Komentář k cirkusu kolem sudetoněmeckého sjezdu v Brně

Asi každý, kdo má tu smůlu, že sleduje tuzemské společenské dění, zaznamenal nejnovější kolo vlastenčení kolem sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Nic zásadního se nestalo, jen došlo na všechny národovci milované strašáky: pohrobci nacistů nám přijíždějí sebrat majetky v pohraničí, prolomit Benešovy dekrety, sežrat klobásy a bůhvíco ještě.

Věcný základ celé záležitosti je přitom jednoduchý. Sudetský krajanský spolek žádné ambice vyvlastňovat české chalupy nemá. Všichni jednak chápou, že někdejší figury o „znovuzískání konfiskovaného majetku či odškodnění“ byly ve vztahu k reálpolitice z říše pohádek, jednak je Sdružení definitivně škrtlo před asi dekádou z iniciativy svého dlouholetého předsedy Berndta Posselta. Ten by, nebýt specificky sudetské agendy, byl naprosto zaměnitelným středovým politikem proevropského ražení s averzí proti postfašistické AfD.

Skutečný důvod hysterií kolem sudetského sjezdu samozřejmě leží na české straně. Jakkoli je téma z logiky věci doménou čím dál staršího a užšího okruhu lidí, pořád funguje jako politický šrapnel schopný vytvořit obrovský mediálně-politický provoz. Ověřil si to ostatně už Miloš Zeman během prezidentské volby. Když národovci potřebují někde před kamerami mávat vlajkami, vytáhnou se Benešovy dekrety – je až fascinující, jak dobře to nadále klape. Příčinou je mix trvajícího sentimentu, podle kterého mají Němci libovolného věku a postoje jaksi v genech nacismus, s faktem, že je Posseltovo sdružení výborným terčem.

Jejich černorudý znak s orlicí a křížem by všemi deseti bral každý aspirant na temného pána z levné fantasy. Jejich název sice nic extra neznamená, ale německé znění LANDSMANŠAFT přímo evokuje mašírující hordu chlapíků v hnědých košilích s něčím velmi ošklivým za lubem. Posselt sám pak jako by vypadl z normalizačních Krkonošských pohádek: zlotřilý, otylý Trautenberk přicházející týrat dobré, české Kuby a Anče. Je to celé úžasně pitomé.

A taky by nám to mohlo být v zásadě fuk. Národně-bolševický eintopf se pohemžil po Brně, zahulákal si – ať už na účastníky sjezdu nebo na lidi, co náhodou šli kolem na vedlejší Anime fest –, jejich předáci se nafotili a národovečtí poslanci se chvíli bili do hrudi, jak tu naši českou kotlinku dobře ubránili. Česko-německé akce proběhly, lidé se poznali a ujistili se v tom, co už věděli – tedy že krom nekonečně vyšších mezd na německé straně mezi nimi není žádný citelný rozdíl. Normální víkend v Česku. Nebo alespoň v Brně.

Je tu ale i temný podtón, kvůli kterému se hodí o celé věci alespoň psát. Tím je pokračující karikování antifašismu ze strany bolševiků a národovců, nad nímž by se normálně dalo mávnout rukou, ale ne tak v nynějším čase bujícího autoritářství a fašizace.

Halekání nazbolů ze Stačilo!, Motoristů a dalších proti „sudeťákům“ je klasickým, řečeno zjednodušujícím stylem Timothyho Snydera, schizofašismem. Tedy situací, kdy fašista – nebo alespoň někdo, kdo tím směrem zálibně zahlíží – tvrdí, že fašista je někdo druhý, proti komu se musí bojovat. Vzorem je tu samozřejmě ruská lež o nutné „denacifikaci“ Ukrajiny a celý ten perverzní mýtus ze sovětských časů, podle kterého je Moskva jedinou, zářící hvězdou antifašismu – tudíž kdokoli je proti ní, musí být nácek.

Pro to, jak tahle komedie funguje doopravdy, člověk nemusí chodit do Ruska s jeho zbožštěným vůdcem, fanatickým nacionalismem a nenávistí ke queer lidem. Stačí se podívat na zdejší národně-bolševickou scénu, která se v politické praxi od ultrapravice liší jen pár symboly a termíny. Otevřeně řečeno – kolem sudetského sjezdu v Brně byli ti, co mají blízko k vládě tvrdé ruky, xenofobii a etnonacionalismu, vcelku jednoznačně spíš na straně protestujících. A co se týče spojení s německými postfašisty – ať už AfD nebo nacionálně-šovinistickou sekcí sudetských Němců z Witikobundu –, zrovna takový Okamura má Posseltovi opravdu těžko co vyčítat.

Skutečný – antiautoritářský a zdola vycházející – antifašismus je přitom zásadní potřebou dneška. V době psaní textu to není ani měsíc, kdy se banda asi padesáti neonacistů za bílého dne pokusila napadnout pražský AFA fest, a když to díky aktivní obraně neklaplo, tak několik z nich v noci na Smíchově ošklivě dobilo odcházejícího pankáče.  Na podzim asi třicítka nácků napadla průvod ve Frýdku-Místku a jeden demonstrant utrpěl komplikované zlomeniny v obličeji. Začátkem roku hajlující parta v Praze-Holešovicích rozbila výlohu a napadla kolemjdoucího. Vloni na jaře fotbalový ultra za doprovodu hajlování pobodal Bělorusa v domnění, že jde o Ukrajince. Skupina nácků po posledním Prague Pride napadla náhodného člověka s duhovou vlajkou.

Tajtrlíkování národovců s reálným nebezpečím – na jedné straně násilníky v ulicích, na straně druhé komplexem autoritářů v čelných politických pozicích, jako je německá AfD, „náš“ Okamura nebo americký Trump – nedělá doslova nic. Spíš naopak. Neskákejme proto na falešné vějičky. To, co potřebujeme, je poznání skutečných hrozeb a účinná sebeorganizace s cílem vzdorovat jim všemi nutnými prostředky.

8.6.2026 -vn-

Z domova Protesty