Glosa o politické servilnosti komodifikovaného sportu od anarchistického spisovatele a fotbalového nadšence Gabriela Kuhna

Všichni známe mantru „nemíchat sport a politiku“. Obvykle ji používají lidé u moci, kteří chtějí zajistit, aby se žádný sektor společnosti, včetně sportu, nestal arénou politických protestů. Netřeba dodávat, že toto heslo je pouhé pokrytectví. Vše je politické a lidé u moci nemají nic proti míchání sportu a politiky, jestliže to slouží jejich vlastním zájmům.

Pokud někdo potřebuje skálopevný důkaz, není nic výmluvnějšího než nedávné pouto mezi prezidentem FIFA Giannim Infantinem a americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Ochutnávku jsme dostali už tehdy, když se Infantino sešel s Trumpem, aby mu předal trofej jednoho z nejzbytečnějších turnajů v historii fotbalu, FIFA Club World Cupu. Trump byl tak nadšený, že nechtěl opustit pódium a zářil jako dítě uprostřed oslavujícího týmu Chelsea, z něhož pravděpodobně nezná ani jednoho hráče.

Ale to byl jen začátek. Když počátkem prosince Infantino předal Trumpovi první cenu FIFA za mír, vymyšlenou výhradně pro něj poté, co se mu nepodařilo získat Nobelovu cenu míru, potvrdil to, co jsme tušili už dlouho: je to muž, který nezná stud. Trump cenu převzal, zatímco posílal vojáky do amerických měst, bombardoval civilní lodě u pobřeží Jižní Ameriky a uzavíral dohody o dodávkách zbraní s autoritářskými režimy po celém světě.

Nejsmutnější na tom je, že jsme si na tyto útoky na základní lidskou důstojnost tak zvykli, že se téměř nikdo neozval. Jistě, většina lidí to považuje za směšné, ale jen pokrčí rameny. Nějaké důsledky? Ne, ani pro Trumpa, ani pro Infantina. Ale jak dlouho ještě budeme akceptovat, že klauni jako oni proměňují vše, co bylo vytvořeno společným úsilím lidí, v parodii?

Fotbal není nejoblíbenějším sportem na světě díky FIFA. Fotbal je globálně nejoblíbenějším sportem, protože ho miliony lidí po celém světě hrají už 150 let na improvizovaných hřištích, s čímkoli, co technicky může sloužit jako míč, a s pravidly přizpůsobenými situaci, ve které se nacházejí. To, co je všechny spojuje, je radost ze hry, z pohybu a cvičení a ze společného zážitku, který někdy končí sporem, ale nejčastěji navázáním nových přátelství, rozšířením obzorů a poznáním sebe sama i světa.

Fotbal je skutečnou hrou lidu, avšak čelí útoku lidí jako Gianni Infantino, kteří se ho snaží ukrást kvůli jediným věcem, které je skutečně zajímají, tedy moci a penězům.

Je nejvyšší čas vzít si hru zpět, bojkotovat FIFA a sabotovat moderní fotbalový průmysl. Fotbalové asociace, renomované kluby a slavní hráči jsou žel příliš pohlceni tímhle spektáklem, než aby se na ně dalo spolehnout. Budou oslavovat mistrovství světa mužů v roce 2026 navzdory všem nesmyslům, které s ním souvisejí, od Trumpových intrik přes přehnaně nafouklé startovní pole (no, pro Itálii je to asi dobré) až po strašlivou ekologickou stopu, kdy jsou fanoušci nuceni cestovat tisíce kilometrů mezi zápasy. Existuje však kontrahnutí, které roste už desítky let! Projevuje se v „divokých“ a „barevných“ ligách, turnajích jako Mondiali Antirazzisti, calcio popolare, fotbalových fanoušcích protestujících proti restriktivním bezpečnostním opatřením, vysokým cenám vstupenek a nevhodným časům výkopů (přizpůsobeným vysílacím společnostem). Spojením těchto sil bychom vytvořili hnutí, s nímž by se muselo počítat, a to nejen z hlediska zajištění jiného druhu fotbalu, ale i jiného druhu politiky. Dnes je svržení FIFA více než jen symbolickým politickým aktem, dominový efekt by byl ale obrovský. Sport a politika jsou neoddělitelně spjaty a my z toho musíme vytěžit maximum.

Zdroj:
https://blog.pmpress.org/2026/01/20/trump-and-infantino-fifa-sinking-to-new-lows/
(Tento text byl původně publikován v italštině jako upoutávka na italské vydání Kuhnovy knihy Soccer vs. the State: Tackling Football and Radical Politics (Fotbal proti státu: Fotbal a radikální politika, 2011).

22.2.2026 Gabriel Kuhn

Theory