Takovou jednotu jsem ještě nikdy neviděla

Zpráva Margaret Killjoy z jejího prvního dne v Minneapolisu

Když studujete sociální hnutí a povstání, můžete si všimnout poměrně jasného sezónního vzorce: lidé vycházejí do ulic a bouří se v létě, a když se ochladí vzduch, situace se uklidní. To platilo určitě v roce 2020 a je to něco, co při čtení historie uvidíte znovu a znovu.

A přesto jsem tam byla, jela jsem v lednu do Minneapolisu.

Než jsem se rozhodla tam jet, abych pokryla odpor proti ICE, kontaktovala jsem přítele, který tam žije. „Tenhle týden bude opravdu, ale opravdu velká zima. Přijdou lidé i tak?“

„Minnesoťanstvo tam bude,“ odpověděl mi. „ICE to bude mít těžké.“

Jak mi řekla jiná kamarádka: „ICE udělala klasickou nacistickou chybu: napadla zimní lid v zimě.“

Lidé z Minnesoty se nikdy nebálx ledu a v těchto dnech dokazují, že se nebojí ani ICE.

Upřímně řečeno, já se tak trochu bojím obojího. Ale děláš, co můžeš.

* * *

„Děláš, co můžeš“ je možná přístup, který mě přiměl k návštěvě Minneapolisu.

Před týdnem nebo dvěma jsem mluvila s kámošem, který tady žije. Chodilx hlídat bytové domy před ICE, prostě stálx před dveřmi a říkalx: „Ne, sem nemůžete.“ Sedělx před hotely, o kterých vědělx, že v nich bydlí agenti ICE, a zapisovalx si poznávací značky aut.

Tenhle můj přítel není člověk, který by se hlásil k nějaké politické ideologii, ani není známý jako nějaký aktivista. Je to jen mladý introvertní queer. Zeptala jsem se ho, co ho vede k téhle činnosti, která není zrovna bezpečná, jak jasně ukázaly zprávy z posledních týdnů. Řekl mi, že si vždycky říkal, že bude tím, kdo postaví zlu, když to bude nutné.

Můj přítel je statečný. Ale není výjimečný. Minneapolis je město plné lidí, kteří se postavilx doslova vražednému režimu.

A to je právě to, na co jsem se přijela podívat.

Jsem tak trochu profesionální optimistka. Vždy mě fascinovalo, jak se lidé v krizových situacích spojí, aby se o sebe navzájem postaralx. A lidé tady se spojilx.

* * *

Z místa, kde bydlím, je to do Minneapolisu dva dny jízdy, nebo by mělo být. Je ale leden a zima na středozápadě není žádná legrace. V pondělí sněžilo. Ve středu? Sněžilo. Musela jsem tedy v úterý absolvovat třináctihodinovou cestu autem.

Uvažovala jsem, že vyrazím už večer předtím, ale jsem ráda, že jsem to neudělala – v Indianě došlo k hromadné srážce 37 aut, když byla dálnice pokryta ledem a byla hustá mlha. Neviděla jsem to ale nikde ve zprávách, protože téže noci došlo k hromadné srážce stovky aut v Michiganu. Během jedné hodiny jízdy jsem míjela 32 aut a kamionů opuštěných v příkopu.

Sama jsem si ale příliš starosti nedělala. Počasí bylo jasné a většina ulic byla prohrnutá a posypaná solí. Jsem trochu prepper a moje dodávka s pohonem 4×4 má dobré pneumatiky, řetězy, pokud je potřebuji, a spoustu zimního vybavení.

V Minneapolisu je v zimě zima, a letos je zima obzvlášť tuhá, zejména tenhle týden. Mám zimní oblečení – koneckonců žiju na venkově v horách –, ale jedna věc je mít to, co potřebujete k práci venku při teplotě 10 stupňů, a druhá věc je mít to, co potřebujete, abyste mohli hodiny stát venku při teplotě -20 stupňů. Plně očekávám, že v pátek, v den nadcházející generální stávky, budou (s větrem) nejnižší teploty, jaké jsem v životě zažila.

* * *

Tak jsem jela třináct hodin autem, vyzvedla kolegu na letišti a dorazila na místo, kde bydlíme. Mluvilx jsme o diktafonech a plynových maskách, mluvilx jsme o tom, jak si představujeme, co se děje, mluvilx jsme o tom, co bychom se rádx dozvědělx a vidělx.

Máme spoustu velkých otázek a jedna z nich zní: jak velký je rozsah krize? Popisuje se to, jako by to bylo válečné území, ale v posledních letech bylo jako válečné území popsáno mnoho amerických měst a málokdy to byla pravda. Jak silná byla přítomnost ICE a odpor proti ní?

Hned ráno projela ulicí, ve které bydlíme, řada aut a troubila. Jak jsme tušilx a později se nám to potvrdilo, bylo to pozorovatelstvo ICE, které sledovalo vozidlo ICE a troubilo, aby zabránilo federálním okupantům jednat v tajnosti.

Nestihla jsem si dostatečně rychle zavázat své nové luxusní zateplené boty a než jsem se dostala ven, už nás minulx.

Ale ano, město je pod okupací.

Vybralx jsme si místo k pobytu tak, abychom nebylx přímo v centru dění, ale ukázalo se, že celé město, stejně jako St. Paul a předměstí, jsou přímo v centru dění. Nemuselx jsme jet víc než tři bloky, abychom narazilx na dav lidí, kteří hlídalx zařízení péče o děti. Představte si, že musíte hlídat zařízení péče o děti.

Zdá se, že na polovině rohů ulic ve městě jsou lidé, kteří hlídají ICE a jsou připraveni nahlásit podezřelá vozidla decentralizovaným sítím, které sledují pohyby únosců po městě.

Je to ICE, která se tajně pohybuje po Minneapolisu, zatímco rebelové nosí reflexní vesty a péřovky.

* * *

Včera jsem strávila čas rozhovory s organizátory, ale první věc, kterou mi jedna kamarádka řekla, byla, že na rozdíl od většiny sociálních hnutí zde není „ten člověk“, se kterým by se dalo mluvit. Prostě neexistuje žádný ústřední vůdce ani ústřední kádr. Neexistuje žádná avantgarda, která by vedla odpor.

Odpor proti ICE v Minneapolisu je silný, všeobecný a trvalý. Je také zcela decentralizovaný a bez vůdců. Existují role. Existuje organizace – je jí tolik. Je tolik organizátorů z tolika komunit a s tolika identitami.

To mi samozřejmě dělá radost.

Jsem si jistá, že pro federální okupaci města je to také děsně frustrující. Chtějí zatknout pár lidí a postavit je před soud. To se možná ještě stane, ale bude to fraška. Pokud existuje nějaké spiknutí, pak je to spiknutí celého města za svobodu.

V USA je většina z nás zvyklá vnímat protestní hnutí jako jakousi vnitřní rebelii. Proti místní policii, proti kapitalistické infrastruktuře. To, co se děje tady, je zásadně odlišné. Jedná se o vzpouru proti něčemu, co se rovná zahraniční okupaci. Kdybych měla hádat, řekla bych, že to je důvod, proč počasí lidi neodradí od toho, aby vyšlx do ulic. Jistě, lidé tady mají mnohem víc vybavení do sněhu než průměrný Američan a jsou zvyklí jezdit po neprohrnutých silnicích, ale myslím si, že více než cokoli jiného je to prostě proto, že tahle situace je prostě nesnesitelná. Lidé jsou ochotni víc riskovat.

Protože jejich rodiny jsou unášeny. Jejich sousedé jsou unášenx. Děti v jejich školách jsou unášeny. Onx sami jsou unášenx.

Včera, když jsme jelx autem, vidělx jsme učitele, jak vycházejí se žáky ze školy. Když jsem se vrátila domů a přečetla si zprávy, dozvěděla jsem se proč.

Zatím nevíme, kolik lidí zemřelo ve vazbě ICE, protože nám to rozhodně neřeknou. Nevíme, kolik lidí zemřelo při deportaci, ale nikdo neutíká bezdůvodně a lidé, kteří v USA žádají o azyl, tak činí proto, že návrat do jejich domovské země je často rozsudkem smrti.

Zabití jednoho z pozorovatelů ICE tedy lidi od sledování ICE neodradilo.

V sázce je příliš mnoho.

* * *

Zatímco jsme si povídalx lidmi před školkou, somálská rodina nám podala samosy. Snažilx jsme se je nepřijmout. „Jsme jen novináři,“ řekli jsme jim. To však nebyla přijatelná výmluva, abychom samosy nepřijalx. Upřímně řečeno, byly to nejlepší samosy, jaké jsem kdy jedla.

Mluvilx jsme se 76letou ženou o tom, co ji vyhnalo ven. Její otec bojoval proti fašistům v Itálii a Francii a ona věděla, že by na ni byl pyšný. Bylx to sousedé, vysvětlila. Během rozhovoru s ní mi byla trochu zima, i v mém novém zimním oblečení. Ona neměla ani čepici.

Byl tam jeden zvukař, kterého jsem znala okrajově z metalové scény – prostě milý moment, kdy se svět zdá malý –, a ten měl ten den nahrávat poměrně důležitou kapelu, ale jeho dítě chodilo do místní školy a v jeho sousedství bylo nemyslitelné, aby si pro něčí děti prostě někdo nepřišel.

Lidé si bylx vědomi závažnosti situace, jak na místní, tak na národní úrovni. Vědělx, že je nezbytné frustrovat ICE kdekoli, aby je zastavilx všude. V případě potřeby by sloužilx jako ochrana.

A jejich počet se zvýšil poté, co byl jeden z nich zastřelen.

* * *

Včera jsem mluvila s několika organizátory*kami – vlastně všichni bylx organizátoři*rky – a podrobně jsem se jich ptala, jaké zprávy by chtělx vidět, co by chtělx, aby svět věděl o jejich úsilí.

Jedna věc, která mě zaujala, je, že i když jsou rádx, že média informují o všech hrozných věcech, které ICE dělá, chtějí, aby více lidí vědělo, jak krásný je odpor. Nemůžu malovat růžový obrázek toho, co se tu děje, protože to není růžové. Není to idylické. Ale je to inspirující.

Jsem zapojena do protestních hnutí už 24 let (možná je to kýčovité, ale jako výchozí bod jsem si vybrala konkrétní protest) a nikdy jsem neviděla tak sjednocené obyvatelstvo, ani zdaleka. Zdá se, že celé město povstává proti únoscům.

* * *

Mám toho na srdci víc, ale slunce už vyšlo a já tu budu jen pár dní, takže se rozepíšu později.

Mým skutečným novinářským cílem je samozřejmě sestavit několik podcastových epizod, ale napadlo mě, že napíšu tyhle příspěvky, abych si po cestě uspořádala myšlenky.

Zdroj:
https://margaretkilljoy.substack.com/p/from-minneapolis-ive-never-seen-unity
(22. ledna 2026)