Úvaha nad postavou Gavrila Principa a složitostí jeho „posmrtné slávy“.

Před sto lety, 28. června 2014, při 525. výročí bitvy na Kosovu poli a národním srbském svátku Vinovdan, v Sarajevu na nábřeží u Latinského mostu Gavrilo Princip několikrát vystřelil na auto vezoucí následníka rakousko-uherského trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este. Výsledkem byla první světová válka a desítky milionů mrtvých pro Evropu a vězení, smrt v důsledku tuberkulózy a posmrtná sláva pro střelce.

Nemnohé informace o Gavrilu Principovi – fotografie, vzpomínky očitých svědků, materiály z vyšetřování, pokusy o verše napsané ve vězení – zcela stačí k vykreslení jeho psychologického portrétu. Typický nevyzrálý mladík vyznávající pro tehdejší balkánské radikály počátku 20. století typický mišmaš národně-osvobozeneckých nálad, snů o sjednocení slovanských národů, myšlenek Bakunina a Kropotkina i karbonářské romantiky. Bereme-li v úvahu fakt, že politický terorismus byl v tomto regionu obyčejným masovým jevem, zbývá z Principa prakticky všední osoba, která byla v potřebnou dobu na potřebném místě. A když připomeneme, že Princip zemřel ve vězení v Terezíně v dubnu 1918, pak to ani není pravicí oblíbený „mrtvý hrdina“, který zahynul se zbraní v ruce. A přidejme vlnu srbských pogromů, odehrávajících se po celém Rakousku-Uhersku po sarajevském atentátu, a první světovou válku, v níž Srbové ztratili třicet procent obyvatelstva… Principův teroristický čin se jeví jako zhoubný a hloupý. Odkud se tedy vzal všechen ten respekt – ulice pojmenované po Principovi (i Latinskému mostu se říkalo Principův most), graffiti s jeho portrétem a verši na stěnách domů, medaile za statečnost neuznané Republiky srbské s Principovým portrétem?

Kult Principa se začal rodit hned po skončení první světové války v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Bělehrad dosáhl svého cíle – sjednocení jihoslovanských zemí pod křídlem Srbska se vyplnilo. Za cenu obrovských ztrát, za cenu smrti třetiny obyvatel byl sen o „Velikém Srbsku“ uskutečněn, i když mnoho těch, kdo stáli u jeho počátku, se nemohlo radovat z plodů své práce. Například inspirátora hnutí Mladá Bosna, jednoho ze zakladatelů tajného společenství Jednota nebo smrt (známějšího jako Černá ruka) Dragutina Apise Dmitrijeviće režim, kterému pomohl k moci, zastřelil v roce 1917.

Pak přišla druhá světová válka, nové rozdělení Balkánu a ukrutná jatka, a znovu jednota, už v rámci Sjednocené federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Kult Gavrila Principa nejen přežil v „socialistické“ republice, ale získal nové rozměry. Josif Broz Tito dokonce rehabilitoval Dmitrijeviće. Ale i po rozpadu SFRJ kult Garila Principa zůstal zachován, uctívají ho státníci všech barev.

Někdy Principa nazývají anarchistou kvůli jeho sympatiím k Bakuninovi a Kropotkinovi. Je ovšem třeba brát v úvahu, že z klasiků anarchismu Princip přebíral především „panslovanské“ sny, jež samotného Bakunina ke konci života zklamaly.

Toto jsou slova z protokolu z výslechu: „Jsem jugoslávský nacionalista a věřím ve sjednocení všech Jihoslovanů v jediném státě, nezávislém na Rakousku.“

Sny o státech obecně velmi špatně korespondují s anarchismem. Nicméně díky nánosu anarchistické romantiky zůstane Princip velmi přitažlivou postavou nejen pro rudé i konzervativce, ale i pro národní autonomy všech odstínů. V jisté míře byl předchůdcem jejich idejí a názorně předvedl, k čemu vedou: vynásobil anarchismus myšlenkami národního osvobození a dostal jen vytvoření nového autoritativního a konzervativního státu. „Osvobození“ se zredukovalo, zůstal jen nacionalismus.

Na druhé straně Gavrilo Princip v mladém věku pár výstřely uvrhl svět do krvavého chaosu. A co jsi dokázal ty?

Zdroj:
http://avtonom.org/news/posmertnaya-slava-gavrily-principa