Anarchist Federation

Hlasy Palestiny: Deník tesknícího Gazana

Text Abdallaha Aljazzara, v němž se snaží vyrovnat nejen se samotou, kterou pocítil po opuštění Gazy, ale i s cizím prostředím, v němž se ocitl

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl také promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Deník tesknícího Gazana

„Jsi sám,“ promlouvá ke mně hlas v hlavě. „Nikoho nezajímáš.“ Neustále mě ten hlas otravuje a vyčerpává – ať už jsem ve třídě, se skupinkou dalšího studentstva nebo v přeplněném autobusu mezi Dublinem a Maynoothovou univerzitou, která je mi domovem od mého srpnového odchodu z Gazy.

Vypadá to, že v autobuse všxchnx cestují s kamarádstvem, dítětem nebo partnerstvem. Všxchnx, až na mě. Autobus je plný a pár vedle mě se rozdělí: jeden stojí, zatímco druhx sedí vedle mě, dokud se neuvolní dvě místa.

Prázdné místo vedle mě vyplňuje bolestivá osamělost. Ale vzpomínky mi připomínají, že tomu tak vždy nebylo.

V Gaze jsem ten hlas v mé hlavě nikdy neslyšel. Každou minutu jsem strávil s kamarádstvem nebo rodinou – především s Nourem, mým bratrem, který zmizel během izraelského bombardování Chán Júnisu. Byl mou oporou, mým parťákem. „Abdallahu, máš cigaretu?“ ptával se mě a klepal mi přitom uprostřed noci na dveře. Vždycky jsem myslel na to, abych cestou zpět z práce vzal nějaké cigarety navíc, aby si Nour mohl zapálit a mohli jsme být spolu – naplnění hřejivým pocitem, že jsme důležití pro ty, které milujeme.

Autobus odbočí na silnici, která vede na hlavní dálnici na západ, a opouští město. Lidé už jsou venku a paří. Snažím se z toho vzpamatovat. Pokouším se hluboce a pomalu nadechnout, ale vnitřní hlas mě nenechá. „Proč vše, co je krásné, zemře nebo zmizí?“ Nemine ani den, kdy by mi nechyběl Nour, jehož jméno znamená v arabštině „světlo“.

Stany vysídleného Palestinstva v táboře Nuseirat ve střední části pásma Gazy, 17. prosince 2025

Snažím se soustředit na výhled z přední části autobusu, ale mou pozornost něco rozptyluje. Přede mnou se nachází mladý pár. Smějou se a jsou sami sebou úplně pohlcenx. On se jí pokouší vklouznout prsty do dlaně, zatímco ona předstírá, že to nechce. Neříká nic, jen se směje. Je mi, jako bych se dusil. Chci na ně zakřičet: „Užívejte si tenhle okamžik – nemusí trvat věčně!“

Životu trvalo 26 let, než mě dovedl až sem, a můj autobus jede do Maynoothu jedenáct zastávek. Pořád si kladu otázku: Je to konec mé cesty? Tohle je to klidné univerzitní město, které mělo být mým útočištěm. Tohle jsou ty bezpečné cesty, deštěm smáčené ulice, kterými každý den procházím cestou do školy. Tohle je ta kavárna, kde si kupuju kávu, a to je ten bar, kde jsem si vyvrtnul kotník, protože mé irské přátelstvo chtělo, abych předvedl gazanskou verzi Riverdance. A navzdory bezpečnosti – která by měla být úlevou po přežití genocidy – to tu nesnáším. Nenávidím čas, který tu trávím.

Jezdím tímhle autobusem téměř každý týden a každé nové povědomé místo – křižovatka, hospoda, Tesco – mi připomíná verze mne samého, které už neexistují. Na těchto ulicích nejsou stany. Nelétají nad nimi ozbrojené izraelské drony. Neslyším žádnou mešitu, která by mě volala k modlitbám. Nemusím celý den strávit tím, že sháním mouku. Nour je pryč, můj bratranec Mahmoud je mrtvý, a netuším, kdo teď každé ráno doprovází mou malou sestru Aseel do školy, vlastně ani nevím, jestli existuje nějaká škola, do které může jít.

Konečně jsem dorazil domů. Je devět večer a kručí mi v břiše. Mám úplně novou sdílenou kuchyň, v níž si můžu vařit vlastní jídlo, ale je páteční večer a většina mého spolužactva odjela na víkend domů. Nikdo tu není. Právě teď se v Gaze všxchnx shromažďují, aby se společně najedlx. Ale tady? Lidé si musí myslet, že jsem ten nejzapálenější student široko daleko. Nevědí ovšem, že bych kdykoliv vyměnil své knihy za lidi, jenže v tuhle chvíli nemám na vybranou – John Milton a Seamus Heyaney jsou mými nejlepšími kamarády.

Rozhodl jsem se, že si nebudu vařit a půjdu do O’Neill’s, mé oblíbené restaurace v Maynoothu. V pátek večer je tam rušno a rodiny procházejí kolem mě se svými burgery a hranolky, které mají podmanivou vůni. Zdržím se otázky: „Můžu si dát kousek?“ Na rozdíl od Gazy lidé jedí sami a nesdílejí jídlo s cizími lidmi. To mi připadá tak zvláštní.

Tábor Nuseirat v centrálním pásmu Gazy, 17. prosince 2025

Sedím u stolu, ukusuji hamburger, sním jednu nebo dvě hranolky, pak jíst přestanu a upřeně sleduji dva staré muže, kteří si u baru vyprávějí válečné příběhy. Uvědomuji si, že existuje hlubší hlad než jen hlad po jídle.

„Ještě jednu skleničku? Moc jste toho nesnědl – nechutná vám?“ ptá se mě servírka, když ke mně přistoupí.

„Chutná,“ odpovídám. „Jen si to vychutnávám.“

Neříkám jí ovšem, že jsem znechucený sám sebou a že mám pocit, že už není moc času. Pořád se dívám ke vchodu a očekávám, že dovnitř vtrhne voják. Hledám východy. Servírka pořád prochází kolem a mrká na mě. Je krásná a milá.

Přinese mi další sklenici červeného vína. „Viděla jsem vás psát. Jste spisovatel?“

Odpovím: „Ve skutečnosti ne, ale možná jednou…“

„Dřív jsem chtěla být spisovatelkou, ale vdala jsem se a mám pět dětí, a to je důvod, proč pracuju tady,“ vysvětluje. „Spisovatelstvo potřebuje čas o samotě – obdivuju vás, že to dokážete.“

Zdroj: https://www.972mag.com/diary-gaza-ireland-homesick/