, že nikdo nebude schopen oslavovat a zobrazovat antiautoritářské levičáctvo a anarchisty*ky v armádě tak, jak to dělal on. Navíc se zdálo, že pouze Davyd vedl záznamy o padlých kamarádech. Do jisté míry jsem převzala jeho poslání, protože on je nyní mezi padlými a já žiju dál ve snaze vytvářet prostor k jeho uctění. Jsem vděčná Davydovým kamarádům*kám a Kolektivům solidarity za podporu. Společně jsme podnikli jednoduché kroky: umístili jsme diagonální vlajky na improvizovaném pamětním místě na náměstí Nezávislosti a zasadili stromy na místech, kam Davyd a jeho kamarádi*ky chodívali. Stromy jsme vysadili také tam, kde už byly vysazeny jiné dříve na počest prvních padlých kamarádů*ek. Ačkoli se tyto akce mohou jevit jako jednoduché a možná i triviální, bylo důležité je uskutečnit, protože představují upřímnou a terapeutickou kolektivní praxi. Věřím, že tato praxe bude pokračovat, protože už vidíme její výsledky: ve městě vznikla místa k uctění památky našich padlých kamarádů. Považuji za poměrně pozitivní, že tato místa jsou zasazena do přírody a nejsou oficiální, protože se nacházejí na křižovatkách našich každodenních cest, uprostřed života, a nejsou izolována v sochařském ghettu.

Samozřejmě by bylo skvělé vytvořit v Kyjevě nebo v jiném ukrajinském městě pamětní náměstí věnované padlým anarchistům*kám – takové, které by bylo oficiálně pojmenováno a vyznačeno na mapách. Obávám se však, že naše společnost, která tak ochotně přijala zrušení výstavy jejich portrétů, na to ještě není připravená. Věřím, že pojmenování náměstí je povinností živých, zejména civilistů. Zatímco obránci*kyně bojují proti imperiálním vetřelcům, my musíme bojovat za jejich zájmy, za jejich zastoupení a za to, aby jejich jména byla zapsána do historie ukrajinského boje proti ruskému fašismu. Musíme bojovat za to, aby naši padlí kamarádi*ky získali místo v panteonu ukrajinských hrdinů*ek a aby byla uznána jejich politická přesvědčení. Jinak – bez těchto detailů a personalizace – se jména dnešních hrdinů*ek nakonec stanou pro budoucí generace prázdnými symboly.

Co bys chtěla, aby lidé pochopili o jeho odkazu a této ztrátě?

Nic už nikdy nemůže zaplnit prázdnotu, kterou zanechala ztráta Davyda, ať už v umělecké, nebo politické sféře. Byl jedinečný. Hrál v naší společnosti zásadní roli. Byl vůdčí osobností a průkopníkem. To si po jeho smrti uvědomil každý.

Davyd a ostatní obránci*kyně učinili rozhodnutí, které by moderní společnost považovala za nemožné. Koneckonců, lidi v moderních, konzumních a individualistických společnostech přitahuje především pohodlí a potěšení. Davyd a ostatní však obětovali osobní život, zájmy, kariéru a budoucnost. Vzdali se domácího pohodlí a svobody a místo toho přijali celoživotní dřinu spočívající ve fyzicky vyčerpávající a psychicky devastující každodenní práci, z níž není úniku, navzdory vyhoření v každém smyslu slova. Obětují své zdraví – a s ním i to nejcennější, co člověk má – svůj jedinečný život.

Když se podíváte na většinu lidí v sousedních zemích, je zcela zřejmé, jak nemožná je tato volba. Nejsou ani připraveni uvažovat o možnosti eskalace války, protože by je to vytrhlo z jejich komfortní zóny. Ani na Ukrajině není každý připraven tuto volbu učinit. I já sama na to zatím nejsem připravena.

Davyd však žil svůj život tak, že pro něj byla tato volba samozřejmostí. Vedl politický a zásadový život, důsledně se řídil svým přesvědčením a hodnotami. Byl to vášnivý muž, a to i po odeznění mladických let. Vždy se rozhodl bojovat: proti nespravedlnosti a útlaku; za lepší společnost; za rovná práva; za zranitelné; za ideály, které sdílel; za historickou pravdu; a za dokonalost uměleckého vyjádření. Proto obětoval život v boji proti ruskému imperiálnímu fašismu a politice postpravdy, bojoval za ukrajinskou demokracii, naši svobodnou společnost, naši sociální ústavu, projekt moderní levicové Ukrajiny a její progresivní, politicky artikulovanou budoucnost, kterou si představoval a o které snil.

Davyd mi jednou řekl, že mu lidé, kteří žili na přelomu 19. a 20. století, připadají zajímavější než jeho současníci, protože moderní lidé se tak moc zajímají o svůj vzhled, o to, co konzumují, a o to, jak jsou výjimeční. Tehdy lidé obecně vypadali stejně, ale lišili se ve svých ideologických přesvědčeních a ve své příslušnosti k různým politickým hnutím. Davyda fascinovala politická gramotnost lidí v moderní době. S velkým nadšením zkoumal spisy a korespondenci ukrajinských levicových intelektuálů té doby, včetně Lesji Ukrajinky, Ivana Franka a Mychajla Drahomanova. Svou prací zahájil nadčasový dialog s těmito osobnostmi. Davyd sám byl mužem té doby, kdy byli lidé zapálení pro myšlenky a ideály a ochotní obětovat za věc své životy. Davyd byl revolucionář a jako revolucionář zemřel.

Zdroj:
https://www.solidaritycollectives.org/en/davyd-chychkan/
(15. dubna 2026)

Související odkazy:
Hold Davydu Čyčkanovi
Při obraně Ukrajiny padl David Čičkan
Bránit svobodu bez dogmat
„Davyd Čyčkan se vrátil domů!“ Poslední rozloučení s anarchistou, kreslířem a obráncem
Anarchisté a válka na Ukrajině (II)

11.5.2026 SolCol

World Personalities