Ahmed Dremly popisuje svůj současný stav – sice žije v bezpečí mimo Gazu, avšak jeho mysl je stále plná strachu a obav, a to především o jeho blízké.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Ahmed Dremly

Před dvěma týdny jsem se evakuoval z Pásma Gazy. Bylo to možné díky tomu, že jsem získal stipendium ke studiu mezinárodních vztahů na italské univerzitě. Mé tělo sedí v bezpečí klidného města v jižní Itálii. Ale po dvou a půl letech dennodenního prožívání genocidy přetrvává moje mysl stále v Gaze.

Ani na vteřinu jsem neodložil telefon – neustále kontroluji rodinu a přátele a psychicky se připravuji na další útok. V úterý v noci se má předtucha stala realitou.

Byl předvečer svátku Íd al-adhá, který má být radostným časem rodinných oslav. Navzdory pokračující izraelské blokádě a vojenskému bombardování, které jsou výsměchem takzvanému ‚příměří‘, se lidé v Gaze upínali k Ídu jako ke způsobu, jak neztrácet naději na důstojný život. Izrael byl však znovu odhodlán tyto snahy rozdrtit.

V podvečer téhož dne jsem přes videochat zavolal svému kamarádovi Wasímovi, který provozuje stánek s dětským oblečením v centru čtvrti ar-Rimal v Gaza City. Kvůli téměř úplnému zničení severu Gazy a neustálému posouvání izraelské ‚žluté linie‘ se ar-Rimal stal hlavním obchodním centrem severu.

Tato čtvrť byla v minulosti nádherným klenotem města – pyšnila se elegantními módními obchody, restauracemi, kavárnami a stánky. Pro více než dva miliony lidí, kteří mají zakázáno Gazu opustit, byla procházka po ar-Rimal malým únikem do jiného života. I ty osoby, které si nemohly dovolit ani to nejlevnější oblečení, se toulaly po tamních chodnících, jen aby se cítily naživu, aby cítily spojení se světem za blokádou.

Wasím je jediným živitelem své pětičlenné rodiny, která se tísní v domě u příbuzných od té doby, co byl jejich vlastní domov v září 2025 zničen. Spojení během hovoru vypadávalo, ale i tak jsem viděl, jak strhaně jeho tvář vypadá. Řekl mi, že spoléhal na období Ídu, kdy chtěl prodat dostatek oblečení, aby splatil narůstající dluhy. Jen málokdo si však mohl nákup dovolit.

„Mnoho lidí mě prosí, abych šel s cenou dolů nebo jim dovolil zaplatit později, až budou mít peníze,“ řekl. „Ale já nemůžu. Mám své vlastní problémy a zodpovědnost. S každým Ídem kupní síla klesá a chudoba se v Gaze prohlubuje. Když tento měsíc nic neprodám, stánek zavřu. Nemá to cenu.“

Palestinci nakupují na trhu před svátkem Íd al-adhá, centrální část Pásma Gazy, 24. května 2026. (Ali Hassan/Flash90)

Díval jsem se na Wasíma přes displej, poprvé jsem jeho utrpení viděl s odstupem. Tehdy v Gaze jsme každou stížnost na život uzavírali vtipem a zasmáli se tomu, jako by měl prostě jen „smůlu“. Tentokrát, v bezpečí Evropy, zatímco on zůstával pod palbou, mi však smích zamrzl v krku. Jeho boj a boj všech obyvatel Gazy nemá nic společného se štěstím nebo smůlou. Je kompletně zinscenovaný rukama izraelské okupace.

Požádal jsem ho, aby otočil kameru, abych viděl ulice, které mi už teď tak strašně chybí. Toužil jsem vidět ty nezdolné tváře dětí, které si nesou tašky s novým oblečením – tváře, které mi vždycky dodávaly energii vydržet a věřit, že si zasloužíme dobré věci.

Jen chvíli poté, co jsme zavěsili, mi na telefonu vyskočilo upozornění z místní zpravodajské skupiny na WhatsAppu: Čtvrť ar-Rimal právě zasáhla série čtyř izraelských náletů.

Sevřelo se mi srdce a začaly se mi potit dlaně. Okamžitě jsem Wasímovi volal zpátky. Zvedl to a mně spadl kámen ze srdce. Obličej měl pokrytý šedým prachem a pozadí za ním pohltil hustý dým. „Vybombardovali to neuvěřitelně blízko nás,“ vysoukal ze sebe přiškrceným hlasem. „Bylo to jako zemětřesení.“

Když jsme hovor ukončili, začal mi mozek pracovat na plné obrátky. Přeskakoval jsem z jedné sociální sítě na druhou a sledoval živá vysílání, která byla sdílena novináři a novinářkami přímo z místa.

Viděl jsem mladého muže s Downovým syndromem, jak se snaží televiznímu reportérovi popsat tu hrůzu, kterou prožíval, když blízko restaurace, kde zrovna jedl, vybuchla bomba. Viděl jsem dvě malé holčičky plakat nad tělem jejich tety, která na ně čekala, až si dokoupí oblečení, když vtom ji nálet zabil. Viděl jsem napůl zničené výlohy obchodů s pánskou módou, kde jsem si dřív sám kupoval oblečení.

Ministerstvo zdravotnictví později potvrdilo, že útok zabil čtyři lidi a zhruba tucet dalších lidí zranil (nejméně šest dalších lidí bylo ten den zabito při jiných útocích v Gaze). Izraelská armáda oznámila, že terčem byl Muhammad Úda, o němž tvrdí, že je novým šéfem brigád Al-Kassám hnutí Hamás. Měl se jím stát minulý týden, kdy byl zlikvidován Izz ad-Dín al-Haddád.

Masový společný pohřební průvod za Izz ad-Dína al-Haddáda, jeho manželku a dceru, kteří byli všichni zabiti při izraelském náletu předchozí noc, město Gaza, Pásmo Gazy, 16. května 2026. (Yousef Zaanoun/ActiveStills)

Izrael se před Západem neustále vychloubá svou technologií „přesných“ zbraní a tvrdí, že dokáže likvidovat cíle s naprostou precizností. Obyvatelstvo Gazy je přesvědčené, že Izrael skutečně dokáže zasáhnout cíl přesně, aniž by ublížil ostatním. Je ale také přesvědčeno, že své cíle využívá jako záminku pro masakrování dalšího civilního obyvatelstva, a to pod chladným, odborným termínem „vedlejší škody“.

Krátce nato byla ve stejné čtvrti vybombardována další budova a došlo ke zranění desítky dalších lidí. Zkoušel jsem volat jinému kamarádovi, který pracuje v nedalekém dětském obchodě. Kvůli signálu telefon ani nezačal vytáčet. Napsal jsem proto zprávu jeho ženě Jasmíně.

„Muhammad byl zrovna na cestě do práce,“ odpověděla. „Prošel kolem té první vybombardované budovy a jako zázrakem přežil. Do svého obchodu pak dorazil těsně předtím, než armáda zasáhla tu druhou. Je naživu, ale z toho, co viděl, je úplně psychicky na dně.“

Dokázal jsem si naprosto přesně představit, jak se Muhammad cítí: sám jsem přežil desítky útoků, které se odehrály v mé těsné blízkosti, a pak jsem jen těžko hledal sílu fungovat dál a tvářit se, že je všechno v pořádku.

Sedím tisíce kilometrů daleko na svém klidném italském balkoně a strašně moc si přeju, abych mohl udělat cokoliv, co by zmírnilo jejich bolest. Nezbylo mi však už nic než modlitby a odhodlání vyprávět lidem kolem sebe o Gaze – o tom, jak výjimeční její lidé jsou a jak hluboce si zasloužíme žít.

Tady nezmůžu nic, mohu jen čekat na další hovor, další zprávu, další seznam jmen. Vzdálenost neposkytuje žádnou ochranu před bezmocí.

Zdroj: https://www.972mag.com/gaza-israeli-airstrikes-eid-safety/

Další svědectví:

 Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

Ahmed Abu Jazar

Safá al-Farmawi

Sabrin ad-Dame‘

Ašraf al-Muftí

Lajla Zijára

Muna Hassan

Hajel al-Kurd

5.6.2026 Ahmed Dremly

Ze světa Válka