Louise Michel byla dcerou dobře postaveného muže a jeho služky. Vyrůstala na sídle svých prarodičů, kde měla možnost získat a dobré liberálně pokrokové vzdělání (v duchu Voltaira). Stala se učitelkou, odmítla však složit přísahu věrnosti císaři a otevřela soukromou školu. Psala básně a přispívala do opozičních časopisů, pořádala také veřejné mítinky. V roce 1871 se aktivně účastnila Pařížské komuny, na barikádách pomáhala jako ambulantní sestra a vedla revoluční klub. Po porážce Komuny v roce 1871 byla, poté co pro sebe žádala stejný trest (smrt), kterého se dostalo mnohým jejím spolubojovníkům, uvězněna a poslána do doživotního vyhnanství na Novou Kaledonii v Tichém oceáně. Tam se dostala v roce 1873. Zkoušela zde vzdělávat domorodé obyvatele a podporovala jejich revoltu proti kolonizaci. Po amnestii, která byla komunardům udělena, se vrátila v roce 1880 do Paříže, kde pokračovala ve své agitační práci. Byla velmi obdivována v hnutí pracujících i mezi mnohými intelektuály. Kapitalistický tisk jí dal jméno "Rudá panna" a líčil ji v karikaturách a trapně zesměšňoval jako šerednou a mužatskou. Přesto však přitahovala velké davy na mítinky hnutí pracujících. Byla neúnavnou bojovnicí, která pořádala mnoho konferencí ve Francii, Anglii, Belgii a Holandsku. V roce 1881 se účastnila anarchistického kongresu v Londýně. Po demonstraci proti nezaměstnanosti byla odsouzena na šest let do vězení, poté osvobozena. Od roku 1881 do 1895 žila v Londýně jako hlava libertinské školy. Poté se vrátila do Francie a zemřela 7. ledna 1905 v Marseille. Její pohřeb se stal velikou demonstrací.

(Zajímavé vzpomínky na Louisu Michel naleznete v Existenci č.7.)