Анархистская федерация

Partyvismus

Krátké zamyšlení nad následky, které může mít neustálá kalba na aktivismus.

Partyvismus není hudební žánr ani subkultura. Je to postoj. Vědomá nebo nevědomá praxe potlačování společenského napětí prostřednictvím neustálé kalby a úniku z reality, čímž se minimalizuje nebo zcela outsourcuje politická participace. Pařba není vnímána jako doplněk, ale jako náhrada za angažovanost, organizaci a odpovědnost.

Společenský posun do pravého politického spektra se zrychluje, je prosazována militarizace společnosti, autoritářská politika se stává mainstreamem, krize eskalují, lidé jsou systematicky vykořisťováni a zabíjeni kvůli zdrojům a genocidy pokračují nebo jsou relativizovány – a to vše za probíhajícího stahování scény. Partyvismus není neškodným vedlejším účinkem, je to spíš tanec než boj, spíš opojení než solidarita, spíš scéna než organizování.

Problém netkví v samotném paření. Problém je spíš pařba jako náhradní aktivita. Partyvismus transformuje kolektivní bezmoc v krátkodobou extázi a prodává ji jako svobodu. Zatímco jinx využívají všechny své zdroje k budování struktur, zmírňování represe, podpoře zasažených a odrážení útoků, velká část zůstává na okraji – často politicky informovaná, avšak jen zřídka prakticky zapojená.

V tomto textu nejde o odsuzování kalby. Radost, fyzická aktivita, opojení a společnost jsou legitimní potřeby. Mnoho lidí je vyčerpaných, přetížených, psychicky zatížených nebo prostě zaměstnaných každodenním přežíváním, protože jsou den za dnem utlačováni systémem. Nelze po nikom vyžadovat maximální účast za všech okolností. Ty osoby, které to ignorují, reprodukují přesně tu výkonnostní a vykořisťovatelskou logiku, která přispívá ke vzniku těchto krizí.

Nicméně jedinci, kteří se systematicky drží stranou a přenechávají aktivitu ostatním, nepřímo profitují z jejich práce. Partyvismus přesouvá odpovědnost dolů a rizika ven. Prosperuje na úkor ostatních, kterx nesou následky. Nikdo nemá povinnost trvalého aktivismu. Je ale rozdíl mezi přestávkami a trvalým odstoupením. Mezi sebeochranou a politickou lhostejností.

Iluze, že se člověk může držet stranou dění, je klamná. Jako by vlastní tělo, scéna nebo kluby byly apolitickým prostorem. Posun společnosti doprava se však nezastaví u dveří, útlak se nevyhýbá tanečním parketům, politická rozhodnutí se naopak dotýkají nás všech, ať už kalíme, nebo ne. Solidaritu nelze odkládat ani odsouvat na afterparty.

Takto vznikají neviditelné hierarchie: některx organizují, jinx konzumují. Nejedná se o subkulturu, ale o politické rozdělení práce bez konzultací, vždy na úkor těch, co zůstávají.

Otázkou není, zda máme právo slavit, ale spíš co slavit. Zda jsou prostory pouze místy pro rozptýlení, anebo místy, kde se utvářejí vztahy, které nás podrží a podpoří, když dojde na lámání chleba. Zda je potěšení propojené, nebo se stává výmluvou.

Solidarita znamená také tázat se sám sebe: Kdo udržuje struktury v chodu? Kdo doplácí na politickou pasivitu? Kdo si vůbec může dovolit únik z reality?

Všxchnx nemohou dělat vše. Ale nikdo není zcela nezúčastněný. Solidarita začíná tam, kde si uvědomíme, že naše neúčast má pro ostatní následky. Že naše úniky z reality vytváří oběti a nerovnosti. Některx pokračují v boji, zatímco jinx konzumují. Některx vyhoří, zatímco jinx tančí. Zřídka se jedná o zlý úmysl, ale oslabuje to hnutí a prohlubuje izolaci.

Zdroje:

https://barrikade.info/article/7344

https://freedomnews.org.uk/2026/01/30/partyvism/