Problematika moci

Přinášíme překlad části kapitoly z knihy britského teoretika postanarchismu Saula Newmana From Bakunin to Lacan, v níž se kromě jiného věnuje problematice moci a autoritářství.

Anarchistická reakce na marxismus ukázala, že je Marx uvězněn v autoritářském uvažování – ve státnickém, centralistickém rámci. John Clark tvrdí, že ačkoliv existují v marxistické teorii určité prvky, které implikují antiautoritářské a decentralistické myšlení, „pokud je ovšem Marxovo myšlení posuzováno jako celek, pak se ukazuje, že byl připoután k centralistickým a autoritářským strukturám, které jsou neoddělitelné od státních a byrokratických forem nadvlády“. Navzdory Marxovu deklarovanému antiautoritářství a antistátnictví nemohl uniknout státnickému způsobu myšlení. Celý klasický marxismus je protkán autoritářskými prvky.[1]

Třída

Debaty mezi anarchismem a marxismem ohledně státu poukazují na problematiku autority a moci. Existují i další neshody mezi těmito dvěma teoriemi, které napovídají, že otázka a problematika autority sahá v marxismu mnohem hlouběji než jen k otázce státu. Třída, například, je dalším místem, kde se anarchismus a marxismus liší. Pro Marxe existuje pouze jedna skutečně revoluční třída, a tou je průmyslový proletariát. Jelikož je proletariát vázán na specifický kapitalistický způsob výroby a je definován svým místem v tomto výrobním procesu, je to jediná třída, která může svrhnout kapitalismus.[2] Tím, že Marx připisoval revoluční status pouze proletariátu, uděloval mu privilegované postavení a vylučoval tak ostatní třídy společnosti. Marx například považoval řemeslnictvo a rolnictvo za reakční. Mohlo se stát revolučním pouze tehdy, když se připojilo k proletariátu. Pokud jde o lumpenproletariát (zchudlé dělnictvo, tuláctvo atd.), ten Marxovi nestojí ani za zmínku. Nazývá je „společenskou spodinou“, zahnívající masou, která je vyvržena z vrstev staré společnosti.[3] Marx ustanovuje třídní hierarchii a staví průmyslový proletariát na její vrchol: jeho morální a epistemologická autorita je určena jeho vztahem k výrobnímu procesu.

Anarchismus na druhé straně nevylučoval ostatní třídy jen proto, že neměly žádnou přímou vazbu na výrobní proces. Právě tento odstup od továrního systému mohl ostatní třídy činit ještě revolučnějšími než dělnické pracovnictvo. Tyto další třídy nebyly, dle anarchistva, kontaminovány kapitalistickou morálkou, kterou anarchistvo vnímalo jako kontrarevoluční. Bakunin například hovořil o „velké chátře, která je téměř nedotčena veškerou tou buržoazní civilizací a která ve svém srdci, ve svých tužbách, ve všech potřebách i v bídě svého kolektivního postavení nese všechny zárodky socialismu budoucnosti. Ta jediná je dnes dostatečně mocná, aby zahájila sociální revoluci a dovedla ji k vítězství.“[4]

Bakunin do této revoluční chátry zahrnuje rolnictvo, lumpenproletariát, a dokonce i deklasované intelektuály. Tato chátra, o které klasické anarchistvo mluvilo, je třída, jejíž podstata spočívá v jakési netřídnosti. Ve skutečnosti Bakunin upřednostňuje pojmenování této skupiny jako „masa“, a ne jako „třída“. „Třída“ implikuje hierarchii a exkluzivitu.[5]

Anarchistvo tvrdilo, že průmyslový proletariát je nejen početně malý v porovnání s dalšími skupinami a třídami ve společnosti [o to pravdivější je to dnes], ale že je i spjatý s buržoazní etikou. Bakunin věřil, že malá elita „třídně uvědomělého“ proletariátstva, tvořící vrchní patra dělnické třídy, žije relativně pohodlným, poloburžoazním způsobem života a že byla ve skutečnosti kooptována do buržoazie.[6] Murray Bookchin, anarchista ze současnosti, tvrdí, že marxistické udělování privilegií proletariátu na úkor dalších skupin ve společnosti je zastaralé a – což je ještě důležitější – kontrarevoluční. Je to kvůli tomu, že proletariát se stal „imitací svých mistrů“ a přisvojil si nejhorší aspekty kapitalistické společnosti: pracovní etiku, buržoazní morálku a respekt k autoritě a hierarchii, které jsou formovány disciplínou a hierarchickým uspořádáním továrního prostředí.[7] Anarchistvo proto zastávalo názor, že marxistické udělování privilegia revolučnosti jen proletariátu na úkor dalších skupin je praxí, která se zrodila v buržoazní mentalitě, a je tím pádem odsouzena reprodukovat buržoazní systém nadvlády. Kategorie třídy je pro anarchistvo autoritativní – je to forma subjektivity, která dělnictvo váže k pracovnímu prostředí a autoritářským industriálním hierarchiím.

Strana

Marxistická touha pro jednotném a disciplinovaném proletariátu je podle anarchistva autoritářskou touhou. S tím je spojený požadavek disciplinované a autoritářské strany, která proletariát kontroluje.[8] Komunistická strana byla založena na hierarchických a autoritářských premisách. Úkol komunistva Marx definoval jako vedení a kontrolu. Tvrdil, že „mají oproti velké mase proletariátu tu výhodu, že jasně chápou cestu pochodu“.[9] Anarchistvo namítá, že to je čisté elitářství – nejvíce „třídně uvědomělé“ osoby z průmyslového proletariátu vedou ostatní lidi ve společnosti, a tato elita je vedena komunistickou stranou, která hraje roli avantgardy.

Role avantgardy komunistické strany je navíc založena na epistemologické autoritě – na tvrzení, že je výlučnou nositelkou poznání o pohybu dějin. Vnímá se jako subjekt, který má monopol na vědecké poznání, jehož nemůže dosáhnout nikdo jiný. Bakunin často kritizoval marxistvo a označoval ho za doktrinářské socialistvo, jehož strategie by mohla vyústit v diktát vědectva a expertstva – v nadvládu vědy nad životem. Bakunin věřil, že vědecké dogma, především když bylo součástí revolučního programu, představovalo autoritářský diskurz, který mrzačí komplexitu a spontánnost života. Marxistický program by otevřel cestu ke společnosti, jež by byla ovládána novou třídou vědectva a byrokratstva: „Bude to vláda vědecké mysli, té nejvíce aristokratické, despotické, arogantní a pohrdavé ze všech režimů.“[10]

Technologie

Dalším rysem Marxova centralistického myšlení byla jeho víra v buržoazní technologie.[11] Marx věřil, že buržoazní industriální technologie byla progresivní, protože se v ní skrývaly základy společnosti, v níž přestane být práce absolutní nutností – technologie produkovala nadbytek, a proto byla schopna osvobodit člověka od práce.[12] Hierarchicky organizované systémy industriální technologie, jako například tylorismus, nebyly samy o sobě podle Marxe nástrojem nadvlády – dominujícími se stávaly proto, že byly využívány pro buržoazní, a nikoliv pro socialistickou výrobu. Právě z toho důvodu Marx odmítal luddismus, protesty proti industrializaci během 19. století, které spočívaly v rozbíjení průmyslové techniky. Marx pokládal rozbíjení strojů coby formu protestu za utopii, protože „[luddité] míří svými útoky nikoliv na buržoazní podmínky výroby, ale proti samotným nástrojům produkce“.[13] To implikuje, že technologie je sama o sobě neutrální: nadvláda začíná tam, kde jsou technologie používány pro buržoazní výrobu. Kdyby tatáž technologie sloužila socialistické výrobě, bylo by to osvobozující. Marxistický program proto nevolal po zničení této technologie, mnohem spíš požadoval, aby se koncentrovala v rukou státu.[14] Tovární hierarchie a formy industriální disciplíny tak byly zachovány. Disciplína a autorita na pracovišti totiž byly nezbytné pro marxistický revoluční program: „Chtít zrušit autoritu ve velkoprůmyslu je jako chtít zrušit samotný průmysl – zničit mechanický tkalcovský stav, aby se bylo možné vrátit ke kolovratu.“[15]

Anarchistvo na druhé straně tvrdilo, že velkovýrobní industriální technologie není nikdy neutrální. Je sama o sobě nadvládou a vůbec nezáleží na tom, k jakému způsobu výroby je použita. Navíc rozkládá individuální tvořivost a nezávislost, váže dělnictvo ke stroji a narušuje přirozené lidské vztahy. Vidět takovou technologii jako neutrální je dle anarchistva dalším příkladem Marxova opomíjení problematiky moci a autority. V kontrastu k velkovýrobní, hierarchicky organizované výrobě anarchistvo, jako například Kropotkin, navrhovalo rozvíjet malovýrobu, pracovně náročnou a decentralizovanou, která by byla kompatibilní s individuální svobodou a samosprávou.[16] Hierarchické a autoritářské formy industriálního organizování vytvářejí základ pro vědecké a byrokratické elity, a měly by být z toho důvodu dle anarchistva zrušeny.

Ekonomický redukcionismus

Anarchistická kritika technologie, vědy a stranických hierarchií poukazuje na důležitý rys v těchto debatách. Pro anarchistvo představuje marxismus hodnotnou analýzu kapitalismu a kritiku soukromé moci, která se k tomu váže. Nicméně, zatímco marxismus tomu věnuje pozornost, opomíjí další formy autority a dominance – nebo se spíš s nimi nedokáže adekvátně vypořádat, protože je redukuje na ekonomickou moc, ačkoliv jejich původ může být zcela odlišný a může se řídit svou vlastní logikou.

Marxismus je právě z toho důvodu uvězněn v autoritářském rámci. Není to proto, že by Marx věřil, že by autorita byla nutně dobrá – naopak Marx věřil, že nadvláda je dehumanizující a měla by být překonána. Spíš to bylo jeho přesvědčení, že všechny formy moci, a především pak ta politická, mohou být redukovány na moc ekonomickou, což vedlo Marxe do slepé uličky autoritářství. Dokonce i tx, kterx zdůrazňují libertariánské aspekty Marxova myšlení, přikládají anarchistickým pozicím určitou váhu. Podle Rappaport měl Bakunin v rámci historického materialismu pravdu, když předpověděl, že socialistická autorita se stane tyranskou.[17] Dále tvrdil, že „[Marxova] tendence chápat každý politický konflikt jako třídní antagonismus ho vedla k podceňování důležitosti politické dimenze socialistického vývoje“.[18] Jinými slovy, Marx upadl do osudové pasti, když tvrdil, že politická moc by přestala být politická poté, co budou překonány třídní rozdíly. Právě naopak – jak varoval například Bakunin –, politická moc se může se zrušením starých třídních antagonismů stát ještě zakořeněnější a dominantnější. Z toho důvodu nelze politické redukovat na ekonomické.

Tento ekonomický determinismus není výlučnou doménou klasického marxismu. Například marxistický teoretik Louis Althusser sice navrhl obraz společnosti radikálně odlišný od klasického marxistického pojetí sociální nadstavby, která je striktně určovaná ekonomickou podstatou či strukturou, nicméně i on považoval sociální vztahy za determinované v konečném důsledku ekonomikou. Althusser ovšem v marxistickém diskurzu vytvořil potenciál teoretizovat autonomii politického, protože předpokládal, že ekonomika působí na sociální sféru pouze nepřímo. Dle Althussera jsou ekonomické síly součástí sociálního celku: netvoří privilegované jádro mimo sociální nadstavbu. Jinými slovy, politické formace mohou působit na ekonomiku, stejně jako na ně může působit ekonomika. Nazývá tento symbiotický vztah „naddeterminací“.[19] Toto odmítnutí teze základny a nadstavby má mnoho společného s klasickým anarchismem. Zdá se tedy, že se Althusser přiblížil anarchistickému postoji, protože klade větší důraz na autonomii politické a jiné neekonomické formy moci. Navzdory tomu však Althusser strukturoval svou koncepci sociální sféry kolem ekonomiky: ekonomika je „strukturou v dominanci“, je organizujícím prvkem společnosti.[20] Přestože politické a sociální struktury nebyly vždy přímo určovány ekonomikou, byly jí vždy ovládány. Ekonomika měla v konečném důsledku stále přednost – například v době revoluce – před jinými sociálními formacemi. Althusserův marxismus se tedy zcela neodchyluje od klasického marxismu. Ve své podstatě jde o potvrzení teoretické nadřazenosti ekonomické moci nad jinými formami moci.

V poslední době pak například Alex Callinicos bránil klasický marxismus před výzvou, kterou představoval Althusser. Podle Callinica Althusserovo odmítnutí hegelovského společenského celku vyúsťuje v afirmaci diference – v mnohost společenských praktik, které nelze dialekticky převést zpět k původní jednotě.[21] Právě tato otevřenost diference a plurality je podle Callinica příčinou „krize marxismu“. Místo toho je potřeba znovu zavést klasický marxistický koncept sociální totality, centrálně určované ekonomikou. Je to pouze tato perspektiva, která dle Callinica umožňuje třídní boj. Právě tuto perspektivu, která popírá možnost jiných zdrojů moci ve společnosti, však anarchismus zpochybňuje.

Bob Jessop se v rámci marxistického rámce pokouší rozvinout kontingentní teorii politické moci a státu. Tvrdí, že v marxistické teorii existují tři hlavní způsoby, jak k této otázce přistupovat: první chápe vztah mezi ekonomickými zájmy a institucionálními systémy čistě funkčně; druhý přístup zdůrazňuje, jak institucionální forma různých systémů odráží strukturální potřeby ekonomických systémů či jim odpovídá; třetí přístup odmítá ekonomický determinismus předchozích dvou a chápe vztah mezi institucemi a ekonomickými systémy jako založený na „kontingentních artikulačních praktikách“.[22] Druhý a možná i první přístup je v tomto případě reprezentován Callinicem, který chápe společnost a politiku jako centrálně determinovanou ekonomickými vztahy. Třetí přístup je zřejmě nejlépe reprezentován Althusserem, který se na první pohled zdá prosazovat kontingentní přístup ke vztahu mezi politickým a ekonomickým a přiznává politické sféře značnou míru autonomie. Jak jsme však vidělx, dokonce i v této analýze je politika stále ovládána ekonomikou. Lze tedy tvrdit, že pro dosažení kontingentní a autonomní teorie politické a neekonomické moci je potřeba jít nad rámec marxismu. Na problém politické moci nemůže být adekvátně odpovězeno pomocí marxistické teorie. Jak píše Rappaport: „Je potřeba vykročit mimo marxismus, abychom bylx schopni vytvořit teorii, která by dokázala vysvětlit politické vztahy, jež nemají svůj základ v materiálním nedostatku.“[23] Proto je anarchismus dnes tak důležitý.

Některé marxistvo za události v Sovětském svazu přikládalo vinu jevům, jako jsou „byrokratická deformace“ nebo „buržoazní revizionismus“. Foucault například odsuzoval to marxistvo, které odmítalo problematizovat texty Marxe v souvislosti s tím, co se stalo v Sovětském svazu, a kritizoval i ty, kterx vysvětlovalx perzekuce a gulagy tím, že se prostě lidé jen odklonilx od „pravé teorie“, a to kvůli „deviacím“ nebo „nepochopení“. „Naopak,“ tvrdí Foucault, „jde o to zpochybnit všechny tyto teoretické texty, ať už jsou jakkoliv staré, z pohledu gulagu. Nejde o to hledat v těchto textech předem dané odsouzení gulagu, ale ptát se, co v těchto textech mohlo gulag umožnit.“[24]

Jinými slovy, ačkoliv Marx nemůže nést odpovědnost za to, co se stalo, člověk i tak musí problematizovat jeho myšlenky – musí být studovány pro hledání souvislostí. Nemůže existovat úplné oddělení teorie a praxe, jedna evidentně informuje druhou, i když ne vždy přímo. Jak jsme vidělx, existují zde určité souvislosti, jisté spojnice, které mohou být nalezeny, někdy explicitní, jindy subtilnější, a to mezi autoritářskými tendencemi Marxova díla a růstem totalitarismu v Rusku. Jsou to právě tyto spojnice, tyto autoritářské podtóny, které jsem se snažil v této debatě mezi Marxem a anarchisty odkrýt.

Tato debata se zabývala otázkou místa moci. Marxismus svou ekonomickou redukcí místo moci omezil. Odstraňuje jednu formu moci, buržoazní stát, ale nahrazuje ji jiným druhem moci, státem dělnickým. A tak samotná moc – její mechanismy a fungování – zůstává beze změny. Ve skutečnosti je moc marxismem pouze potvrzována a udržována. To je poučení, které plyne z anarchistické kritiky marxismu. Marxismus nedokázal revolucionalizovat moc. Neuspěl v překonání místa moci – podařilo se mu ji pouze přejmenovat. Podle anarchistva je tedy marxistická revoluce jen výměna stráží. Jelikož marxismus redukuje sociální fenomény jen na kapitalistickou ekonomiku, opomíjí – ke své škodě – další autonomní zdroje moci ve společnosti. Tento ekonomický redukcionismus je zakořeněn v hegelovském historicismu: státní moc nemůže být v socialistické revoluci zničena okamžitě, protože její existence je důležitou součástí historického procesu. Anarchismus se na druhé straně snaží do jisté míry vymanit z tohoto dialektického determinismu tím, že ustavuje morální místo subjektivity.

Poznámky:

[1] Někdy je to zcela explicitní, jak ukazuje tato Engelsova pasáž: „Revoluce je jistě tou nejautoritativnější věcí, jaká existuje; je to akt, jímž jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části pomocí pušek, bodáků a děl – tedy prostředků, které jsou vysoce autoritativní.“ Friedrich Engels, On Authority, v The Marx-Engels Reader, 2. vyd., s. 730–733.

[2] Marx: „Ze všech tříd, které dnes stojí tváří v tvář buržoazii, je proletariát jedinou skutečně revoluční třídou.“ Viz Marx, Manifest, s. 481–482.

[3] Marx, Manifest, s. 482.

[4] Bakunin, Marxism, Freedom and the State, s. 48.

[5] Bakunin, Marxism, Freedom and the State, s. 47.

[6] Bakunin, Marxism, Freedom and the State, s. 47.

[7] Bookchin, Remaking Society, s. 188.

[8] Bookchin, Remaking Society, s. 188.

[9] Marx, Manifest, s. 484.

[10] Bakunin, Selected Writings, s. 266.

[11] Clark, The Anarchist Moment, s. 88.

[12] Clark, The Anarchist Moment, s. 55.

[13] Clark, The Anarchist Moment, s. 50.

[14] Marx, Manifest, s. 490.