O „blahodárném“ přínosu neoliberálních receptů Mezinárodního měnového fondu jsme již několikrát informovali. Nyní se podívejme, jak bylo pomoženo lidem na Haiti – k hladu.

V květnu letošního roku vyšly do ulic tisíce obyvatel Haiti, aby protestovaly proti rostoucím cenám rýže, fazolí a ovoce, které narostly v průběhu roku o 50%. Protestující požadovali okamžitou rezignaci prezidenta Reného Prevala a taktéž zaútočili na vojáky mírových sborů OSN.

Nepozorný pozorovatel událostí, jenž se opírá pouze a výhradně o krátké reportáže v televizi, by si mohl pomyslet: Co mohli protestující chtít? Přece ceny potravin ve světě nejsou závislé na vládě Haiti. Proč obyvatelé napadají vojáky OSN, kteří jim přináší humanitární pomoc? Stejně dobře by mohli protestovat proti suchu a hurikánům.

Ne zcela. Katastrofální hlad na Haiti, v zemi hospodářsky srovnatelné se zeměmi subsaharské Afriky, není přirozeným jevem. Právě naopak. Vše ukazuje na to, že hlad byl podrobně naplánován a je výsledkem koordinované politiky haitských elit, Mezinárodního měnového fondu a vlády USA.

Rýže byla na Haiti přivezena ze západní Afriky a byla zde pěstována přes 200 let. Společně s fazolemi je základním zdrojem výživy. Až do 80. let 20. století bylo Haiti soběstačné v produkci rýže. V polovině této dekády, začala produkce domácí rýže dramaticky klesat. V 90. letech dovoz rýže předstihl lokální produkci, přestože haitské odrůdy rýže pěstované v dolině Artibonte jsou mnohem výživnější.

graf
Diagram produkce rýže na Haiti (zelená barva), rýže dovážená z USA (červená barva) v tunách. Modrá barva znázorňuje sumu (Podle údajů Amerického ministerstva obchodu, Haitského ministerstva zemědělství a FAO).

V roce 1994 vláda Haiti podepsala dohodu s Mezinárodním měnovým fondem, ve kterém byla narýsována „střednědobá strategie restrukturalizace“, jejíž součástí byla liberalizace obchodu. Dohoda vešla v platnost v roce 1995. V důsledku této dohody cla pro dovoz rýže byla snížena z 35 % na současnou úroveň 3 %. Ve stejném období cla vztahující se na Společenství karibských zemí (CARICOM) vzrostla o 25 %.

Zavádění nezvykle nízkých cel pro dovoz rýže způsobilo masový dovoz rýže z USA a nezaměstnanost pro tisíce haitských rolníků, prodejců a mlynářů. Dumpingové ceny využívané korporací American Rice, která se těší faktickému monopolu na vývoz rýže na Haiti, způsobily, že haitští rolníci nebyli schopni prodávat své produkty. Avšak Haiti získalo „náhradou“ uznání Mezinárodního měnového fondu a ocitlo se na prvním místě, co se týče „volného obchodu“ mezi zeměmi karibské oblasti. V průběhu 10 let se Haiti stalo nejméně rozvinutou zemí Karibiku.

Drastický pokles produkce rýže měl bezprostřední vliv na příjem přibližně 93.000 rodin zabývajících se zemědělstvím (asi 20 % obyvatel Haiti) a na další tisíce pracovníků v zemědělství, prodejců a zpracovatelů.

Jak došlo k zavedení tak škodlivé politiky pro obyvatele? Abychom dokázali odpovědět na tuto otázku, musíme se vrátit do roku 1990.

V roce 1990 byl zvolen za prezidenta Aristide, pomocí populistických hesel za práva nejchudších a za redistribuci půdy. Avšak u moci nezůstal dlouho. V roce 1991 byl Aristeda svržen vojenským pučem. Převrat provedly paramilitaristické skupiny jako FRAPH, jejichž velitelem byl pracovník americké CIA, Emmanuel Konstant. FRAPH disponovala dodávkami amerických automatických zbraní a využívala ochrany Zelených baretů americké armády, což potvrdili i velitelé těchto jednotek. Mnoho dokumentů armády USA a Haiti to rovněž dokazuje. Tyto informace byly zveřejněny Allanem Nairnou v „The Nation“ v roce 1994. V důsledku puče došlo k zavraždění kolem 5.000 civilistů novou diktátorskou juntou, která se ukázala stejně krvavá jako vláda Duvalierů. Tisíce lidí byly donuceny emigrovat do Dominikánské republiky.

V srpnu 1994 dostal Aristeda druhou šanci: armáda USA mu dala možnost návratu k moci výměnou za akceptaci americké okupace a souhlas s programy restrukturalizace vnucenými Světovou bankou, Mezinárodním měnovým fondem a agenturou USAID. Aristeda tuto šanci využil. O rok později byl zahájen masový dovoz amerických zemědělských produktů prodávaných za dumpingové ceny.

Kromě poslušnosti vůči politice Mezinárodního měnového fondu se vláda Aristeda snažila zmírnit škody, které způsobila v předešlých desetiletích činnost americké agentury USAID, především v letech 1978-1982, kdy došlo k masovému vybíjení kreolské rasy prasat poté, co agentura zavedla do života program boje s údajnou „prasečí chřipkou“ (jak se později ukázalo, bylo to podloženo falešnými výzkumy). Ve skutečnosti šlo o likvidaci konkurence pro obchodníky s vepřovým masem v USA. Americká administrativa sice na operaci vynaložila 30 milionů dolarů, které měly jít na odškodnění rolníků, ty ovšem skončily na kontech zkorumpované vlády. Likvidace populace místních prasat způsobila ohromné potravinové problémy. V 80. letech došlo rovněž k likvidaci cukrovaru Haitan American Sugar Copany (HASCO), který byl kdysi jedním z největších světových producentů cukru. Od této doby se Haiti stalo dovozcem cukru.

Aristedova vláda uskutečnila distribuci desítek tisíc prasat a redistribuci půdy pro 1.500 rodin, a 7.000 rolníkům pomohla vybudovat zavlažovací kanály. Vytvořila obchody s levnými potravinami, což vedlo k poklesu úrovně podvýživy z 63 % na 51 % mezi obyvatelstvem. Za vlády Aristeda nedošlo rovněž k plánované privatizaci energetické firmy EDH a telekomunikační firmy TELECO, díky čemuž zisky těchto firem neodtekly na zahraniční bankovní konta patřící elitám.

Aristedův program se ovšem nestekl se sympatiemi za hranicemi a v roce 2004 byl Aristeda znova odstaven od moci a většina jeho reforem byla pozastavena. Přestože byl Aristeda jediným demokraticky zvoleným prezidentem v historii Haiti, posloužilo jako záminka proti němu obvinění ze zfalšování voleb, aby tak mohlo být Haiti podrobeno mezinárodnímu tlaku. USA odsoudilo Aristedovu vládu a evropské země zastavily veškerou pomoc zemi. Rovněž Světová banka zastavila svoji pomoc. Propuklo povstání tzv. „Kanibalské armády“, která převzala kontrolu nad státem a americké tajné služby mezitím unesly Aristeda a přinutily ho podepsat rezignaci. Collin Powel později tvrdil, že Aristeda nasedl do letadla z vlastní vůle a že sám „požádal o pomoc“. Avšak sám Aristeda přiznal v rozhovoru pro „Democracy Now!“, že mu bylo vyhrožováno smrtí a že rezignaci podepsal, aby se vyhnul „krvavé lázni“.

Od doby druhého puče spravují moc v zemi síly OSN a Haitská národní policie. Stoupenci Aristeda jsou vražděni, vězněni a nuceni k emigraci. Bylo zlikvidováno 4.000 pracovních míst ve veřejném sektoru, což ještě více zvýšilo úroveň nezaměstnanosti. Armádní síly se chovají stejně brutálně jako paramilitaristické skupiny a kontigenty OSN pocházející z Brazílie a Chile provádí stejná brutální zatýkání lidí v chudých čtvrtích jako Cite Solil, vraždí sociální aktivisty a sympatizanty redistribuce půdy.

Na venkově paramilitaristické skupiny opět sebraly rolníkům půdu, kterou dostali v rámci zemědělské reformy. Nová vláda jmenovaná USA zlikvidovala dotace na hnojiva, nezbytná pro pěstování rýže. Cena hnojiv vzrostla dvojnásobně, což vedlo ještě k dalšímu růstu cen potravin. Vláda rovněž zlikvidovala dotace pro školy a na nákup školních pomůcek pro žáky.

Tímto způsobem vlastně politika tzv. „volného obchodu“ vedla k celkovému krachu a hladu haitské společnosti metodami vojenských převratů, ekonomického vydírání, nepoctivé konkurence a obvyklého brutálního násilí.

Obyvatelé Haiti jsou většinou negramotní, avšak vědí, že chudoba, která je zužuje, není přirozeným jevem, ale faktem vytvořeným lidmi pro zvyšování moci a bohatství. Takové vědomí občas chybí i lidem mnohem vzdělanějším a v zemích mnohem bohatších.


Z cia.bzzz.net přeložil Květoslav Vobořil


Související odkaz na csaf.cz:
Immanuel Wallerstein: Haiti - převrat k dvoustému výročí