Recenze na knihu „Sbohem kapitalismu“ od Jérôme Bascheta, kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Neklid.

Jedním z titulů, které jsem si pořídil na Anarchistickém festivalu knihy, jenž se konal v květnu v pražském klubu Cross, byla kniha od nakladatelství Neklid Sbohem kapitalismu. Nejen její název, ale i podtitul Autonomie, společnost dobrého života a mnohost světů, napovídaly, že je to přesně to, co by mě mohlo zajímat. A bylo. Dokonce si dovolím tvrdit, že tato kniha by neměla chybět v knihovničce žádné anarchistky a anarchisty. Tedy aspoň takových, kteří anarchismus chtějí rozmýšlet podle aktuálního vývoje společnosti, světa a subjektivity a nepřistupují k němu jako k před 150 lety jednou a provždy danému kánonu. Ačkoli v knize není anarchismus přímo jmenován, její značná část vychází právě z jeho principů a je tak snadno uchopitelná pro všechny svobodomyslné čtenáře bez ohledu na to, zda mají potřebu si dávat nějakou ideovou nálepku.

Hned v úvodu se Baschet vymezuje vůči marxistickým mýtům zdůrazňujícím vnitřní rozpory kapitalismu a z nich vyplývajícího proroctví ohledně jeho nevyhnutelného konce. Poukazuje, že „v průběhu dějin plných krizí a válek… kapitalismus dokázal zrodit nové konfigurace, které umožnily některé rozpory alespoň částečně překonat, aniž to však vedlo k překonání kapitalistického systému jako takového“. Antikapitalistická kritika musí spočívat také na etickém úsudku a „nejistota ohledně přežití lidského druhu s ohledem na nebývalou míru současného kořistnictví a ekologických škod, se brzy stane jednou z nejsilnějších pák antikapitalistické kritiky“. Tady navazuje Baschet na Guattariho, který identifikoval tři oblasti devastujících dopadů kapitalismu. Vedle ničení životního prostředí jde o ničení sociálních vazeb a ničení subjektivit, pod čímž si můžeme představit degradaci prožitku, nárůst duševních poruch, pocit vyvlastnění a prázdnoty.

Od začátku je nutné vědět, že je nesmysl zachraňovat kapitalismus. Naopak, my se musíme zachránit před ním. Vždyť za většinou hrůz stojí pokaždé stejná logika – „logika peněz a imperativu zisku, který zvítězí i nad těmi nejzákladnějšími nároky na zdraví, život a uchování ekologické rovnováhy“. Nejhorší ale je, že se takováto logika šíří i v individuálních subjektivitách – hodnotíme sami sebe podle toho, co máme, a obětujeme se kultu vzhledu a výkonu. Člověk je nucen stát se miniaturní firmou, jejímž celoživotním cílem je zvyšovat svou zaměstnavatelnost. Tato vláda strachu spojená s komodifikací lidí ve zboží je doprovázena úzkostí z diskvalifikace a s tím souvisejícím tlakem na konformitu.

Je také nutné vědět, že oporou nám nemůže být stát, který už od počátků liberalismu sloužil coby garant poslední instance volného trhu. A neoliberalismus neznamená jeho odbourání, ale převedení jeho metod vládnutí do služeb trhu za účelem plného podrobení společnosti ekonomice. „Lid delegující svou suverenitu na stát se stal fikcí a státní aparát si dávno přisvojil monopol (abstraktně) definovat veřejný zájem.“ Navíc jsme byli svědky, že jedním z hlavních viníků excesů nevydařených revolucí 20. století byla nerozlučná dvojice avantgardy a státní moci.

A další, co je nutné vědět, že alternativy ke státu a kapitalismu jsou nejen možné, a dokonce nutné. Vládnoucí elity se nás snaží přesvědčit o opaku, jelikož se bojí, abychom nezjistili, že si umíme vládnout sami.

Možnost existence alternativ ilustruje Baschet zapatistickým rebelským experimentem v Chiapasu. „Zapatistická autonomie je skromnou praxí, držící se ,u země‘. Nevychází z žádného vzoru a nemá ambice vytvořit ideální svět,“ avšak „máme před sebou ,školu vládnutí‘, jejímž prostřednictvím povstalecké komunity vytvářejí svou samosprávu a spolu s ní i novou sociální realitu.“ Zapatisté odmítají marxistický dvoufázový model revoluce, tedy nejprve převzít moc a pak uspořádat svět, jak je to nejlepší (ne však pro svět, ale pro toho, kdo je u moci).

Obecným závěrem je, že jediným možným východiskem je vrátit slovu demokracie jeho radikální význam, tedy udělat z ní moc lidu nejen z hlediska původu, ale i výkonu moci. „Radikální samosprávná demokracie může spočívat jedině na principu důstojnosti… Důstojnost je teprve třeba vydobýt prostřednictvím odporu, v boji proti všemu, co ji popírá, všem formám diskriminace a ponižování. Neexistuje sama o sobě: důstojnost je most, pohled – pohled druhého na mě, můj pohled na druhého a odraz pohledu druhého v mém vlastním pohledu. Důstojnost… je vztahem a sdílením. Tato znovunabytá důstojnost stojí u základů samosprávy a obecněji vzato každého procesu sebeemancipace.“

Baschet nabádá, „že budoucnost musíme přijímat v její neurčitosti a nepředvídatelnosti; to ji však ještě nečiní méně myslitelnou a představitelnou právě v její otevřenosti, a méně zatíženou jak riziky, tak nadějemi. Je na čase budoucnost probudit, oživit naši touhu po ní. Současný aktivismus nutně potřebuje utopický impulz, aby měl z čeho čerpat energii a sílu.“ Emancipační proces zrodí hluboce odlišný svět: svět složený z mnoha světů. V souvislosti s těmito představami rozebírá autor otázku práce, nerůst, revoluci času a všeobecnou despecializaci, aby se postkaptalistická společnost stala společností svobodného času, kde budeme moci na principech vzájemné podpory a spolupráce žít buen vivir (dobrý život). Subjektivity budou navíc „ze své podstaty… přispívat k obecnému dobru jakožto základu své vlastní svobody… a oddávat se… zájmům a radostem volného času, což je také způsob, jak přispět k prohloubení prožitků svých bližních.“

Cesta za buen vivir bude dána umožněním kombinace vícero front a uvolněním prostoru pro experimenty i vynalézavost nejrůznějších forem antisystémové angažovanosti, od těch nejnepatrnějších až po ty nejradikálnější. „Může existovat jedině vícečetná temporalita, zahrnující okamžitost toho, co se děje v přítomnosti, bezprostřednost toho, co nadchází, a naději v to, co ještě není.“ Jelikož revoluční dynamika začíná tady a teď, naším cílem by mělo být „podpořit všemi dostupnými prostředky vznik nejrůznějších forem toho, čemu můžeme říkat osvobozené prostory“. A také bychom „měli usilovat o určité vnitřní osvobození od modly práce,“ což mj. znamená „spotřebovávat méně, abychom mohli méně pracovat a díky tomu žít lépe, ve větším časovém rozvolnění,“ a dělat spoustu věcí sami nebo ve spolupráci s ostatními.

Odradit od našich emancipačních snach by nás neměla možná úskalí osvobozených prostor, jimž se Baschet v závěru věnuje, stejně jako od přečtení této vynikající knihy by neměly čtenáře odradit naschvály tiskařského šotka.

Jérôme Baschet: Sbohem kapitalismu. Autonomie, společnost dobrého života a mnohost světů. Neklid, 2022. 215 stran, 295 Kč. K dostání na neklid.org.

Recenze na další knihy od Neklidu:
Přeorání starého pole
Ze zápisků mědky
Anarchie tady a teď
Ženy nepatří na druhou kolej
Když věda neslouží moci
Komunální přepych
Přenašeči vzdoru a rebelie
Dvakrát sláva Jamesi C. Scottovi
Evoluce a revoluce
Kapitalismus smrdí. Už dlouho
Boj za chléb a růže
Kde přistát?
S etickým kompasem a vizí
My jsme důstojnost
Chybějící kapitola Vzpoury proti zkáze
Jak vše bude jednou jinak

11.12.2023 -jk-

Theory Review