V roce 2001 se Argentina ocitla v platové neschopnosti, mnoho lidí přišlo o práci a o část či dokonce celé úspory. Jak se s nastalou situací vyrovnali pracující z keramičky Zanón? Vzali fabriku pod svou vlastní správu.

Jednoho dne, po praktickém bankrotu celé země, se vlastníci továrny již neukázali a zaměstnanci přestali dostávat mzdu. Někteří z nich čtyři měsíce před podnikem stanovali a protestovali, ale bezvýsledně. Poté se rozhodli, že výrobu povedou dál sami. Z keramičky Zanón v argentinské provincii Neuquén vznikla FASINPAT, čili Fábrica Sin Patrones, fabrika bez šéfů. Dnes, šestým rokem své existence, zaměstnává tento samosprávný podnik 460 lidí a vyrobí 400 tisíc m2 kachliček měsíčně. I tak může vypadat „osamostatnění se“.

V roce 2001 se Argentina z důvodu obrovského zahraničního dluhu ocitla v platové neschopnosti, mnoho lidí přišlo o práci a o část či dokonce celé úspory. To vedlo k masivním sociálním protestům. Lidé najednou zjistili, že si musí pomoci sami, neboť stát již nebyl schopen. Jako houby po dešti vyrašila sousedská shromáždění ve čtvrtích Buenos Aires a několika dalších velkých měst, svépomocná výměnná družstva, ve sto šedesáti různých podnicích (továrny, tiskárny nebo hotely) byla zavedena samospráva a nový dech nabraly již dříve existující organizace nezaměstnaných. Prvotní nadšení ze situace, kdy se lidé najednou organizovali sami a docela jim to šlo, samozřejmě po určité době opadlo. Něco ale zůstalo, mj. i FASINPAT.

Zanon

Zavání-li někomu, v našem historickém kontextu zcela pochopitelně, slovíčko „vyvlastnění“ bolševismem či nějakým podobným nesmyslem, podívejme se, jak taková „vyvlastněná“ továrna funguje v případě FASINPAT. Každá provozní oblast má jednoho koordinátora, který během výroby diskutuje aktuální záležitosti s ostatními koordinátory i samotnými zaměstnanci a samostatně rozhoduje. Ze své funkce je kdykoli odvolatelný. Dalším organizačním prvkem jsou shromáždění všech zaměstnaných a jednou měsíčně diskusní sešlosti, kdy je na den zastavena výroba a projednávají se věci týkající se přímo jak chodu továrny, tak i širších (politických) souvislostí. Účetnictví je veřejné, zaměstnanci vědí, kolik se vyrobí a znají výši výdajů i zisků.

Nový způsob organizace výroby a provozu celé továrny má samozřejmě stránky stinné i slunné. Snížil se v ní např. počet žen, které – anžto na druhou směnu zaměstnané doma – často neměly energii a čas pravidelně se účastnit diskusně náročných shromáždění. Na druhou stranu zaměstnanci FASINPAT hovoří o uspokojení z práce, které dříve nepociťovali a chválí si nové sociální vztahy. Zlepšili hygienu a bezpečnost v podniku a během práce zavedli pití čaje maté – drobnost, která potěší.

Zanon

Stát a vlastníci nejevili o bývalý Zanón a další podobné podniky během ekonomické krize zájem, po jejím odeznění většina z nich dostala dočasné povolení k samosprávnému provozu. Nyní však zaměstnancům FASINPAT co chvíli hrozí vystěhování a další represe. Proto své aktivity propojují s dalšími podobně zaměřenými sdruženími. Na univerzitách nebo v klubech, doma i v zahraničí se dělí se zájemci o své zkušenosti. Podpory se jim dostává od církví, odborů, nezaměstnaných, původních obyvatel Argentiny Mapuche, lidskoprávních, alterglobalizačních a dalších hnutí.

Co říci na závěr? Krizové situace občas plodí zajímavé společenské modely, v tomto případě došlo na přímou demokracii v praxi. A také ponaučení, že „chudáci“ si nejednou dokáží docela dobře pomoci sami. Jen musí mít možnost.

Psáno pro blog.idnes.cz

Diskuse k článku ZDE