Zamyšlení nad úbytkem intersekcionality v současných internacionálních solidárních hnutích na Západě.

Ulice evropských měst jsou zaplněny protesty a demonstracemi, nepokoje každým dnem narůstají a stále více lidí je ochotno ukázat, jak jsou unavenx systémem, v němž jsme všichnx uvězněnx. Rozšiřují se naše bubliny a diskurz, který byl dříve omezený na malé hnutí, jež se organizovalo v malých počtech v centru Impéria, je v současnosti stále větší.

V Dánsku, kde v současné době působím, nebyla internacionální solidární hnutí nikdy příliš hlasitá. Viním z toho předchozí generace severských zemí, které se více soustředily na environmentalismus a mainstreamovou práci odborů. Nicméně začátek genocidy v Palestině v roce 2023 zažehl jiskru a po celé zemi se uskutečnilo několik aktů odporu a mezinárodní solidarity. Tyto skupiny za poslední dva roky exponenciálně rostly a motivovaly další lidi, aby organizovalx své vlastní skupiny, protože přijímání nového členstva do stávajících skupin začalo být z kapacitních důvodů nemožné.

Rozšiřování scény bylo rychlé, možná až příliš rychlé, nebylx jsme na to připravenx. Výsledkem tohoto procesu je množství skupin, které sice bojují za stejnou věc, ale neshodují se na politických základech. To samozřejmě nemusí být nutně negativní jev, ale stává se jím v případě, kdy dochází k tvorbě dichotomií a kdy náš boj přestává být intersekcionální.

V rámci podpory antiimperialistického boje se některé části nejnovějších solidárních hnutí v nedávné době přidaly na stranu utlačujících režimů, které již dlouhá léta omezují svobodu svých občanů. Tato hnutí zapomněla, že dvě pozice mohou být pravdivé zároveň a že nepřítel mého nepřítele nemusí být nutně mým přítelem.

Tato tendence je patrná. Příliš mnoho nejnovějších solidárních hnutí na Západě má tendenci ukazovat prstem na USA a obviňovat je ze všech špatností, které se na světě dějí. Tato hnutí vedou svou politiku na základě mylných představ, že každý, kdo jedná proti USA, uplatňuje legitimní formu odporu.

S tímto myšlením si pletou princip solidarity mezi národy, které usilují o svobodu a důstojnost, se zdánlivou solidaritou, která vyplývá z loajality vůči frakcím států a vlád.

Americký imperialismus je špatný. To ovšem neznamená, že Madurův režim ve Venezuele byl dobrý, stejně jako to neznamená, že stát ajatolláhů je poslední baštou boje proti imperialismu. Izrael se v minulosti infiltroval do protestů, aby prosadil svou imperialistickou a koloniální agendu. To ovšem neznamená, že protesty v Íránu jsou operací Mosadu, ani to neospravedlňuje podporu diktatur ze strany západních levicových hnutí.

Proč je pro nás tak obtížné upřednostnit vliv lidí před vlivem států?

Ačkoliv by bylo snadné ukázat prstem na tankies a internetové trolly, myslím si, že to, čeho jsme svědky a svědkyněmi, je spíše nedostatek intersekcionality v solidárních hnutích. Je to ztráta komplexnosti v diskusi, což je způsobeno naléhavostí situace, v níž se nacházíme.

Jedním z mých prvních projektů solidarity byla Rojava, kurdský region v severovýchodní Sýrii, a tamní ženská revoluce. V západní aktivistické bublině, v níž jsem se pohyboval, znamenala solidarita s lidmi v Rojavě a s jejich revolucí solidaritu se všemi utlačovanými lidmi, stejně jako podporu feminismu, antikapitalismu a ekologie. Bez intersekcionality mohou lidé skončit u podpory utlačovatelů místo utlačovaných na základě zjednodušeného západního pojetí boje proti imperialismu.

Nedostatek intersekcionality v rámci hnutí nepomáhá nikomu kromě Impéria, a my, kterx jsme v jeho centru a disponujeme všemi privilegii, která z toho plynou, máme odpovědnost udržovat diskusi sofistikovanou. Vrátit komplexnost do toho, jak mluvíme o solidaritě, znamená dokázat se odpoutat od černobílé diskuse a odmítnout všechny vynucené dichotomie, které nás nutí myslet „buď to, anebo ono“.

Potřebujeme solidaritu, která není jen mezinárodní, nýbrž také intersekcionální.

Zdroj: https://freedomnews.org.uk/2026/02/11/is-our-international-solidarity-intersectional/

26.2.2026 Alex Cuzzolino

Theory